Božena Pflegerová

Bože­na Pflegerová pochází z rodiny, která jezdi­la celoročně v maringotce. Otec [Josef Sig­mund] byl brusič a mat­ka [Emílie Pflegerová] měla licen­ci na prodej kameni­nového nádobí, které kupo­vala v továrnách ve Zno­jmě a v Kunštátě. Museli mít takz­vané přih­lašo­vací knížky, s nim­iž se v každé obci hlásili u starosty, který jim udělil pov­olení k poby­tu na území obce a dal do knížky razítko. S rodiči žily už jen tři nejm­ladší dcery; nejs­tarší z nich[1] nechodi­la do školy, pro­tože musela pečo­vat o nemoc­nou matku, ale Boženu Pflegerovou se ses­trou Mar­ií přís­ný otec do školy posílal. Pflegerová vzpomíná, že do školy nas­toupi­la v roce 1928 v Pro­ti­vanově, kde se rod­i­na zdržela déle kvůli nebý­vale kruté zimě na přelo­mu let 1928/1929. Napad­lo tehdy tolik sněhu, že se nemohli dostat ven z vozu a hrozi­lo, že se v něm udusí. Pro­ti­vanovští sníh od maringotky odházeli a záso­bili je jídlem, otec na oplátku lidem brousil nože a nůžky. Rod­i­na také vypomáha­la míst­ní­mu sedlákovi výmě­nou za možnost, že u něho mohli ustájit koně. Bože­na Pflegerová i její ses­tra Marie tuto zimu onemoc­ně­ly zápalem plic. Ve ves­ni­ci žil pen­ziono­vaný lékař, který jim vypo­mohl léky. Zdraví dcer přimě­lo rodiče trvale se usa­dit, koupili dům u Moravského Krumlo­va, kde si založili i malé hospodářství, o které se starala nejs­tarší ze ses­ter, a rodiče jezdili s malým vozem kry­tým plach­tou za obživou. Ses­tra Marie v roce 1934 zemřela na tuberkulózu a posléze se s plíce­mi opět rozs­ton­ala i Bože­na Pflegerová. Půl roku nemohla chodit do školy, ale díky lékařům a péči matky se ji podaři­lo zachránit. Vychodi­la měšťanku, půl roku hospodyňské školy a pak vypomáha­la matce. 

[1] Jméno neuvedeno.

Bože­na Pflegerová vzpomíná, jak se v roce 1938 zača­lo proslýchat, že se bude dělat ​„soupis cigánů a koču­jících lidí“. Otec donesl od starosty noviny, ve kterých se psa­lo o návrhu ster­il­i­zo­vat rom­ské ženy, ale Masaryk prý návrh zamítl.[1] Nicméně ​„cigán­ské legit­i­mace“ se vydá­vat začaly a dělaly se soupisy. Legit­i­maci dostali rodiče, bra­tr a jed­na ses­tra Bože­ny Pflegerové, ačkoli už byli usazení. [Na začátku války] odešla Bože­na Pflegerová za ses­trou do Prahy, kde se seznámi­la s Janem Čer­mákem a začala s ním žít v gar­son­ce na Zelené Lišce [v pražské čtvr­ti Pankrác]; společně s nimi bydlela i Čer­máko­va mat­ka. V roce 1940 se jim nar­o­di­la dvo­jča­ta: dcera a syn.[2] Syn brzy po poro­du zemřel. Jan Čer­mák pra­co­v­al v Dejvicích v truh­lárně, ona za šatenky nakupo­vala oblečení, které na ves­nicích směňo­vala za potraviny. To bylo trest­né; chytili ji, byla uvězně­na na Pankrá­ci a na výsleších v takz­vané Pečkárně ji přem­lou­vali ke spoluprá­ci s Gestapem. Odmít­la a byla pro šmelinu odsouzena k 10 měsícům vězení. V dub­nu 1941 se jí ve vazbě nar­o­dil syn Vlas­tim­il a 10 dní nato byla prop­uště­na. O dceru se jí po dobu věznění starala blízká přítelkyně, u které ji necha­la i po návratu, brala si ji jen na vík­endy. Dom­nívá se, že to dceru zachráni­lo před inter­nací v táboře.

