Vlasta Danielová

Vlas­ta Danielová se nar­o­di­la v Der­fli. Otec Emil Kier něko­lik let těžil písek [na řece Moravě (ed.)], mat­ka chovala drůbež a pak ji prodá­vala. Vlas­ta měla sedm sourozenců – bra­try Izido­ra, Stanisla­va, Raimun­da a Jeníč­ka a ses­try Matyl­du, Vik­toru a Milu. Nejs­tarší Izidor byl vyučený zed­ník, Vlas­ta pra­co­v­ala v cihel­ně v Mařat­icích.[1]

Žili v domku a s míst­ní­mi oby­vateli i čet­níky z Kunovic měli vel­mi dobré vztahy. 

[1] Patři­la fir­mě Josef Štan­cl a syn. (ed.)

Rod­i­na si nepřipouštěla, že by se na ně mohly vzta­ho­vat podob­né restrikce jako na Židy. Mat­ka, Sloven­ka, prohlási­la, že v nejhorším utečou na Sloven­sko, ale otec řekl, že niko­ho nez­abili, tak proč by utíkali. Bra­try Izido­ra a Stanisla­va zaned­louho poslali na nucené práce – Izido­ra do Lince, odkud mohl každý měsíc domů na dov­ole­nou, a Stanisla­va do Drážďan.[1] Okol­ní Romy začali odvážet roku 1942, hlavně ze Starého Měs­ta [u Uher­ského Hradiště] a ves­měs do Hodoní­na u Kunštá­tu, ovšem Kierovy to stále neznepoko­jo­va­lo. Až když si v soused­ství vybu­dovali Něm­ci střel­ni­ci, museli opustit dům a postavit si jinde z vlast­ních úspor nový. Rodiče vyjed­nali pro­pustku Izidorovi, aby ho vybu­doval; mater­iál jim dal stavi­tel Šup­ka. Rod­ině pak začal vyhrožo­vat [Josef] Štan­cl,[2] a tak k němu chodili pra­co­v­at, ačkoli jim za to neplatil.

Z restrikcí pro­ti Romům zmiňu­je Vlas­ta Danielová přede­vším zákaz chodit do kina, do kterého chodi­la velice ráda. Provo­zo­va­tel kina se však nařízení vzepřel a dál její rod­ině vst­up umožňoval.

V březnu[3] rod­inu vyz­vali čet­ní­ci, aby si zabalili jíd­lo na tři dny a oblečení a přišli k hospodě v Der­fli. Seš­lo se tam asi 30 lidí, čtyři rodiny, jmen­ovitě vzpomíná na Holomkovy. Bra­tr Izidor byl doma na dov­olené, a i když mu to rodiče rozm­lou­vali, řekl, že pojede také. Autem je odve­zli do Starého Měs­ta u Uher­ského Hradiště do sokolovny, kde už byli Romové z Hradiště, Veselí nad Moravou, Uher­ského Ostro­hu a dalších obcí. Zapiso­vali je na sez­nam a brali jim otisky prstů. Izidor se pro­ti tomu ohradil a dostal od poli­cisty facku, ale mat­ka ji poli­cis­tovi vráti­la a při­dala jed­nu navíc. Situaci pomohli zklid­nit čet­ní­ci z Kunovic, kteří rod­inu dobře znali.

Druhý den je na nádraží ve Starém Městě nah­nali do vagonů. V Ostravě převza­li trans­port od čet­níků Něm­ci a do cíle [Auschwitz II-Birke­nau] dorazil vlak až za tmy. Za štěko­tu psů, kopanců a nadávek je vyh­nali z vagonů a seřadili; pak šli pěšky do táb­o­ra. Dali je do baráku, v němž byla jen holá zem a kam trans­porty celou noc přiváže­ly Romy z Pol­s­ka, Němec­ka a dalších zemí, jejichž řeči nerozuměli. Čtyři týd­ny byli v karan­téně; jíd­lo jim nosili Židé, bylo miz­erné a bylo ho málo. Neměli deky a nebyl tam záchod, jen bečky. Pak dostali [vyte­to­vané] táborové čís­lo. Jmé­na přesta­la exis­to­vat, jak říká, od té chvíle byla už jen ​„Cvelfhun­drt­fyn­funt­fír­ci­ch“. Směli mít vlast­ní oblečení, ale přestěho­vali je do baráku se surový­mi pol­ský­mi kápy, kteří je za cokoli bili. Neměli vodu a nemohli se umý­vat, chy­tali dešťovou vodu do mis­ek. Vyk­oupat se mohli až po čtyřech měsících.

