Vlasta Danielová

Dům rodiny Kierových stál asi půl kilo­metru od obce Der­fle[1] nedaleko lesa a třešňového sadu. Otec Emil Kier se nar­o­dil v roce 1890, pra­co­v­al v písečném lomu a později se živ­il jako zed­ník u stavitele Šup­ky. Mat­ka Růže­na, za svo­bod­na Vašková, se nar­o­di­la v roce 1897, chovala prase a drůbež na prodej, aby prý mohla děti lépe oblékat. Vlas­ta Danielová pra­co­v­ala v cihel­ně v Mařat­icích. Z osmi potomků, čtyř chlapců a čtyř děvčat, byl nejs­tarší Izidor. Nar­o­dil se roku 1919, dobře se učil, vyučil se zed­níkem a hrál kopanou za fot­balový klub Slovácká Slavia. Bra­tr Stanislav se chtěl vyučit tesařem, ale pří­chod války překazil jeho plány. Další bra­tr Raimund se nar­o­dil v roce 1927 a nejm­ladší Jan zvaný Janíček přišel na svět v roce 1939. Nejs­tarší ses­tra Matyl­da narozená v roce 1921 pra­co­v­ala u zed­níků, ale když onemoc­něla se srd­cem, zaměst­nání opusti­la a pomáha­la matce s domác­nos­tí. Mladší ses­tra Vik­to­rie řečená Vik­to­ra se nar­o­di­la v roce 1929 a Emílie zvaná Mila v roce1934.

V Der­fli bydle­ly čtyři rom­ské rodiny. Danielovi měli pěkný domek, všich­ni dospělí pra­co­v­ali a se sousedy měli dobré vztahy, otec měl mezi nimi přátele. Sedlá­ci chodí­vali za matk­ou a dom­lou­vali si s ní pomoc při pol­ních pracích, děti také čas­to vypo­mohly. Občas do osady přicházeli čet­ní­ci z nedalekých Kunovic, aby se pop­tali, co je nového, nikdo z míst­ních Romů však nikdy nebyl trestán. Jinde, napřík­lad v blízkém Starém Městě, se ale Romové přes­tup­ků dopouštěli. 

[1] V roce 1952 byla pře­j­men­ová­na na Sady, dnes je součástí Uher­ského Hradiště.

Jako prvního z rodiny Kierových zatk­li Izido­ra, odve­zli ho na nucené práce do Lince, ale každý měsíc mohl jezdit domů. Zbytku rodiny se depor­tace zatím netýkaly. Čet­ní­ci jim říkali, že rodiny, jako je ta jejich, odvážet neb­u­dou, že berou jen potul­né a nepracu­jící. Když ale začali odvážet Židy, dostali stra­ch, a pro­tože mat­ka byla Sloven­ka a měla tam příbuzné, chtěla, aby tam utek­li. Otec však byl pro­ti, říkal, že niko­ho nez­abili, tak proč by měli utíkat.

Domky v osadě museli nakonec zbourat[1] a přestěho­vat se za kopec. Kousek pod nimi bydleli Češi, z druhé strany byla velká zahra­da a židovský hřbitov. Mater­iál na stavbu dostali od stavitele Šup­ky a rodiče vyřídili u Něm­ců pov­olení, aby Izidor mohl zůs­tat doma a jako zed­ník jim pomo­ci stavět. Uvol­nili ho na dva měsíce a po dokončení práce se musel zase vrátit do Lince. Věznili ho v kon­cen­tračním táboře Auschwitz II – Birke­nau, ale zemřel úda­jně v Dachau.

V roce 1941 byl do Němec­ka na nucené práce nasazen také bra­tr Stanislav, v Drážďanech se pak dožil konce války. V místě nového domo­va nezůstali Danielovi dlouho – v roce 1943 se museli dostavit na sběrné mís­to do Starého Měs­ta a všech­ny je odve­zli do kon­cen­tračního táb­o­ra Auschwitz II – Birke­nau. Z rodiny tam zahynuli otec, bra­tr Jan, ses­tra Matyl­da a v noci z 2. na 3. srp­na 1944 – v ply­nové komoře v den likvi­dace takz­vaného cikán­ského táb­o­ra – i mat­ka s Emílií. Vlas­tu Danielovou spolu s Vik­torií odve­zli čas­ně ráno 3. srp­na 1944 s trans­portem ​„práceschop­ných“ do kon­cen­tračního táb­o­ra Ravens­brück, kde Vik­to­rie zře­jmě zahynu­la. Vlas­tu nasadili na nucené práce do továrny v Kraslicích, odkud vyšla v takz­vaném pochodu smr­ti, z něhož byla prop­uště­na; Raimun­da odve­zli do kon­cen­tračního táb­o­ra Buchen­wald. Z celé rodiny přežili jen Stanislav, Raimund a Vlas­ta Danielovi. 

[1] V létě 1942, kdy Něm­ci v blízkosti domů zřídili střel­ni­ci. (ed.)

Stanislav Daniel pra­co­v­al na Okres­ním národ­ním výboře v Kaplicích. V roce 1948 se jako první Rom v Českosloven­sku stal předse­dou měst­ského národ­ního výboru.