Zdeněk Daňhel

Rod­i­na Daňh­elových žila v Bílovicích v zděném domku. Mat­ka Marie, rozená Murková, pocházela z Bojkovic a zemřela už v roce 1934, otec Jiří se živ­il jako nádeník. Měli čtyři syny a dceru. Dědeček Zdeň­ka Daňhela byl kovář. Zdeněk Daňhel pra­co­v­al až do zatčení u stavitele Antoní­na Žuje a také v pod­niku, který stavěl míst­ní mlékárnu.

Jako první byl z rodiny perzekvován nejs­tarší bra­tr Antonín, kterého depor­to­vali do kárného pra­cov­ního táb­o­ra v Hodoníně. Pak odve­zli strýce[1] pří­mo do kon­cen­tračního táb­o­ra v Osvě­ti­mi a otce a ses­tru Zdeň­ka Daňhela uvěznili v takz­vaném cikán­ském táboře v Hodoníně.

Na začátku roku 1943 přišli k Daňh­elovým čet­ní­ci a oznámili jim, že také zbý­va­jící člen­ové rodiny budou odvezeni pryč. Zatýkání a násled­nou evi­den­ci rodiny prováděla míst­ní samo­sprá­va v čele se staros­tou, Daňh­elovým brali otisky a fotografo­vali je. Pak je odve­zli do oplo­cené sokolovny v Starém Městě u Uher­ského Hradiště, v níž soustřeďo­vali rom­ské rodiny z okol­ních obcí. Po třech nebo čtyřech dnech je čet­ní­ci doprav­ili na nádraží a naložili je do vlaku, do každého vagonu 70 až 100 lidí. Chovali se k nim jako k dobytku, křičeli na ně, bili je, nedali jim nic k jíd­lu ani k pití. První zastáv­ka byla v Ostravě, kde trans­port převza­li němečtí vojá­ci se psy. Do Osvě­ti­mi při­jeli kolem desáté večer. Vyh­nali je z vagonů, dozor­ci je seřadili a pak šli přes hod­inu pěšky do táb­o­ra.[2] Přes­pali ve velkých dřevěných barácích, další den je rozřa­zo­vali do jiných baráků, v nichž byly pryčny a vyzděný komín procháze­jící celou budovou. Zhru­ba třetí den je ostříhali doho­la, tetování dostali asi po čtrnác­ti dnech. Nejprve byli o hladu, až po čtyřech nebo pěti dnech dostaly jíd­lo děti. Blokaři byli němečtí a kápové byli vra­hové [odsouzení krim­inál­ní­ci] se zeleným tro­júhel­níkem. Vězně stále doko­la počí­tali, tře­ba i pětkrát den­ně. Ape­ly trvaly někdy až čtyři hodiny a museli je absolvo­vat i nemoc­ní. Deky na přikry­tí neměli, záchody byly v barácích a ten společný, zhru­ba 40 metrů dlouhé a tři metry hluboké kory­to, byl vel­mi nebezpečný. K jíd­lu dostá­vali polévku a čaj, ovšem nepravidel­ně. V polévce byly bram­bo­ry a řepa, čaji se říka­lo hrba­ta a byl nek­val­it­ní. K vodě příst­up neměli, a tak si chodili tajně ke studni nabírat vodu do nádob spouštěných na provázku; nes­mě­lo se to, pro­tože byla závad­ná. V táboře řádil tyfus a kožní choro­by, hlavně svrab, malé děti trpě­ly i další­mi nemo­ce­mi ze špíny a nedostatku jíd­la. Den­ně umíralo něko­lik desítek lidí, hlavně děti a staří lidé. Praní prád­la bylo zakázáno, ale pro malé děti se tajně pralo. V Birke­nau žily rodiny pohromadě.

Na prá­ci chodili mladí a zdraví lidé, dělali na výkopech, ručně tahali kamení, pra­co­v­a­lo se až dvanáct hodin den­ně; za prá­ci nic nedostá­vali, ani žád­né přídavky.