Dne 5. srp­na 1942 ve 4 hodiny ráno vtrhlo Pflegerové do bytu Gestapo, civilisti i čeští krim­i­nal­isté z Mich­le, vyz­vali je, aby si sbalili to nejnut­nější, a odve­zli je na police­jní stani­ci do Mich­le. Tam je nah­nali do sklepa, kde už byly další rodiny. Tvrdili jim, že poje­dou na pol­ní a lesnické práce a pak se vrátí domů. Vzpomíná na jed­no­ho Roma, který ještě s jed­ním společníkem nabízel ostat­ním prop­uštění za 20 000 korun. Bože­na Pflegerová u sebe ale měla jen 10 000. Od něko­li­ka rodin požadované peníze dostali, ale né všech­ny se dostaly na svo­bo­du. Násle­du­jící den ráno je v antonech odve­zli na smí­chovské nádraží a vlakem doprav­ili do Mirovic u Písku. Ve vlaku panovala uvol­něná nála­da, hrá­lo se na har­moniku – stále si mysleli, že jedou na prá­ci. Z Mirovic je na vozech odve­zli přes soused­ní ves­ni­ci Lety až k bráně táb­o­ra, kde je přiví­tal sám ředi­tel Janovský: ​„Tak jste zde, a odsud jed­iná vaše ces­ta bude do pekla. Jiné ces­ty pro vaši rasu nemám.“

Děti měly v táboře k dis­pozi­ci jeden velký barák uprostřed, po stranách bylo asi 50 cha­trčí, při­b­ližně 25 jich bylo vyhrazeno pro muže. Pod jed­nou řadou domků na pravé straně byla umístě­na latrí­na, dlouhé prkno pro 8 až 10 lidí, pod ním jáma. Na horním kon­ci táb­o­ra byl sklad potravin, truh­lár­na a táborová kuchyně. Vedle kuchyně stá­ly dva domky sloužící jako věznice a za nimi budo­va skladu. Na spod­ní straně táb­o­ra byla prádel­na, koupel­na s něko­li­ka spr­cha­mi a před ní buben na desin­fek­ci. V přízemí jednopa­tro­vého dřevěného domu hned u vchodu do táb­o­ra měli kuchyň, jídel­nu a kanceláře dozor­ci, v patře byly ubikace čet­níků a byt velitele táb­o­ra. Nedaleko brány stá­ly domky dalších četníků.

Po pří­jez­du musel každý v kanceláři pro­jít evi­dencí u čet­níků [Fran­tiš­ka] Havelky a [Jose­fa] Hej­du­ka. Ode­vzdá­va­lo se zde vše cen­né a přidělo­vala se evi­denční čís­la[3], která se ale nete­to­vala. Ostat­ní věci jim ode­bírali do skladu, který ale vykrá­dali kápové pří­pad­ně strážní, a co v něm zby­lo, bylo později spáleno.

Do táb­o­ra při­jíždě­ly den­ně další rodiny, Pflegerová se zde shledala s celou řadou příbuzných, např. s neteří Antonií Richtro­vou a její rodi­nou. Všem stro­jkem ostříhali doho­la hlavy, ženy pak smě­ly nosit šátek, ale při nás­tu­pech ho muse­ly odklá­dat. Zároveň všech­ny ženy, muži i děti museli pro­jít desin­fekcí a odvšivováním. Na ten­to pro­ces dohlížel pan Havr­da[4] z Vinohrad­ské nemoc­nice, dle Pflegerové hod­ný člověk. Měl rád jejího syna a z Prahy jí tajně přivážel balíčky s cukrem, máslem, čes­nekem nebo cig­a­re­ta­mi od jejích příbuzných. Tyto věci si uschová­vala do slam­níku, ale něk­do ji udal a skonči­la i s měsíční dcer­ou na samotce, kde dcera po dvou měsících zemřela.

