Anna Virágová

Rodiče Anny Virá­gové pra­co­v­ali v kamenolo­mu u Sklabi­ni. V zimě otec pra­co­v­al jako kovář – koval koně a vyráběl sedlákům řetězy, které se použí­valy při svážení dříví z kopců. Annin bra­tr Anton otci v kovárně pomáhal a za vydělané peníze si pořídil kolo, fotoa­parát nebo lyže, na kterých se naučil jezdit. Jak paní Virá­gová říká, Tono byl takový, nikdo z Cikánů něco takového tehdy nedělal. Pro­tože mat­ka otci přes zimu také pomáha­la, ležela péče o domác­nost, o vaření a o zvířa­ta – berany, slepice, prasa­ta – na Anně, která vychodi­la osm tříd obec­né školy. Když šla do první třídy, Anton začal chodit na měšťanku v Mar­t­ině. Dobře se učil, a tak uči­tel zařídil, aby ho při­jali. Otec byl rád, i když za syna musel všech­no platit.

Byli jedi­nou rom­sk­ou rodi­nou ve Sklabi­ni. Mezi Romy patřili k těm bohatším, ostat­ní Romové byli velice chudí, větši­nou se živili jako kováři, pra­co­v­ali v lese nebo na stavbách v Mar­t­ině, kde míst­ní stavi­tel Hlavaj[1] budoval gym­náz­i­um či muzeum. Jak Anna Virá­gová říká, za Masary­ka, za první repub­liky, si Cigán nemohl jít sed­nout do hospody; dostá­vali něco jako občan­ské průkazy [šlo o takz­vanou cikán­sk­ou legit­i­maci]. Otec Anny Virá­gové žád­ný takový průkaz nedostal, a tak mohla celá rod­i­na chodit, kam chtěla. Průkazy prý přidělo­val notář, který tehdy byl, jak říká, ​„nejhlavnější“ člověk – něco jako dnes min­istr. Ve vsi měla jejich rod­i­na se sousedy dobré vztahy.

[1] Křest­ní jméno není uvedeno.

Šest nebo sedm Romů z okolí obce Sklabiňa odvedli do táb­o­ra v Dub­ni­ci nad Váhom.[1] Byl mezi nimi i Jano, rom­ský chlapec, se kterým Virá­gová vyrůsta­la a jenž se později vrátil domů.

Bra­tr Anton musel za války naruko­vat[2] do sloven­ské armády, přestože ještě nedokončil vysok­ou školu. Šest měsíců byl v kasárnách v Ružomberku, pak ho odveleli na fron­tu do Rus­ka, kde strávil šest let, jak říká Virá­gová, byl tam zajat a s Rusy se prý dostal zpět na Sloven­sko, do Zvole­na. Účast­nil se [Sloven­ského národ­ního] povstání, jed­ním z jeho krycích jmen bylo Novák. V Itálii se ože­nil a nar­o­dil se mu tam syn. Byl rovněž v amer­ické misi, vzpomíná Virágová.

Vypráví také, jak bra­tra [za povstání] zradili – kolem Sli­ače chy­tali par­tyzáni Něm­ce, bra­tr to orga­ni­zo­val do doby, než na to Něm­ci přišli a začali ho hle­dat. V Sli­ači, Sklabi­ni a dalších obcích vyvěsili plaká­ty s jeho fotografií a jménem Anton Novák a za dopadení slí­bili odměnu. Sedlák Kučera,[3] u kterého rod­i­na bydlela, na to Annu Virá­gov­ou upo­zornil a objel na koni okolí, kde pak lidé plaká­ty během půl hodiny strhali. Bra­tr prý pobý­val v Sli­ači.[4] V té době par­tyzáni pos­tupo­vali do Zvolenu, kde je Něm­ci pochy­tali a všech­ny postříleli, včet­ně faráře a jeho dcery. Bra­tr přežil, pro­tože večer předtím musel jako par­tyzán odletět do Itálie, říká Anna Virágová.

