Vlasta Serynková

Vlas­ta Serynková bydlela s matk­ou Anastáz­ií Serynkovou a sourozen­ci Aloisem, Kar­lem, Eduar­dem, Annou a Antonií v Plzni. Všich­ni sourozen­ci už měli děti, když začala válka.

V roce 1942 nah­nali[1] celou rod­inu v Plzni do školy a odve­zli je do kon­cen­tračního táb­o­ra v Letech u Písku, kde je zap­sali, vyfo­tografo­vali a vza­li jim otisky prstů. Zjara je odtam­tud trans­porto­vali do kon­cen­tračního táb­o­ra v Osvě­ti­mi,[2] což ale netušili – až později se dozvěděli, kde jsou. V jed­nom vagonu bylo až osmdesát lidí včet­ně dětí, s sebou měli jen to, co si oblék­li, na ces­tu nedostali jíd­lo ani pití, děti plakaly žízní a hla­dy. Trans­port doprovázela česká poli­cie a pak jej předala Něm­cům; do Osvě­ti­mi při­jeli asi v 11 hodin dopoledne. Dozor­ci je vyh­nali z vagonů a nah­nali do aut, který­mi je odve­zli do táb­o­ra. Od brány šel celý trans­port do karan­tény, kde dostali čís­la, vězeňské oblečení a dřeváky. V karan­téně pak rod­i­na strávi­la tři týd­ny. Báli se, pro­tože nevěděli, co je čeká.

Vzpomíná, že byli na bloku 22.[3] Netopi­lo se tam, rodiny spaly spolu na tří­pa­tro­vých palandách, vězňové neměli deky a trpěli zimou. Dřevěné záchody byly na kon­ci bloku, okna byla jen malá. Štubá­ci byli Něm­ci i Češi, kápové byli z řad vězňů. Serynková uvádí, že vězněny tam byly české ženy, které jim dělaly na bloku ​„kápovky“ a velice je mláti­ly, prý více než Něm­ci.[4] Ape­ly trvaly hod­inu či dvě, na apel nemuseli jen ti, které dozor­ci uznali za nemoc­né; stá­ly tam i ženy s menší­mi dět­mi, větší děti asi od deseti let stá­ly apel samy. Serynková vypráví, že jed­nou je dozor­ci vyh­nali na mráz a dvě hodiny museli venku klečet. K jíd­lu dostá­vali kávu a chle­ba, po prá­ci antop a 3 bram­bo­ry, večer polévku; chle­ba si větši­nou nechá­vali na večer. Něk­terým vězňům chodi­ly balíčky, ale neby­lo to obvyk­lé. Serynková sama nic nedosta­la, neboť v Osvě­ti­mi byla celá rod­i­na. Vězňové byli hladoví a pod­vyživení, Serynková vypráví, jak sbírala slup­ky od bram­bor na hno­jišti a pak si je na ohni uvaři­la. V táboře řádil svrab, tyfus a tuberkulóza, na nic z toho neby­ly léky. Vězni dostá­vali injekce, aniž věděli, na co jsou. Těla zemřelých nechá­vali na bloku až tři dny a brali na ně přídě­ly, pak teprve ohlásili úmrtí. Pokud se nějaký vězeň pokusil o útěk, příbuzní se k němu nehlásili, aby také nebyli potrestáni. Když byl uprch­lík dopaden, dozor­ci ho mučili. Ke krádežím prý nedocháze­lo, pro­tože neby­lo co krást, lidé se zato hádali a prali kvůli jíd­lu a přídělům.

Serynková uvádí, že vězni věděli o ply­nových komorách a kre­ma­toriích a že se kvůli tomu báli každého dalšího dne. Vypráví, že nejhorší den nastal, když vyvolali čís­lo její matky a poslali ji do ply­nové komory. Serynková prosi­la dozorce, aby ji k matce pustil, ale marně, už se s ní nesh­ledala. Násle­du­jící den ste­jným způ­sobem ztrati­la ses­try Annu a Antonii a osm neteří a syn­ovců. Pos­tup­ně přišla i o bra­tra Kar­la a také o Eduar­da, kterého Něm­ci umlátili, pro­tože už nemohl z hladu pra­co­v­at. V den, kdy přišla o své ses­try, ji znovu oho­lili a ostříhali a nutili ji koupat se s muži; když odmít­la, dozor­ci ji zbili.

Serynková prošla i další­mi tábo­ry, vypráví, že všude pra­co­v­ali 12 hodin den­ně. V Lip­sku byla v továrně na nábo­je, v Laze­briku [Ravens­brück] pra­co­v­ala v lomu a vzpomíná, že když už nemohli, poslali na ně Něm­ci psy a zbili je bejčáky; v Buchen­wal­du naklá­dali nábo­je a v Liten­berku [Wit­ten­berg] stříhali plechy na letad­la; tam už měla jít do ply­nové komory, ale na posled­ní chvíli ji zachráni­lo, že na zák­ladě Hitlero­va rozkazu vězně, kteří byli mladí a schop­ni práce, už neposílali na smrt, jen na prá­ci. Říká pro­to, že jí neustálé trans­porty zachráni­ly živ­ot.[5]

Přes­né datum osvobození si nepa­matu­je, ale vzpomíná si, že 3. květ­na 1945 německý veli­tel křičel, že je zle, a pustil je. Popisu­je, jak všich­ni běželi ​„jako smys­lů zbavení“ směrem k moři, Něm­ci po nich stříleli a něk­teří vězni zemřeli v elek­trick­ých drátech. V táboře zůsta­lo hod­ně nemoc­ných vězňů, mezi nimi i děti. 

[1] Není uve­de­no kdo.

[2] Trans­port ze 7. květ­na 1943. (ed.)

[3] Ve skutečnos­ti zůstá­val blok 22 zpočátku vol­ný a později v něm byla zřízená táborová nemoc­nice. Čeští Romové byli umístěni v blocích 21, 23 a 25 na opačné straně táborové sil­nice. (ed.)

[4] Pamět­nice má na mys­li vězeňské funkcionářky kon­cen­tračního táb­o­ra v Ravens­brücku. V cikán­ském táboře vykoná­valy vězeňkyně funkci kápů výjimečně. (ed.)

[5] Do kon­cen­tračního táb­o­ra Ravens­brück byla trans­portová­na 24. květ­na 1944 a odtud byla pos­tup­ně nasazová­na do poboček toho­to táb­o­ra: v Lip­sku-Schöne­fel­du a v Tauše (kam byla přemístě­na přes kon­cen­trační tábor Buchen­wald) pra­co­v­ala v továrně HASAG – Muni­tion­swerke Hugo Schnei­der AG, ve Wit­ten­ber­gu v továrně Linger­w­erke. (ed.)

Kdo se zachránil, mířil do Berlí­na, odtam­tud se Serynková s další­mi lid­mi vydala pěšky do Prahy. Šli pouze v noci, ale do Prahy se nedosta­la, uví­zla v České Lípě, pro­tože v Praze se bojo­va­lo. Kromě ní se z táb­o­ra vráti­ly ještě Marie Ned­vě­dová a Alžbě­ta Danielová. Serynková byla dlouho po návratu nemoc­ná a kvůli násled­kům trýznění pak byla plně invalid­ní. Z rodiny se kromě ní vrátil pouze bra­tr Alois.