Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ I: Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945
Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2005
Knihu můžete zakoupit zde.
První díl souboru vzpomínek slovenských Romů na období druhé světové války, nazvaný podle dobového hesla Hlinkových gard „Po židoch cigáni,“ uvádí předmluva Mileny Hübschmannové. Obsahuje historický nástin pronásledování Romů v evropských zemích i v tehdejším Sovětském svazu za nacismu a podrobněji se věnuje situaci na Slovensku v letech 1939 – 1945; objasňuje rovněž postup při sbírání a redakci jednotlivých svědectví, komentuje užití výrazů Rom/Cikán/cikán, jazyk užitý při komunikaci, překlad svědectví do češtiny a také transkripci romštiny. Příspěvek Jany Kramářové pak rekapituluje snahy o odškodnění romských obětí nacismu.
Následujících více než šedesát svědectví pamětnic a pamětníků ze Slovenska o životě od roku 1939 do srpna 1944 je tematicky rozčleněno do šesti oddílů s názvy Ghettoizace a ostrakizace Romů, Romové v armádě, Romové v pracovních táborech, Romové za jihomoravskou hranicí, Vztahy mezi Romy a Židy na východoslovenské vesnici před druhou světovou válkou a dopad genocidy Židů na Romy, Romové v partyzánském hnutí a ve Slovenském národním povstání. Jednotlivá svědectví jsou publikována v českém překladu; pokud byla jazykem originálu romština, následuje text v romštině (pokud šlo např. o maďarštinu apod., je otištěn jen překlad do češtiny). Knihu uzavírá obrazová příloha a část nazvaná Apendix, jež informuje o stavu práce na druhém svazku publikace po smrti editorky a uvádí i jeho podrobný obsah; dále zahrnuje jmenný rejstřík, místní rejstřík a medailon editorky.
Vzpomínky byly nahrávány v různých lokalitách Slovenska od 70. let 20. století do roku 2000 nejdříve z osobní iniciativy Mileny Hübschmannové (1933 – 2005), později i frekventanty jejího kurzu romštiny na Jazykové škole v Praze a po roce 1989 také studenty nového oboru romistika na Karlově Univerzitě v Praze.
Komunikačním jazykem většiny rozhovorů byla tzv. slovenská (severocentrální dialekt romštiny) či maďarská (jihocentrální dialekt romštiny) romština, v menší míře slovenština, jíž někteří pamětníci dávali přednost; u dvou pamětníků, původních českých a moravských Romů, to byla čeština. Výpovědi olašských Romů a Sintů (z České republiky a Slovenské republiky) nebyly natáčeny. Téměř všechny rozhovory byly vedeny v přirozeném domácím prostředí pamětníka za přítomnosti jednoho či více tazatelů, dále členů rodiny (včetně dětí), někdy přátel nebo náhodných návštěvníků. Některé pamětnice či pamětníky pojilo s autory rozhovorů přátelství – tyto texty obsahující tykání vznikaly při opakovaných návštěvách s různým časovým odstupem.
Autoři knihy ponechávají pro označení osob, které vykonávaly různé funkce v samosprávě, armádních či policejních složkách apod., pojmenování užité pamětnicemi či pamětníky (např. gardisti, četníci, Němci apod.), aniž zkoumají, zda je označení pro danou osobu přesné. V svědectvích ponechávají takovou podobu jmen osob, jako jsou familiární jména, zdrobnělá jména nebo romské a neromské přezdívky, v jaké je užili pamětníci.