Po zhru­ba měsí­ci v Birke­nau proběh­la selekce mladých zdravých vězňů a Zdeněk Daňhel se tak spolu s bra­try Antonínem a Jose­fem dostal do hlavního táb­o­ra v Osvě­ti­mi; bra­tr Rudolf byl později odvezen na prá­ci jinam, do obce Rajsko. Do hlavního osvě­tim­ského táb­o­ra trans­porto­vali Něm­ci z Birke­nau něko­lik set lidí. Tábor prý půso­bil jinak, jako vojen­ská kasár­na. Mladé lidi do 18 let dali do jed­no­ho baráku a chodili do zed­nické školy, kde se učili zdít. Daňh­elovi bylo tou dobou šest­náct a zařa­zo­vali ho do pra­cov­ních komand, která pra­co­v­ala mimo tábor; směny trvaly až deset hodin. V hlavním táboře měli vězni lep­ší pod­mínky, režim byl ale přís­nější. Ape­ly trvaly mno­ho hodin, přičemž nejhorší to bylo v zimě; mnozí umírali hla­dem a zimou, něk­teří na násled­ky bití. Vězně, kteří se pokusili o útěk, nechali roztrhat psy a těla potom pro výs­trahu vys­tavili u hlavní brány.

Zdeněk Daňhel pra­co­v­al zhru­ba 120 až 150 metrů od kre­ma­to­ria, takže viděl při­jíždějící trans­porty i to, jak dozor­ci určo­vali, kdo půjde rov­nou do ply­nové komory a kdo né; trans­porty při­jíždě­ly dvakrát nebo třikrát týd­ně. Čas­to také viděl, jak pla­me­ny z kre­ma­torií šle­haly nad komíny. Jed­nou se všich­ni museli dívat na popravu asi dvanác­ti nebo třinác­ti vězňů oběšením, trva­lo to od čtvrté odpoledne až do rána.

Romové se v lágru stýkali s vězni jiných národ­nos­tí, ale jen tajně. Fun­go­valy různé ces­ty, jak se dostat k jíd­lu a cig­a­retám. Něk­teří vězni měli hudeb­ní nástro­je a hráli ostat­ním, dokonce exis­to­vala lágrová kapela, v níž bylo asi 60 hudeb­níků, kteří hráli na ces­tu do práce a zpátky. Pokud měli dozor­ci náladu, pořá­dali i kon­cer­ty. Kar­ty se hrá­ly tajně, pro­tože se to přís­ně tre­sta­lo, někdy dokonce smrtí.

V roce 1944 Zdeň­ka Daňhela spolu s bra­try Antonínem a Jose­fem trans­porto­vali do Buchen­wal­du.[3] Jinam[4] jeli jeho bra­tranec a další příbuzní. Opro­ti Osvě­ti­mi mu Buchen­wald při­padal krás­ný, byly tam lep­ší ubikace a hezčí okolí. Po třítý­den­ní karan­téně ho trans­porto­vali do táb­o­ra Dora pro zhru­ba 60 tisíc vězňů, který se tou dobou teprve budoval; jeho bra­try odve­zli do Erlichu a pak do Harzun­gu. Bra­tr Rudolf byl po nějaké době rovněž trans­portován z Osvě­ti­mi do Buchen­wal­du a pak do Dory, Daňhel ho však jen viděl, nem­luvil s ním; Rudol­fa nakonec také odve­zli do Erlichu. V Doře Zdeň­ka Daňhela přidělo­vali na růz­nou prá­ci, napřík­lad v tun­elech.[5] Bylo mu jen něco přes šest­náct let, ale musel dělat ste­jně jako dospělí, žád­nou výjimku neměl. Po půl roce ho pře­sunuli do Harzun­gu, kde to bylo ste­jné – namáhavá práce v tun­elech na směny včet­ně nočních, do práce chodili pěšky zhru­ba čtyři kilo­m­e­try, hla­dy umíralo až dvacet lidí den­ně. Po nějaké době ho převe­zli do Erlichu, kde byli jeho bratři, ale už po měsí­ci ho vrátili zpět do Harzun­gu. Občas se ještě viděli, ale od začátku roku 1945 už né, až doma po osvobození.