Čet­ní­ci byli v táboře různí, něk­teří se hlásili do služ­by dobro­vol­ně, něk­teří byli krutí – konkrét­ně vzpomíná na Hej­du­ka, který s obli­bou bil pěkné ženy. Surový byl i kápo z řad vězňů Tomáš Ištván, který si přízeň strážných získá­val bitím žen a starých mužů. V táboře byl i se svou dcer­ou Kar­lou. Pflegerová byla svěd­kyní toho, jak umlátil pal­icí vězně Růžičku zvaného Skála. Za přís­lib jíd­la si od něj vzal zlaté prste­ny, které měl starý pán schované. Jíd­lo mu ale neob­staral, a když se Skála slíbeného dožadoval, ubil ho k smr­ti. Podob­ně krutí byli i němečtí kápové Robert, Friedrich a ještě jeden, jehož jméno si nepa­matu­je, a jejich společnice zvaná Bluma. 

Naopak u něk­terých dozor­ců byl vidět soucit, napřík­lad u [Bedřicha] Bělohláv­ka. Klad­ně hod­notí také Havla[5] a [Jose­fa] Luňáč­ka. Posled­ní jmen­o­vaný nachy­tal muže Pflegerové při intim­nos­tech s jeho ses­třenicí Kvě­tou Richtro­vou a zbil ho za to.[6]

Jako hod­ného člově­ka hod­notí také strážmis­tra Bedřicha Peš­ka, který pra­co­v­al v táborové kuchyni, kde dohlížel na stravování. Den­ní příděl ses­tá­val z černé kávy takz­vané melty, polévky a 20 dkg chle­ba. Ředi­tel Janovský vězně o přídě­ly jíd­la okrá­dal, záso­by si nechá­val mís­to do skladu vyk­lá­dat do svého bytu a odvážel je autem do Prahy. Čas­to chy­běla i sůl na ochu­cení polévky z tuřínu. Lépe se měli jen vězňové, kteří pra­co­v­ali mimo tábor napřík­lad na lesních pracích. Vaři­lo se jim tam lépe a občas jim přilepšili lidé z vesnic.

Pflegerová byla přiděle­na na mar­o­d­ku, kde vypomáha­la dok­toru Beck­ovi[7], měři­la teplo­tu, obva­zo­vala boláky a podá­vala aspirin, jed­iný dos­tup­ný lék. Díky této prá­ci byli ona i její syn očkováni pro­ti tyfu a úplavi­ci, podob­ně jako ostat­ní vězeňkyně, které pra­co­v­aly pro zaměst­nance táb­o­ra. Když se v táboře rozšířil tyfus, byli dokonce uby­továni v ubikaci mimo tábor, aby tyfus nezanes­li mezi dozorce. I tak se něk­teří nakazili, mimo jiné Hej­duk. Veli­tel Janovský Pflegerové přikázal starat se o něj 24 hodin den­ně, ale s ohle­dem na dvouletého syna se jí podaři­lo usm­lou­vat, že bude o Hej­du­ka pečo­vat jen ve dne. Starala se o něj po dobu tří týdnů.

Na dok­to­ra Bec­ka vzpomíná jen v dobrém, možná jí i zachránil živ­ot. Všiml si totiž, že má zraně­nou nohu, odřený nárt o dřevák. Už mod­ra­jící nohu jí rozří­zl a ránu vypálil kapes­ním nožem nahřátým nad svíčk­ou. Po zbytek živ­ota měla viditel­nou jizvu.

Přede­vším během epi­demie tyfu a úplav­ice umírali v táboře den­ně vězni. Jejich těla byla vynáše­na na hro­madu ke studni, kde je přikryli deka­mi, než je odve­zli do lesa. Tam je ​„zahra­bali jak dobytek“ – naházeli je do jámy a posy­pali váp­nem. Před tyfovou epi­demií se ještě pohřbí­va­lo na hřbitově v Mirovicích, kam odve­zli i Pflegerové dceru, která zemřela 2. pros­ince 1942.

