Zdena Holomková

Zde­na Holomková pocházela z deseti dětí. S rodiči Mar­tinem a Fran­tišk­ou Holomkový­mi žili v Der­fli [od roku 1952 Sady].

V roce 1943 přišli k Holomkovým čet­ní­ci a řek­li jim, že byli zařazeni do trans­portu. Z obce šly do trans­portu všech­ny rom­ské rodiny. Staros­ta a ostat­ní o tom věděli, ale nemohli nic dělat; staros­ta prý říkal, že kdy­by bylo na výběr, tak by je nechali doma.

Romy shromáždili v sokolovně ve Starém Městě [u Uher­ského Hradiště], kde je čet­ní­ci vyfo­tografo­vali, museli se vyk­oupat a ostříhali je. Naložili je do dobytčích vagonů, kde byli namačkaní, nedostali nic jíst ani pít a na záchod chodili do kbelíku. Vlak zas­tavil až v Ostravě, kde trans­port od českých čet­níků převza­li Něm­ci. Holomkovi měli jíd­lo z domo­va, díky tomu ces­tu přečkali.

Do Osvě­ti­mi dojel trans­port večer, už byla tma. Něm­ci začali bouchat do dveří vagonů a vyhánět lidi ven. Nevěděli, kde jsou, dozor­ci je bili pažba­mi, aby si pospíšili. Od nádraží šli do táb­o­ra dvě nebo tři hodiny, něk­teří jeli auty; osm­nác­tiletá Zde­na Holomková šla pěšky.

Vst­up do kon­cen­tračního táb­o­ra na ni zapů­so­bil hrozně, samé blá­to, věznění Židé a Romové, všude elek­trické drá­ty. V jed­né hale je zap­sali a vyte­to­vali jim čís­la. Vodu na pití nebo mytí nedostali. Když prše­lo, snažili se chy­tat vodu do mis­ek ale­spoň na pití.

V karan­téně zůstali zhru­ba týden, pak je rozdělili na bloky. Rod­i­na Holomkových se dosta­la na blok čís­lo 16. Holomkových bylo celkem deset a měli svou palan­du. Okna v barácích neby­la, jen vra­ta na obou kon­cích. Neby­ly tam záchody, jenom bečky, a neměli se kde umýt. Až později přiby­la k baráku míst­nost, v níž bylo kory­to.[1] Blokový­mi dozor­ci byli poli­tičtí vězni, v jejich bloku to byli Polá­ci. Později se blokaři stali i něk­teří Romové.

K jíd­lu dostá­vali každý den řep­nou polévku s bramb­o­ra­mi a kousek chle­ba, k pití čaj z nějakých listů a kávu. K dis­pozi­ci byla i kan­tý­na, ale jen pro ty vězně, kteří měli peníze nebo zla­to, s nímž mohli obchodovat, ovšem Holomkovi neměli nic.

Ráno před odcho­dem do práce a po návratu je počí­tali na apelplacu. Někdy tam stáli i dvě hodiny, když počet vězňů při počítání neseděl, i v zimě a v mrazu.

V Osvě­ti­mi chodi­la Zde­na Holomková nejprve na prá­ci mimo tábor, před vojen­ský­mi budova­mi kopali příkopy. Něk­teří kápové se k vězňům chovali slušně, něk­teří je bezdůvod­ně bili. Potom začala pra­co­v­at v kuchyni, kde se měla lépe. Pra­co­v­ala od rána do odpoledne, vaři­la jíd­lo a pak se uklíze­lo. Potom měla vol­no, ale musela zůs­tat na bloku.

V Osvě­ti­mi je každé tři měsíce stříhali, a jak říká, vypalo­vali jim šaty. Holomkovi nejdřív nosili svo­je oblečení, později dostali pruho­vané vězeňské. Když už byli v táboře déle, začali se dozor­ci na úkor vězňů bav­it – dva vězňové si prý tře­ba museli kle­knout na všech­ny čtyři, na ně si stou­pl Němec a oni museli lézt po čtyřech.