Asi v únoru 1945 se režim v táboře začal zpřísňo­vat. Kolem 13. břez­na se vraceli z práce a z lágru byl slyšet křik a střel­ba. Zkušení vězňové odhadovali, že tábor připravu­jí k likvi­daci. Ve tři odpoledne jim dozor­ci přikáza­li rych­le se nachy­s­tat k pochodu. Nikdo nevěděl, co má dělat. Daňhel si navlékl vešk­eré oblečení, pak jim dali polévku, ale panoval chaos, a tak dostal dvakrát a také chle­ba, zatím­co jiní nedostali nic. V pět hodin vyrazili, dozor­ci je hnali mimo ves­nice přes lesy a po pol­ních ces­tách. Byly jich asi tři tisíce, ale hod­ně vězňů přís­lušní­ci SS postříleli a další nevy­drželi hlad a bití, takže odhadu­je, že jich zby­lo tak osm set. Dvakrát nebo třikrát dostali šest nebo osm bram­bor, pro­to jedli vše, co našli ces­tou nebo v lese. Po čtrnác­ti dnech dorazili k menší­mu měs­tu, jméno si nepa­matu­je; bylo tam nádraží s nák­lad­ní­mi vagony, do nichž je zavřeli, a když přiletěla amer­ická letad­la a začala nádraží bom­bar­dovat, chvíli trva­lo, než se jim podaři­lo vagony otevřít a utéct. Mezi vězni byli ranění, ale nezemřel nikdo. Něm­ci je pak hnali zpátky do vagonů a Daňhel si všiml, že zastřelili jeho kamará­da, sovět­ského občana, společně s něko­li­ka další­mi vězni.[6]

Pak je vedli dalších zhru­ba osm dní nezná­mo kam. Jíd­lo nedostá­vali, jed­nou jim dali řep­nou polévku a bram­bo­ry. Nakonec došli do malého lágru, jehož jméno si nepa­matu­je a který byl evakuován; zůstali přes noc a dostali polévku. Další den šli dál, dozor­ci je stále bili a kopali. Zdeněk Daňhel už byl tak vysílený, že si sedl do příkopu a bylo mu jed­no, co se stane. Nikdo se o něho neza­jí­mal, až po dvou hod­inách při­jel trak­tor s přís­lušníky SS, kteří ho chtěli zastřelit. Nam­luvil jim, že je z první stovky vězňů, ostat­ní jdou za ním a veli­tel koman­da mu dovo­lil jít napřed. Uvěřili mu a vza­li ho na trak­tor. Po zhru­ba čtyřiceti kilo­me­trech ho vysadili a řek­li mu, aby se hlásil o kus dál, kde spatřil mno­ho vězňů různých národ­nos­tí včet­ně civilistů, napřík­lad Poláků. Dostal jíd­lo a řek­li mu, že je na svo­bodě. Bylo to asi 10. dub­na 1945.

Další den přišli amer­ičtí vojá­ci a osvo­bod­ili je, bylo to asi 10 kilo­metrů od měs­ta Schon­berg.[7] Bylo to něco jako znovuzrození. Od Amer­ičanů dostal všech­no, co chtěl, čokolá­du, cig­a­re­ty, měl vše­ho dost a měl vol­nost, ovšem nevěděl, co má dělat. Asi za čtyři týd­ny ho odve­zli do Strass­fur­tu,[8] kde čekal na trans­port domů se zhru­ba čtyř­mi tisí­ci vězňů a lidí odvezených do Němec­ka na prá­ci. Mez­itím při­jeli sovětští a angličtí vojá­ci, stří­dali se po dvou týd­nech, pak dorazil i vojen­ský odd­íl z Českosloven­s­ka, který zaři­zo­val návrat českosloven­ských občanů.

Na kon­ci války v Osvě­ti­mi zavraždili zbylé rom­ské vězně – mezi nimi i Daňh­elo­va otce, strýce a další příbuzné. 

[1] Jméno není uvedeno.

[2] Trans­portem z 8. břez­na 1943 bylo depor­továno 498 mužů, žen a dětí z pro­tek­torá­tu. (ed.)

[3] Trans­portem z 2. srp­na 1944 bylo vypraveno 918 vězňů do kon­cen­tračního táb­o­ra Buchen­wald. (ed.)

[4] Není uve­de­no kam.

[5] Dva podzem­ní tune­ly se 46 propo­jo­vací­mi što­la­mi pak slouži­ly pro výrobu raket V2.

[6] Důvod není uveden.

[7] Patrně Schön­berg, dnes součást měs­ta See­hausen v Sasku-Anhalt­sku, asi 200 kilo­metrů od táb­o­ra Dora.

[8] Patrně Stass­furt v Sasku-Anhalt­sku, kde byl pobočný buchen­wald­ský tábor.

Domů jel kon­cem čer­vence přes Děčín, kde ho zap­sali, dostal oblečení a jíd­lo. Další den pokračo­val do Nácho­da, kde mu dali proza­tím­ní dok­la­dy a 560 korun; dál už se museli dostat sami. Doma se pak opět shledal se vše­mi bra­try i bratrancem.