Pflegerová vzpomíná na dva trans­porty do Osvě­ti­mi vypravené z Let. Před prvním vyz­vali ženy, aby se přih­lási­ly ty, které chtějí ven na prá­ci; budou prý mít mj. možnost posílat dětem balíčky na přilepše­nou. Přih­lási­lo se jich asi 90 a z nich jich 80 vybrali, ale mís­to na prá­ci jely rov­nou do Osvě­ti­mi.[8] Dále vzpomíná na selek­ci, kter­ou prováděli dok­tor Kuchař a Mareš: prohlíželi vězňům chrup a prohmatá­vali jim lebky. Asi 60 vězňů poslali na lev­ou stranu a zbylé na pravou, ti pak byli všich­ni auto­busy odvezeni a skončili v Osvě­ti­mi. Pflegerová měla štěstí a i se synem v Letech zůsta­la. Vedení táb­o­ra převzal po zlodějském veliteli Janovském [Štěpán] Blahyn­ka, vrch­ní strážmistr ze [zrušeného táb­o­ra v] Hodonínku, člověk přís­ný, ale spravedlivý. Dohlížel na to, aby dostá­vali všich­ni své přídě­ly jíd­la, zajis­til náleži­tou lékařsk­ou péči a podob­ně. Nakonec jim byly v kanceláři vydány jejich dok­la­dy a byli prop­uštěni, jen něko­lik vězňů zůsta­lo, aby celý tábor spálili.

[1] V 1938 byl již prezi­dent Tomáš G. Masaryk tři roky po smr­ti. Je pravděpodob­né, že doš­lo k záměně s rokem 1927, kdy byl při­jat zákon ¹¹⁷⁄₁₉₂₇ ​„o potul­ných cikánech“, který tzv. ​„cikán­ské legit­i­mace“ zaváděl a v roce 1929 se také kon­a­lo sčítání tzv. cikánů. To by také vysvět­lo­va­lo, proč legit­i­maci neob­držela i Bože­na. Dětem do 14 let se legit­i­mace nevydávaly.

[2] Jmé­na neuvedena.

[3] Bože­na Pflegerová byla vězně­na v tzv. cikán­ském táboře v Letech pod. ev. č. 69 (od 5. 8. 1942 do 27. 5. 1943, kdy byla prop­uště­na), pod ste­jným číslem je od 29. 8. 1942 veden i její syn Vlas­tim­il (nar. 1941); dne 2. 9. 1942 se jí zde nar­o­di­la dcera Berta Štěpán­ka, která 2. 12. 1942 v táboře zemřela. (ed.)

[4] Antonín Havr­da, dez­in­fek­tor, zaměst­nanec pražské epi­demi­o­log­ické stan­ice (ed.)

[5] Blíže nespecifikován.

[6] Dozorce Josef Luňáček je čas­to hod­no­cen vězněný­mi Romy i samotý­mi kol­e­gy dozor­ci neg­a­tivně, je pro­to otázk­ou, zda pamět­nice nemys­lí daná slo­va iron­icky, anebo zda naopak s ohle­dem na zmíně­nou přího­du s odhale­nou nevěrou svého muže nenahlížela na toho­to dozorce z jiného úhlu pohle­du. (ed.)

[7] Buď jde o lékaře MUDr. Alfré­da Míl­ka nebo pravděpodob­něji spíše o MUDr. Michaela Bohi­na. Tito dok­toři v táboře půso­bili jako vězeňští lékaři. O lékaři jménem Beck není v lit­er­atuře o táboře v Letech žád­ná infor­ma­ce. (ed.)

[8] Myšlen je nejspíš trans­port z 2. 12. 1942 s 93 muži a žena­mi (ed.)