Zora Horváthová

Zora Horváthová pochází ze skupiny maďarských Romů – mat­ka Ilona Makulová byla z Gön­clusky[1] v Maďarsku, otec Gus­tav Mako z Turni nad Bod­vou na východ­ním Sloven­sku. Matce vybrali rodiče manžela příj­mením Glon­ci,[2] ale ona už měla tajný vztah s Gus­tavem Mako a dom­luvili se, že až budou všich­ni po svat­bě opilí, utečou spolu. Manžel ji nehledal, ale prohlásil, že se s ní nerozvede. Pár utekl do Turni nad Bod­vou, kde bydleli na hlavní uli­ci hned vedle Gus­tavo­va bra­tra. Dům sousedil s domy Slováků, zatím­co ostat­ní Romové, chudší než rod­i­na Zory Horváthové, bydleli na druhé straně vsi a živili se žebro­tou. Rodiče žili čest­ně, chodili po ves­nicích a obchodovali. Mat­ka doma opravo­vala dešt­níky a vyráběla šňůry a tkan­ice na kalho­ty a vesty, otec jí vyro­bil tkalcov­ský stroj; otec brousil na náměstí nože a nůžky. Když skonči­lo vyučování, chodi­la Horváthová se svý­mi pěti sourozen­ci pomáhat sousedům na pole, za prá­ci dostá­vali jíd­lo a ošacení. 

[1] Patrně obec Gön­crusz­ka ležící asi 40 kilo­metrů jihozá­pad­ně od Turni nad Bodvou.

[2] Křest­ní jméno není uvedeno.

Turňa nad Bod­vou patři­la za války Maďarsku. V srp­nu 1944 odvedli Zořiny tři starší ses­try – dvaad­vacetile­tou Ilonu, osm­nác­tile­tou Brig­i­tu a šest­nác­tile­tou Zitu, vza­li i strý­covu dceru. Rodičům řek­li, že jdou na prá­ci na cukrovou řepu, ale mís­to toho je odvedli do syn­a­gogy – Židé už byli tou dobou odvlečeni [do kon­cen­tračních táborů]. V synagoze shromáždili další lidi z jiných ves­nic, pak je odve­zli nák­lad­ním vozem na nádraží a naložili do vagonů. Jejich dům stál blízko trati, pro­to mat­ka brzy ráno slyšela své dcery křičet a plakat; od té doby pak nes­pala, nejed­la, jenom brečela a kouři­la. Od souse­da, který chodil k synagoze hlí­dat, se dozvěděla, že je odve­zli do kon­cen­tračního táb­o­ra. Za vším prý byl jejich soused Joži Senk, který byl na ně, jak Horváthová říká, vysazený – niko­ho jiného ze vsi než tato děvča­ta totiž nese­brali. Senk udá­val Něm­cům, byl s nimi jed­na ruka, ale jeho žena byla hod­ná. V obci pro Něm­ce pra­co­v­a­lo více lidí, ale ti vždy rod­inu varovali.

Rodiče odve­zli 15. pros­ince 1944 jako pol­i­tické vězně do kon­cen­tračního táb­o­ra, nejdříve do Ravens­brücku, později do Osvě­ti­mi. K rod­ině totiž chodí­val asi osm­nác­tiletý maďarský esesák, který pro Něm­ce musel pra­co­v­at z donu­cení, a téměř každý večer infor­moval otce o situaci na fron­tě. Jed­no­ho dne ho Něm­ci zastřelili a ještě týž večer přišli pro rodiče Zory Horváthové. Vytáh­li je na dvůr do sněhu, prohledali dům, vše rozházeli a rodiče odvedli. Pár dní je drželi v cele, mohli si vybrat – buď válečný soud, nebo kon­cen­trační tábor. Otcův známý, který je hlí­dal, jim poradil tábor, že prý jim při převozu pomůže utéct; měl je totiž vézt koňským povozem a pře­dat na hran­icích. Rodiče ale odmítli, pro­tože chtěli za starší­mi dce­ra­mi – a v Osvě­ti­mi se pak s nimi skutečně potkali. Otec v táboře těžce onemoc­něl, jeho bra­tr pak viděl, jak ho ještě živého hodili do ohně. Čtyři­ač­tyřicetile­tou matku zařadili do trans­portu mezi staré lidi, ses­tře Iloně se k ní podaři­lo dostat, ale podle očitého svěd­ka je zastřelili z letad­la. Ses­try Zita a Brigi­ta v táboře onemoc­ně­ly, léčili je pak Rusové a poskytli jim povoz až domů. Zita nakonec zemřela ces­tou, v nemoc­ni­ci v Lip­tovském Svätém Mikuláši, domů se kon­cem květ­na [1945] vráti­la jen Brigi­ta. Přežil i strýc a jeho příbuzní.