K jiné události doš­lo v Podzámku,[5] kde par­tyzáni v tam­ní hospodě zastřelili dva Něm­ce z hlíd­ky, která se pohy­bo­vala mezi Mar­tinem a Podzámkem. Druhý den, 29. září [1944], sebrali Něm­ci všech­ny muže ze Sklabi­ni i Podzámku včet­ně otce i manžela Anny Virá­gové a spálili jejich dům. Když byl 16. nebo 20. dub­na 1945 osvobozen Mar­tin, dozvěděli se, že zajaté muže zabili za kasár­na­mi v místě, které se jmenu­je Bukov­ina. Celkem šlo o osmač­tyřicet mužů.[6] Mezi zabitý­mi v Bukov­ině byl manžel Anny Virá­gové a také romští par­tyzáni Ondrej a Ďuro;[7] jejího otce mezi nimi nenašli a nikdy se nedozvěděli, co s ním provedli. Skupinu podle Virá­gové zradil míst­ní rol­ník, vče­lař, který pocházel z obce Sučany a do Sklabi­ni se přiže­nil. Ačkoli vys­tupo­val jako slušný člověk, zjis­ti­lo se, že byl člen­em Hlinkovy gardy. Rozhodoval, kdo půjde do Němec­ka, koho mají zabít a koho pustit domů. Mezi zastře­lený­mi byli přit­om i dva nebo tři jeho bratranci.

Když rod­i­na přišla o dům, o domácí zvířa­ta, která Něm­ci postříleli nebo zabav­ili, a hlavně o otce, bydleli u sedlá­ka Kučery. Měli našetřené nějaké peníze, Anna Virá­gová chodi­la pra­co­v­at k sedlákům a neži­lo se jim špat­ně, jen je tíži­lo vědomí, že nema­jí žád­né zprávy o Antonovi. 

[1] V té době to byl pra­cov­ní tábor, teprve v pros­in­ci roku 1944 byl přeměněn na tzv. cikán­ský tábor. (ed.)

[2] Patrně v roce 1940, celkem byl pryč šest let.

[3] Křest­ní jméno není uvedeno.

[4] Patrně u evan­gelick­ého faráře, není upřes­něno kdy.

[5] Obec Sklabin­ský Podzámok.

[6] V obci Sklabiňa se soustřeďo­valy sloven­sko-ruské par­tyzán­ské skupiny; 21. srp­na 1944 se tu sešli ruští par­tyzáni s velitelem vojen­ského ústředí Sloven­ské národ­ní rady Jánem Golianem a vedoucím ilegál­ního ústředí Komu­ni­stické strany Sloven­s­ka Gustávem Husákem; 30. září 1944 Něm­ci skupinu par­tyzánů v Sklabin­ském Podzámku zajali a povraždili, obec vypálili. (ed.)

[7] Celá jmé­na nej­sou uvedena.

Že bra­tr žije, se rod­i­na Anny Virá­gové dozvěděla, až když jim od něho přišel po válce dopis z Itálie. V roce 1948 se vrátil domů, ale sám – nepo­vo­lili mu totiž, aby si s sebou přive­zl i novou rod­inu, jeho žena byla prý dcer­ou nějakého kapitá­na. Ze vše­ho nejdříve zamířil do Sklabi­ni, kam se už ale Virá­gová vracet nechtěla, pro­tože tam bydlel gardista, který je zradil; sice dostal asi deset let vězení a část si odseděl, ale pak ho pustili.

Kolem roku 1949 odjel Anton Facu­na pra­co­v­at do Bratislavy, kde se na min­is­ter­stvu seznámil s druhou ženou, Slovenk­ou. Někdy kolem roku 1975 chtěl jet navštívit syna a první ženu, ale nepo­vo­lili mu to – prý, mys­lí si Anna Virá­gová, řekl něco, co neměl, a tak ho nepustili. Zemřel v roce 1980.

Anna Virá­gová zdůrazňu­je, jak byl Anton Facu­na tal­en­to­vaný. V Mar­t­ině chodil nejen na měšťanku, ale i na konz­er­va­toř. Na housle ho učil hrát [Ján] Cibu­la.[1] Díky ukončené­mu studiu na konz­er­va­toři měl živnos­ten­ský list na provo­zování hud­by. Zpí­val a hrál na svat­bách a na zábavách s Končekov­ci z Nec­pal, Virá­gová vzpomíná na Mišu,[2] který tehdy ještě žil, a nebožtíky Tib­o­ra s Otou.

[1] Ján Cibu­la (1932 – 2013) byl jed­nou z nevýz­nam­nějších osob­nos­tí svě­tové rom­ské poli­tiky a etnoe­man­ci­pačního hnutí; viz jeho svědectví v databázi.

[2] Michal Konček, viz jeho vzpomín­ka v databázi.