Jan Ištvan (1924)

Jan Išt­van bydlel s matk­ou a mladším bra­trem Fran­tiškem v obci Doubrav­ice [nad Svi­tavou]. Jeho mat­ka Kar­la Išt­vanová se živi­la příleži­tost­nou prací, napřík­lad v cihel­ně, později byla zaměst­naná v továrně na nádobí Sfinx v Brně.[1] Otec nebyl Rom a s rodi­nou nežil, ale syna pod­poroval v učení. Jan Išt­van vychodil obec­nou školu, měšťanku a pak i roční nepovin­ný kurs, takz­vanou čtvr­tou měšťanku, ve Svitávce. Později, když se učil stro­jním zámečníkem v továrně na auto­mat­ické sous­truhy Mechana v Brně, si ho otec vzal k sobě. Vzpomíná, že maji­tel, inženýr Ander­le[2] měl za manželku Němku a sám se také dal později k Něm­cům, ale byl to dobrý člověk. Po třech letech v učení se vrátil k matce a bra­tro­vi do Doubrav­ice, kde bydleli, jak říká, v obec­ním domě pro chudáky. Už před válk­ou pociťo­val ve škole ste­jně jako jeho mat­ka v prá­ci jis­tou diskrim­i­naci kvůli barvě pleti.

[1] Továr­na byla zniče­na kon­cem války, dnes je na jejím místě obchod­ní cen­trum Sfinx.

[2] Ing. Karel Ander­le and Co, spol. s r. o. Mechana. (ed.)

Jan Išt­van vzpomíná, že už když mu bylo 14 let, chodili za ním do školy čet­ní­ci, aby si v Doubravi­ci vyzvedl cikán­sk­ou legit­i­maci, ale nešel tam, pro­tože měl kennkar­tu. Říká, že nějaký soupis[1] dělali čet­ní­ci na příkaz pro­tek­torát­ních orgánů už v létě nebo na podz­im 1942; Něm­cům pak posloužil jako pod­klad pro výběr osob [do transportů].

V březnu roku 1943 odve­zli čet­ní­ci rod­inu vězeňským autem do Brna na jat­ka. Směli si vzít jen to nejnut­nější. Janu Išt­vanovi bylo tehdy 19 let. Po čtyřech dnech mu řek­li, že je vol­ný a může ode­jít; dom­nívá se, že díky přím­lu­vě inženýra Ander­leho, pro kterého pra­co­v­al. Odmítl však opustit matku s mladším bra­trem, a tak ho spolu s nimi a další­mi stovka­mi Romů odve­zli v dobytčích vagonech do [kon­cen­tračního táb­o­ra] Auschwitz, kde na ně už čekali nas­toupení přís­lušní­ci SS se psy a s býkov­ci. Na nák­lad­ních vozech je odve­zli k vstup­ní bráně do [táb­o­ra Auschwitz II-]Birkenau a znovu všech­ny zae­v­i­dovali. První noc strávili namačkaní v bloku, ve kterém neby­ly pryčny, druhý den jim vyte­to­vali čís­lo a nah­nali je do takz­vaného cikán­ského táb­o­ra. Byla zima a Jan Ištván vzpomíná na hro­madu těl mrtvých a na skupinu nalehko oblečených vězňů zapřažených do vozu s dřevem, které kápové pobízeli bitím.

Prvních čtrnáct dní byly rodiny v karan­téně a zůstá­valy na blocích společně. Den začí­nal vždy apelem, kdy se museli všich­ni v desetis­tupu seřa­dit a čekat, až je Block­äl­teste spočítá a podá hlášení esesákovi. Pokud čís­la nesouh­lasi­la, muse­lo se sčítání opako­vat. Ape­ly tak byly dlouhé a náročné přede­vším pro starší vězně a děti. Když něk­do padl vyčer­páním, byl konec, říká Jan Ištvan.

