Zuzana Tumiová

Otec Zuzany Tumiové byl kovář a hudeb­ník. Mnozí Romové také vyráběli koše a košťata.

Než vypuk­ly boje, v roce 1941 nebo 1942, kopal její manžel tune­ly. Romové z Chyžného, kde s manželem bydleli, směli do ves­nice jen na jed­nu hod­inu den­ně. Když se zdrželi déle, ostříhali jim vlasy. Gardis­té Romům v obci rozbourali domky a vyh­nali je bydlet za ves­ni­ci k lesu. Vzpomíná, jaký předtím měli pěkný domek. Romové museli pra­co­v­at,[1] jezdili si pro ně vozy a Romové jim museli kopat takz­vané dekungy.

Tumiová doplňu­je manželo­vo vyprávění o Ruso­vi, kterého u ves­nice Močiar za Zvolen­em, odkud Ján Tumi utíkal z německ­ého obklíčení, chytili Něm­ci, pro­tože ho spatřili, jak vychází s ženou z lesa; na vlast­ní oči viděl, jak ho polili ben­zinem a upálili ho. Podle paní Tumiové se prý ta žena schovala, ale potom pad­la na zem, puk­lo jí srdce. 

[1] Šlo o nucené práce, které Romové, ale někde i Slová­ci, museli vykoná­vat pro Něm­ce. (ed.)

Manžel pra­co­v­al čtyřicet let na stavbách a potom ještě dřel na stavbě rodin­ného domu. Na jed­no oko onemoc­něl, takže o něj přišel, později na druhé osle­pl. Mají spolu devět dětí, kromě jed­né dcery si všich­ni vza­li rom­ské partnery.