Tera Fabiánová
Tera Fabiánová, rozená Kurinová (1930, Žihárec, okres Šaľa – 2007, Praha) byla významnou romskou spisovatelkou. Když jí byly čtyři roky, přestěhovala je jejich rodina do matčiny rodné obce Vlčany (okres Šaľa), kde si postavili domek z nepálených cihel. Kvůli válce absolvovala Tera jen tři třídy základní školy, což se stalo námětem jedné z jejích nejznámějších povídek Sar me phiravas andre škola (Jak jsem chodila do školy). Po válce odešli Kurinovi za prací na Moravu, kde Tera v šestnácti letech pracovala v zemědělství, později pak v Praze na stavbách či jako služebná.
Svého manžela Vojtěcha Fabiána,[1] vojáka z povolání původem z obce Kurima (okres Bardějov), potkala v osmnácti letech. Měli čtyři děti, jeden syn v mládí zemřel; po čtyřiceti letech manželství se rozvedli. Vojta Fabián neměl příliš pochopení pro svou emancipovanou ženu, i proto se postavení a role romské ženy staly častým námětem jejích textů. Tera Fabiánová pracovala třicet pět let jako jeřábnice v ČKD Praha, odtamtud odešla s podlomeným zdravím do invalidního důchodu.
Hovořila plynně čtyřmi jazyky a psát začala už v 60. letech – původně maďarsky, ale záhy přešla na romštinu. Její tvorba zahrnuje povídky, básně, pohádky i fejetony; tematizuje postavení Romů ve společnosti, emancipaci ženy v romské rodině, násilí v manželství a přátelství člověka se zvířetem. Básně Tery Fabiánové – například ve sborníku Romane giľa (Romské písně, 1979) – vyjadřují především pocity osamění, zklamání a nostalgie po slovenském domovu. Počátkem 70. let publikovala v časopisu Romano ľil (Romský list), který vydával Svaz Cikánů-Romů jako první romské periodikum v Československu. Její fejeton podporující sebevědomí romských žen se stal prvním příspěvkem psaným v romštině v tomto časopise. Jako průkopnice tvorby v romštině se navzdory nepřízni tehdejšího režimu a omezeným možnostem publikování stala vzorem pro další generace romských spisovatelek.
[1] Viz jeho svědectví v databázi.
