Vojtěch Grundza

Vojtěch Grundza popisu­je rom­sk­ou osadu v Strop­kově, kde jeho rod­i­na žila v době, kdy ho zatk­li. Bydle­lo tam více než tisíc Romů, osa­da měla přes 600 domovních čísel. Potok ji dělil na pravou a lev­ou část, kde žili Grundzovi.

Něm­ci obsadili Strop­kov v noci někdy roku 1941 nebo 1942, kdy bylo Grund­zovi sedm­náct nebo osm­náct let. Romy rozdělili do skupin – starší a nemoc­né pustili, ostat­ní odve­zli do Hanušovců nad Topľou. V táboře byly tři bloky dřevěných baráků, v cim­rách pro dvanáct lidí byli větši­nou Romové, napřík­lad z Michalovců nebo od Tre­bišo­va, ale i vězňové nerom­ského půvo­du. Grundza líčí pod­mínky v táboře a vztahy mezi vězni. Popisu­je, jak byl zabit muž, které­mu říká parťák, poté co zaú­točil holí na Grund­zo­va bra­trance jménem Petre (z Bukovců); Petre totiž po pří­chodu do táb­o­ra odmí­tal pra­co­v­at. Petre udeřil parťá­ka krumpáčem do hlavy, takže na místě zemřel, a pak utekl. Grun­z­da líčí násled­né vyšetřování a také to, že Romovi, který Grund­zo­va bra­trance udal, se potom pom­stili a v noci ho udusili dek­ou. Vzpomíná i na svůj útěk spolu s asi osmdesáti další­mi vězni, z nichž něk­teré opět chytili.[1]

On sám se ukryl na hřbitově mezi rodin­ný­mi hro­by a odtam­tud utekl domů, jenže ho udali dva míst­ní Romové spolupracu­jící s gardis­ty. Společně s bra­trancem[2] byl pro­to znovu zajat a uvězněn. Díky pomo­ci nerom­ského čet­ní­ka půvo­dem z Moravy však opět utekl – napřed domů a poté do obce Ladomirová k matčinu bra­tro­vi jménem Petres. Strýc ovšem také spolupra­co­v­al s gardis­ty a odvedl ho na police­jní stani­ci do Svid­níku. I odtud Vojtěch Grundza utekl a po fyz­ick­ém kon­flik­tu se strýcem se ukryl v lese, přesto byl brzy dopaden a odvezen do Hanušovců nad Topľou do táb­o­ra na Petiči, kde ho potre­stali a zbili. Společně s jed­ním rom­ským manžel­ským párem byl zře­jmě nasazen na prá­ci[3] do továrny na prk­na, která naklá­dali na vagony, v nichž se pak odvážela na fron­tu. Grundza vzpomíná na rel­a­tivní vol­nost, kter­ou tam měli – kaž­dou sobo­tu mohli napřík­lad chodit domů. Když se pak podle Grundzy matčin kmotr, vynika­jící primáš, přim­luvil u náčel­ní­ka,[4] s nímž měl dobré vztahy, byli Romové z jejich okre­su z táb­o­ra na Petiči prop­uštěni. Grundza ovšem musel k odvo­du,[5] ale spolu s další­mi tře­mi Romy odve­den nebyl, pro­tože simulo­val oční chorobu. Mat­ka mu poradi­la, aby rozžvýkal tabák a sliny si naka­pal do očí, takže je měl rudé. Na sklonku války ho odvedli Něm­ci a musel kopat zákopy, ale na noc se vězňové směli vracet domů. Tou dobou se už blíži­la ruská vojs­ka, pro­to se Grund­zovi snažili dostat pryč. Nakonec se dostali do obce Raslav­ice, kde jim rom­ský staros­ta přenechal svůj domek a sám se odstěho­val k matce. Když do Raslav­ic přišli Rusové, rozes­tavili tam kaťuše. Vojtěcha Grundzu vza­li k sobě a dali mu jíd­lo a pití. Mat­ka se chtěla vrátit domů a Rusové jim řek­li, ať jdou a dáva­jí pozor na miny. Grundza uvádí, že inter­naci v táboře a tam­ní pod­mínky přežili z jeho osady pouze dva z celkem šesti Romů. 

[1] Z líčení není jas­né, zda útěk násle­doval po událostech se zadušeným vězněm.

[2] Z líčení není zře­jmé, zda šlo o zmíněného bra­trance jménem Petre.

[3] Není jas­ná dat­ace a chronolo­gie událostí.

[4] Není blíže specifikováno.

[5] Z líčení není zře­jmé, zda šlo o vojen­ský odvod.

Po návratu do osady si chtěl otec Vojtěcha Grundzy vyzved­nout poschová­vaný majetek, napřík­lad nádobí a další věci, které si tam zakopal před evakuací, ale neby­lo tam všech­no, našel jen část. Pak oprav­il střechu, aby jim neza­téka­lo do domu, a pos­tup­ně dával všech­no do pořádku.