Vojtěch Demeter

Rod­i­na Vojtěcha Deme­tera bydlela v rom­ské osadě s asi dvanác­ti domky vzdálené půl kilo­metru od obce Veľopolie. Když mu bylo devět týd­nů, zemřela mu mat­ka. Otec se pak znovu ože­nil, odstěho­val se do asi deset kilo­metrů vzdálené vsi a se synem se neví­dal; později měl Vojtěch Deme­ter z druhého otco­va vztahu tři nevlast­ní bra­try. Vyrůstal u prar­o­dičů, babičky Júlie a dědeč­ka Jaňa, kováře, který vyráběl pod­kovy nebo pluhy a za prá­ci dostá­val jíd­lo, tře­ba žebír­ka či sád­lo. Rod­i­na se měla před válk­ou dobře. Dědeček byl výborný muzikant, hrá­val na židovských svat­bách a ve vinárně v Humen­ném, kde také žilo hod­ně Židů. Větši­nou vlast­nili obchody a Vojtěch Deme­ter říká, že byli dobří; za války je však všech­ny odvlekli.

Gardisti se podle Deme­tera chovali jako gestapá­ci a Romy nenáviděli. Po pří­chodu Něm­ců se Romové ze stra­chu asi tři týd­ny schová­vali v lese vzdáleném od obce pět nebo šest kilo­metrů; Něm­ci se totiž báli par­tyzánů, pro­to do lesa nechodili. Romové však neu­poslech­li varování par­tyzánů a vrátili se domů, pro­tože věřili, že jim Něm­ci nakonec nic neuděla­jí. Byla to chy­ba – jed­nou při­jela asi čtyři auta Něm­ců a šestiletého Vojtěcha, dědeč­ka a babičku hnali devět kilo­metrů pěšky do Humen­ného. Deme­tero­va pradědeč­ka, babičči­na otce jménem Jakub, jenž byl starý a podle Něm­ců už nemohl chodit, praštili pažbou, zkopali ho a zabili. V Humen­ném strávili tři dny ve stájích a pak je odve­zli ve vagonech do táb­o­ra v Dub­ni­ci nad Váhom.[1] Původ­ně měli zře­jmě jet ještě dál, možná do Pol­s­ka nebo do Němec­ka, ale podle Deme­tera neby­lo kudy, pro­tože tratě a mosty byly tou dobou už zničené. V táboře bylo hod­ně Romů, děti zvlášť, ženy zvlášť, muži zvlášť; malé děti smě­ly zůs­tat s matka­mi. Dozor­ci je bili, vězni neměli pořád­né oblečení, on sám měl jen roztrhaný kabát, byl bos a bez kalhot. K jíd­lu dostá­vali vodovou polévku a kousek chle­ba, a když v kuchyni něco zby­lo, dozor­ci to raději dali psům. Chodili pro­to sbírat slup­ky od bram­bor. Dospělí pra­co­v­ali, nosili kamení, podle Deme­tera dělali zbyteč­nou prá­ci. Později se v táboře rozšíři­la žlouten­ka[2] a on také onemoc­něl, ale babič­ka ho vyléči­la čajem z nějakého listí. Pro vězně prý už byla vykopaná jáma, do níž měli být postříleni, ale než k tomu doš­lo, dorazili do táb­o­ra Rusové, dali vězňům chle­ba a pustili je domů, Deme­terovi šli pěšky až do Humen­ného, ces­tou kolem bylo všech­no rozbité a zničené. Po pří­chodu domů nenašli vůbec nic, všech­no bylo spálené, zničené na prach. Dostali mater­iál a postavili si kolibu, aby měli aspoň kde spát, ale neměli žád­né oblečení, chodili bosí a nazí. 

[1] Není uve­de­no kdy.

[2] Patrně skvr­nitý tyfus, který tam propukl kon­cem roku 1944.

Později Deme­terovi dostá­vali šatenky a lístky na jíd­lo. Něk­teří Slová­ci, kteří za války patřili ke gardis­tům, po pří­chodu Rusů obrátili. Jeden míst­ní Slovák byl napřík­lad za války kapitánem v Humen­ném, ovšem za komu­nistů z něj udělali předse­du národ­ního výboru.

Po válce strávili na Sloven­sku dva roky, Vojtěch Deme­ter chodil do míst­ní školy a hudeb­ní školu navštěvo­val v Humen­ném. V roce 1947 se rod­i­na odstěho­vala do Prahy; nejprve bydleli na Vinohradech, potom na Smí­chově a v Mod­řanech, kde vedle sebe žily hned čtyři muzikantské rodiny. Manžel­ka Vojtěcha Deme­tera, která se v Praze živi­la jako uklízeč­ka, pocházela z obce Ľubiša, vzdálené asi kilo­metr od Veľopolie. Její otec byl také muzikant. Znali se od dět­ství a žili spolu až do její smr­ti, celých čtyřicet pět let. Posled­ních sedm let byla vel­mi nemoc­ná a on ji doma opa­troval. Zprvu neuměl česky, takže s manželk­ou a dět­mi mluvili doma rom­sky; vnouča­ta už ale romšt­ině nerozumějí.

Deme­ter se celý živ­ot živ­il hud­bou. Zpočátku ještě pár měsíců rozvážel uhlí, ale pak už jen hrál po vinárnách s vlast­ní kapelou naz­vanou Vio­la. Byl kapel­ník a hrál na vio­lu a na basu, nejčastěji v Bystri­ci na Národ­ní třídě, v hot­elech Inter­na­tion­al a Ambasador a nejdéle v Šumické vinárně, dvacet sedm let. Dlouhou dobu je zaměst­ná­val Pragokon­cert, vys­tupo­vali v Pol­sku, ve Francii, v Řecku, v Německu, měli jet do Duba­je. Kapela Vio­la účinko­vala ve filmech Tři vet­eráni či S tebou mě baví svět nebo v ser­iálu San­it­ka. Hrá­vali také výz­nam­ným před­stavitelům komu­ni­stick­ého režimu, napřík­lad Gustávu Husákovi k svátku, po roce 1989 i Václavu Klauso­vi, když se stal pre­miérem, nebo Václavu Havlovi.