Ráno dostá­vali nes­lazenou kávu, v poledne polévku z řepy nebo brukev s bramb­o­ra­mi, večer kousek chle­ba a k němu dvakrát týd­ně kousek játro­vého salá­mu apod. Lépe se měli jen vězni, kteří vykoná­vali nějak­ou funkci (Block­äl­teste, Stuben­di­enst, Vorar­beit­er, kápo), a potom ti, kteří pra­co­v­ali v kuchyni a občas se jim podaři­lo něco ukrást. Kradli i vězňové z takz­vaného Kana­da-koman­da, jež třídi­lo věci ze zavazadel lidí, které přive­z­ly trans­porty. Išt­van vzpomíná, že zlatý prsten měl cenu jed­no­ho chle­ba, vlněný svetr se dal směnit za půlku chleba.

Pro­tože při pří­jez­du do táb­o­ra uvedl, že je povoláním zámečník, byl už v dub­nu přemístěn s další­mi řemeslníky a mladý­mi vězni do hlavního osvě­tim­ského táb­o­ra.[2] Větši­nou pak pra­co­v­ali v pískovně, s kamením nebo na stavbách.

Před odjez­dem z Birke­nau se s mamink­ou ani s bra­trem nemohl rozloučit; mat­ka ležela na mar­o­d­ce a nemohl se k ní dostat. Později se dozvěděl, že když před pří­cho­dem sovět­ské armády cikán­ský tábor likvi­dovali, odváželi dospělé vězně v trans­portech, ovšem děti tam měly zůs­tat. Mat­ka chtěla zůs­tat v táboře s Fran­tiškem a s další­mi dět­mi, které jí svěři­ly jiné ženy, a tak s nimi šla do plynu.

V hlavním osvě­tim­ském táboře už Romy od ostat­ních vězňů neod­dělo­vali, ste­jně tak v Buchen­wal­du, kam Jana Išt­vana odve­zli o rok později.[3] V Buchen­wal­du strávil 3 týd­ny v karan­téně, pak byl depor­tován do Dory a násled­ně do Har­cunku. Pra­co­v­al v podzem­ní továrně, v níž se mon­to­valy V1 a V2. Později ho odve­zli do táb­o­ra v Ell­richu, v němž byly velice špat­né pod­mínky. Onemoc­něl tam a dostá­val injekce. Po uzdravení považo­val za štěstí, že byl opět převezen do Har­cunku. To už se blíži­la fronta, takže dostali čtvrtku chle­ba a kousek mar­garínu a vydali se na takz­vaný pochod smr­ti, tj. ustupo­vali před fron­tou pod dohle­dem eses­manů. Ve dne šli po vedle­jších ces­tách, na noc se schová­vali ve stozích nebo stodolách. Kdo padl hla­dy nebo vysílením, byl zastře­len. Když se fronta při­blíži­la, eses­mani a po nich i volksstur­má­ci utek­li, takže vězňové se rozprch­li a byli vol­ní. Jan Išt­van vzpomíná, že nějak­ou dobu zůstal sedět v příkopu u sil­nice. Kolem pro­jel esesák na motorce a ptal se ho, co to má zna­me­nat, kde je stráž. Když odpověděl, že pryč, Němec vytáhl pis­toli a namířil na něj, ale pak mávl ruk­ou a bez výstřelu odjel. Vzápětí už po sil­ni­ci při­jížděli v džípech amer­ičtí vojáci.

V nedaleké ves­ni­ci Amer­ičané bývalé vězně shromáždili a pověřili staros­tu, aby je uby­to­val. Išt­van bydlel asi šest týd­nů v rod­ině pekaře, chovali se k němu slušně. Pak ho převe­zli do sovět­ské oku­pační zóny, nějak­ou dobu ještě strávil v Magde­bur­gu a odtam­tud se na nák­lad­ních autech dostali do Prahy.

[1] Podle zákona č. ¹¹⁷⁄₁₉₂₇ Sb. o potul­ných cikánech ze 14. čer­vence 1927.

[2] To se sta­lo buď 4. nebo 12. 4. 1943. (ed.)

[3] Trans­port z 15. 4. 1944. (ed.)

Jan Išt­van se po válce vrátil k otci, který byl vel­mi dojatý, přestože si nebyli příliš blízcí. Když mu řekl, že by chtěl ještě stu­dovat, dal mu otec vklad­ní knížku s vázaným vkla­dem, z níž si vybíral peníze, aby mohl vys­tu­dovat průmyslovku. Jak říká, až potom začal konečně nor­mál­ně a klid­ně žít.