Vojtěch Bendík

Otec Vojtěcha Bendí­ka bojo­val v první svě­tové válce v Rusku, vrátil se nemoc­ný a zemřel ve dvaa­padesáti letech, druhé svě­tové války se již nedožil. Jako hudeb­ník chodí­val s další­mi čtyř­mi muži hrát na svat­by a podob­né události. Hrál hlavně v zimě, zatím­co zjara a na podz­im pra­co­v­al jako kovář, opravo­val brány a pluhy. Vojtěch Bendík se od něj naučil hrát na basu, kovářské řemes­lo si také osvo­jil, ale nebav­i­lo ho. Před válk­ou chodil do školy, vzpomíná na učitele z Čech,[1] který se o Romy staral. Všich­ni, kteří chodili k němu do třídy, se naučili číst a psát. Uči­tel chtěl, aby se Bendík šel dál učit, ale nedo­vo­lil to jiný uči­tel[2] – gardista a hlinkovec.

[1] Jméno není uvedeno.

[2] Jméno není uvedeno.

Vojtěch Bendík šel v jede­nad­vaceti letech k odvo­du do obce Čemerné. Dok­toři z komise podle něj nevěděli, kam budou Romové nakonec posláni [do vojen­ských pra­cov­ních útvarů]. Mys­lí, že ročník 1919 možná ještě pustili k armádě, ale ročník 1920 již né. Spolu s ním mělo být do armády odve­de­no na osm set Romů, ale namís­to kvérů a pušek, jak říká, jim dali krumpáč a lopatu. Měsíc strávili v Čemerném, poté je rozdělili na tři mís­ta. Spolu s další­mi asi šedesáti Romy z celého Sloven­s­ka puto­val Bendík do Prešo­va, kde v lese zvaném Borkut kopali zákopy a stavěli bunkry pro Něm­ce. Byli tam jenom Romové a hlí­dali je slovenští vojá­ci, kterým veleli Němci.

Roky 1942 a 1943 popisu­je Bendík jako léta, kdy se zhorši­la situ­ace – všech původ­ně odve­dených osm set Romů bylo znovu shromážděno a násled­ně pra­co­v­ali v lomu. Mís­to bylo obehnané do dvoumetro­vé výšky ost­natým drátem, spali v dřevěných boudách, jíd­lo dostá­vali třikrát den­ně, ale mís­to polévky tře­ba jen vodu po uvařených knedlíkách. Pra­co­v­ali sedm dní v týd­nu osm i dvanáct hodin den­ně, domů na pro­pustku nes­měli. Jed­nou si Bendík stěžo­val u sloven­ského četaře, že dostal menší příděl jíd­la, ale četař ho do krve zbil. Bendík to šel nahlásit rot­né­mu ze Sabi­no­va, který na četaře podal stížnost k veliteli, nad­poručíkovi z Veľkého Šar­iše.[1] Četaře nakonec poslali na fron­tu, kde padl.

Po dvou letech pustili Slováky z vojny domů, ovšem Romy nikoli, a tak se rozhodli stávko­vat a nešli do práce. Velitelé našli muže, kteří stávku vedli, Bendík uvádí, že byli odněkud od Humen­ného a byli čtyři, možná že osm, a pak si pro ně přišli [od vojen­ského soudu] z Popradu. Všech­ny odsoudili a čtyři z nich uváza­li na řetěz. Drželi je v Ilavě [ilavská věznice]. Bendík zmiňu­je na čtyři sta Židů, které tehdy viděli večer [v táboře], ale ráno už tam nebyl ani jed­iný. Bendík říká, že je asi spálili, asi je poslali do plynu, a že s Romy chtěli provést to samé. Důs­to­jní­ci vybrali ze stávku­jících mužů asi dvanáct, mezi nimi Bendí­ka, a schovali je, aby je také neodvedli do Ilavy. Říká, že v době, kdy zatk­li orga­nizá­to­ry stávky, navštívil tábor [pra­cov­ní vojen­ský útvar] [Jozef] Tiso, který se Romů zastal a řekl, že to jsou Slová­ci, mají sloven­sk­ou národ­nost, nar­o­dili se zde a mají jen takz­vaný cikán­ský původ. Tím je podle Bendí­ka zachránil.[2] Vybraných asi dvanáct mužů schovali důs­to­jní­ci v lese pod Kriváněm.[3] Bendík se pak spolu s další­mi zapo­jil do [Sloven­ského národ­ního] povstání. Romští velitelé od Humen­ného vedli povstání, sehnali samopaly a bojo­vali v lesích u Lip­tovského Hrád­ku. Romům se dvakrát podaři­lo Něm­ce odrazit. 

[1] Jméno není uvedeno.

[2] Obdob­nou výpověď o Tisově ochraně takz­vaných cikánů, na rozdíl od Židů, opaku­je více pamět­níků. (ed.)

[3] Jed­na z nejvyšších hor Sloven­s­ka, leží v pohoří Vysoké Tatry.

Slová­ci ze Šindliaru, kteří byli v první svě­tové válce v Rusku, založili po skončení druhé svě­tové války v obci komu­ni­stick­ou stranu a Bendí­ka do ní zap­sali. Z Romů tam byl jen on a ještě jeden muž, ostat­ní ke komu­nistům nechtěli. Bendí­ka zvo­lili předse­dou [míst­ní orga­ni­zace] KSČ a místopředse­dou MNV [míst­ního národ­ního výboru]; předse­dou KSČ byl asi tři roky. Uči­tel, který Bendíkovi za války znemožnil, aby se šel dál učit, po válce také vstoupil do KSČ a chtěl být tajem­níkem. Bendík na okrese nahlásil, co uči­tel za války prováděl, a on ani jeho žena pak už učit nesměli.

Po třech letech začal Bendík pra­co­v­at u poli­cie, sloužil v Kra­jské vězni­ci v Prešově, kde byli poli­tičtí vězni. Byli tam samí dok­toři, jak uvádí, chytří a bohatí lidé, kteří nesouh­lasili s komu­nisty. Po čase této práce zanechal. Zmiňu­je, že za komu­nistů pra­co­v­al v kamenolomu.