Když odvlek­li rodiče, musela se pat­nác­tiletá Zora postarat o sourozence – Ottovi bylo dvanáct a Agátě sedm let. Obstará­vala otop a chodi­la po žebrotě, aby měli ale­spoň nějaké jíd­lo. Jed­no­ho dne k nim přišli Něm­ci a rozstříleli nábytek. Bála se znásil­nění, pro­to se maza­la saze­mi a hlí­nou. Něko­likrát měla namále, ale jak říká, vždy se našel něk­do, kdo se jí zastal – i mezi Něm­ci byli podle ní lidé s dobrým srd­cem. Jed­nou hlásili v rozh­lase, že se bude šest týd­nů střílet, a pro­to odešla se sourozen­ci z domo­va a toulali se po lesích, s sebou si vza­li jen peřinu. První večer došli do vsi Áj,[1] kde dostali od hod­né paní polévku a mohli přes­pat ve stodole, ale všich­ni tři tam chytili vši. Pak šli do Jáso­va, venku mrz­lo, ale něk­do jim poradil, ať jdou požá­dat o pomoc do kláštera. Dostali tam fazole s párkem, první pořád­né jíd­lo od doby, kdy zůstali sami bez rodičů, a na jíd­lo tam pak mohli chodit každý den. Směli také chodit po lidech a prosit o jíd­lo, ale sko­ro nikdo jim prý nic nedal. Zora chodi­la žebrat i do nedalekých kasáren, kde byla vojen­ská kuchyně, a dozvěděla se, že nevyužité vnitřnos­ti ze slepic a prasat zakopá­va­jí. Se sourozen­ci je pak chodili vyhrabá­vat a jedli je. Vzpomíná, jak jed­nou odpoledne přežili nálet, všude bom­by, lidé utíkali, ale oni vyvázli.

Potom dorazili na samo­tu, kde se jich ujala paní, která čekala na manžela, jenž byl na fron­tě. Domů se vrátili až někdy v dub­nu 1945, když už bylo hezké počasí. Dům našli pobořený – chy­běl mu kus rohu v místě, kde měli pos­tel, takže kdy­by tam zůstali, nejspíš by je to zabilo. 

[1] Patrně Háj asi 4 kilo­m­e­try sev­erně od obce Turňa.

Ve ves­ni­ci jim postavili nový dům, v němž byla pod­la­ha i elek­tři­na. Jed­na soused­ka nauči­la Zoru vyrábět růže z kre­pového papíru, které pak za pár haléřů prodá­vala. V necelých šest­nác­ti letech odešla spolu s třinác­tiletým bra­trem Ottou a kamarád­k­ou ze školy Šar­lotou za prací do Čech. Ses­try Agá­ta a Brigi­ta zůstaly doma – Brigi­ta měla už před válk­ou ženicha, brzy po válce se vdala. Horváthová s bra­trem a kamarád­k­ou při­jeli do Říčan, kde si z nich statkáři v cukrovarském dvoře vybírali, jak říká, jako když vybíra­jí otroky. U jed­no­ho z nich pra­co­v­ala asi tři týd­ny, ale jed­nou naklá­dala seno na žebřiňák, zavadi­la mu vidle­mi o nohu a on je vyhodil. Na jiném statku něko­lik kilo­metrů od Říčan ji neustále obtěžo­vali muži a bra­tr naléhal, že chce domů, takže po třech měsících jeli nazpět domů. Na Sloven­sku však neby­la práce a Brig­itin manžel ses­tře vyčí­tal, že musí živ­it její sourozence, a pro­to s kamarád­k­ou odje­ly zpátky do Čech, do Přelouče, kde pra­co­v­ala u statkáře Slaví­ka.[1] Měl dvě dcery, Evu a Janu, a Horváthovou při­jal jako vlast­ní. Ptali se, jak se jmenu­je, a ona mís­to Zora pořád říkala maďarsky, že Haj­nal­ka, a tak jí začali říkat Hana. Platili málo, ale měla se u nich dobře. Když pak rod­ině vše vza­li,[2] musela si hle­dat jinou prá­ci. V továrně Tes­la vyráběla kon­den­zá­to­ry a ampliony, jak říká, a pro­tože byla zručná a pra­cov­itá, sta­la se z ní úder­nice. Po čase dosta­la zprávu, že bra­tr Otto bydlí v sev­erních Čechách u bra­trance, vydala se tedy za nimi a pra­co­v­ala tam jako průvodčí tram­va­je a pak v prode­jně obu­vi, ale v prá­ci se nevyz­nala a v sev­erních Čechách se jí nelí­bi­lo, a tak odešla. Ve dvaceti letech se vráti­la na Sloven­sko, v obci Nagy Ida [Veľká Ida] nedaleko Košic uklízela kanceláře a seznámi­la se tam s manželem Arpá­dem. Jeho rodiče po válce v Terni nad Bod­vou koupili dům, kde poté Zora s Arpá­dem bydleli. První syn se jim nar­o­dil ještě před svat­bou, manžel pak odešel na vojnu – a aby mu mohla být o tři měsíce zkrá­ce­na, kývl na nabíd­ku pra­co­v­at na šachtě v dolech v západ­ních Čechách. Nar­o­di­ly se jim tam další dvě děti, ale manžel začal chodit po zábavách a nakonec se rozvedli. Horváthová si našla prá­ci v Tesle, kde se dalo dobře vydělat, ale trpěla zdravot­ní­mi prob­lémy, které sou­vise­ly s válečným strádáním. Všech­ny tři děti mají rodiny. Ses­tra Brigi­ta bydlela v Turni nad Bod­vou, bra­tr v sev­erních Čechách, ale již zemřel, Agá­ta bydlí v bytě nad ní.

[1] Křest­ní jméno není uvedeno.

[2] Patrně v rám­ci tzv. kolek­tivizace venko­va, kdy komu­ni­stický stát vyvlastňo­val zeměděl­ské used­losti ve prospěch stát­ních Jed­not­ných zeměděl­ských družstev.