V táboře řádil tyfus a svrab, ale Zde­na Holomková neonemoc­něla, neby­la ani v táborové nemoc­ni­ci. Její otec zemřel na srd­ce, s nímž měl potíže už doma; ostat­ní člen­ové rodiny zahynuli v kre­ma­to­riu. Kromě Zde­ny se zachránili jen jed­na ses­tra a bra­tr, kteří se ste­jně jako ona dostali na prá­ci do jiných kon­cen­tračních táborů. Jed­na její ses­tra se nechtěla odloučit od svého dítěte, zůsta­la s ním a spolu zahynuli.

Ply­nové komory byly hned vedle baráků, takže viděli při­jíždět židovské trans­porty a potom i auta, která se od kre­ma­torií vracela s oblečením. Zde­na Holomková popisu­je oheň šle­ha­jící z kre­ma­torií. Přestože je Něm­ci vždy poza­vírali do baráků, když při­jel trans­port, vězni věděli, co se Židům děje. Když už nes­tači­la kapaci­ta kre­ma­torií, házeli dozor­ci mrtvé Židy do velké vykopané jámy.

Když něk­do z nich utekl, chytili ho a poprav­ili – konkrét­ně zmiňu­je Roma ze Strážnice, kterého zastřelili a pak jeho tělo uka­zo­vali ostat­ním vězňům, aby je zastrašili.

Do táb­o­ra při­jel trans­port německ­ých Romů, které po pří­jez­du neostříhali; až když se čeští Romové ohradili, ostříhali je také. Němečtí Romové pak na bloku hráli, měli s sebou zře­jmě har­moniku; dokonce si v kan­týně sehnali tabák. V kan­týně také prodá­vali, jak Holomková říká, ty slimáky v tých hořčicách.[2]

Zde­na Holomková popisu­je, že člověk po čase otupěl, když viděl každý den tolik mrtvol. Uvádí, že nemyslela na to, co se jí stane, jen čekala smrt kaž­dou chvíli.

Jed­nou v noci vybrali dozor­ci na pokyn velitele táb­o­ra celý tábor s tím, že všich­ni vězni půj­dou do spalovny, pro­tože byli úda­jně nemoc­ní. Jeden dok­tor se však s velitelem táb­o­ra pohá­dal kvůli tomu, že je nut­né vybrat práceschop­né lidi na prá­ci jinde. Díky tomu se Zde­na Holomková zachráni­la. Zařadili ji do trans­portu do Ravens­brücku.[3] Dozorkyně­mi tam byly ženy, které se chovaly krutěji než muži. Do toho­to táb­o­ra dosta­la Holomková dva balíky od ses­třenice, ale všech­no bylo rozkradeno.

Z Ravens­brücku trans­porto­vali Zde­nu Holomkovou do kon­cen­tračního táb­o­ra Mau­thausen, kam byli trans­portováni i polští vězni z Osvě­ti­mi, kteří jim vyprávěli, že kdo zůstal v Osvě­ti­mi, zemřel v ply­nových komorách. V Mau­thausenu se Zde­na Holomková dočkala osvobození amer­ick­ou armá­dou.[4] Něm­ci utek­li, když se amer­ická armá­da blíži­la a tábor bombardovala. 

[1] Začátkem břez­na 1943 stá­ly v táboře jenom kuchyně, obyt­né bloky a san­itární baráky, ve kterých byly záchody a měly v nich být umývárny (ty však byly postave­ny teprve v dub­nu a sauna až někdy na sklonku jara 1943). (ed.)

[2] Patrně naklá­dané šneky.

[3] Trans­port z 2. srp­na 1944. (ed.)

[4] Po ozbro­jeném vys­toupení vězňů 5. květ­na 1945 byl tábor osvobozen o dva dny později amer­ick­ou armá­dou. (ed.)

Z Mau­thausenu odve­zli Zde­nu Holomkovou auto­busem zře­jmě do Českých Budějovic, pak jela vlakem přes Prahu do Veselí nad Moravou. Odtam­tud pokračo­vala pěšky do Sadů, kam už dříve dorazi­la její ses­tra. Bra­tr přišel jako posled­ní, ostat­ní člen­ové rodiny zahynuli.