V táboře se šíři­ly nemo­ci, hlavně tyfus. Blokům na kon­ci táb­o­ra se říka­lo Kranken­bau a posílali tam nemoc­né. Danielové tam nejprve zemřel otec, pak nejs­tarší ses­tra Matyl­da a nejm­ladší bra­tr Jeníček. Sama tam byla krátce, pol­ský dok­tor jí vytrhl zub.[4]

Vlas­ta Danielová chodi­la kopat odtoková kory­ta, chod­níky a sil­ni­ci ke kre­ma­toriím. Později pra­co­v­ala v kuchyni, kde byl vedoucím Polák Jaša[5] z Varšavy; jíd­lo vydá­val také Polák,[6] který si Danielovou vzal k ruce. Pro malé děti se vaři­lo zvlášť, krupice, pudink nebo polév­ka. Na každý blok se vydá­valy porce na počet dětí, ale kápové a vedoucí bloku si z toho brali pro sebe. Když ji při výde­ji jíd­la nehlí­dal Němec,[7] mohla lidem přilepšo­vat. Jed­nou ji přis­tihl, ale vyvá­zla jen se dvě­ma pohlavky.

Bra­try Izido­ra[8] a Raimun­da[9] pak odve­zli trans­portem.[10] S Raimun­dem se opět v Osvě­ti­mi shledala a mohla mu přilepšit jídlem, ale brzy ho odve­zli[11] a znovu se viděli až po válce. Přilepšo­vat mohla i známé­mu z Uher­ského Hradiště Rober­tu Schönovi, židovské­mu vězni, které­mu nosi­la jíd­lo k drátěné­mu plo­tu, než ho také odve­zl trans­port; po válce se potkali v Hradišti.

Vzpomíná, že když v táboře vybu­dovali umývárny, Něm­ci si chodili do sprch vybírat oso­by vhod­né na pokusy. Ženám nabízeli, že když si necha­jí vyoper­ovat dělo­hu, pro­pustí je, ale žád­ná se nepřih­lási­la.[12]

Z oken kuchyně bylo vidět na sil­ni­ci vedoucí ke kre­ma­to­riu a ply­novým komorám. Pokud vyh­lásili blokšpér ve chvíli, kdy ještě pra­co­v­ala, nemohla se vrátit na blok, a tak viděla, jak auta vozí lidi do kre­ma­to­ria a zpátky jezdí jen s jejich šat­stvem. V kuchyni třídili i jíd­lo z trans­portů, které zby­lo ve vagonech; daly se v něm nalézt cen­nos­ti před­chozích majitelů. Když jed­nou objevila při pře­vařování marmelády pytlík se zlatý­mi šperky, přivlast­nil si to dozoru­jící Němec.

Vzpomíná na útěk moravských Romů, které Něm­ci dopadli, exem­plárně zbili býkov­ci a nakonec odve­zli nezná­mo kam. Jed­no­ho z nich, který podle ní pocházel z Petro­va a byl postře­lený, nosili nahého od bloku k bloku; všich­ni si ho museli prohléd­nout a říct, zda ho zna­jí. Nikdo se nepřih­lásil, i jeho žena ho ze stra­chu zapřela.[13]

Popisu­je, že kápa jim na bloku dělali němečtí Romové, manželé s dvě­ma dět­mi, kteří si u sebe vyvěsili Hitlerův portrét.[14] Vzpomíná i na Jose­fa Men­gele­ho, který z bloku čas­to odvážel a zase přivážel autem desetileté chlapce, dvo­jča­ta, ale jed­nou už je zpět nedovezl.

Za nejs­trašnější okamžik v táboře označi­la Vlas­ta Danielová večer, kdy dostali rozkaz, aby se rodiny shromáždi­ly. Část vězňů tehdy odve­zli pryč, rod­i­na Kierových vybrá­na neby­la.[15]

Vlas­ta Danielová pak byla zařazena do trans­portu do Labes­briku [Ravens­brücku].[16] Jako ostat­ní ženy dosta­la nové vězeňské čís­lo a černý ​„vin­kl“ [nášivku ve tvaru tro­júhel­níku], označení pro pros­ti­tutky a práce se štítící. Vzpomíná na surovou rusk­ou dozorkyni Mášu a jed­nu z nejpřís­nějších osob­ních prohlídek. Z Ravens­brücku ji převe­zli do Zwodau[17] a potom do Kraslic, kde z bývalé tex­tilky udělali zbro­jovku. Pra­co­v­ala na směny, měla lep­ší uby­tování a mohla se kdykoli umýt. Když pak Kraslice a továr­nu bom­bar­dovali Amer­ičané, Něm­ci je seřadili a odvedli na vyčer­pá­va­jící pochod smr­ti. Poblíž Karlových Varů Vlas­tu Danielovou spolu s něko­li­ka žena­mi pro­pustili. Vrace­ly se vlaky a na nádraží v Rakovníku je oslovil Josef Hauer z obce Horní Hradiště, který měl v kon­cen­tračním táboře ženu a děti. Nechal je u sebe asi tři týd­ny, než se mohly bezpečně vydat domů na Moravu.

[1] Sta­lo se to 7. 11. 1941, kdy bylo pobočk­ou Úřadu práce v Uher­ském Hradišti nasazeno 38 Romů na prá­ci do říše. (ed.)

[2] V letech 1941 – 1943 staros­ta měs­ta, kromě lékárny a cihel­ny vlast­nil i pol­nos­ti. (ed.)

[3] Přes­né datum není uvedeno.

[4] Zub­ní lékař, sám vězeň, sloužil v bloku 28 a píše o něm L. Adels­berg­er, Ein Tat­sachen­bericht, Berlin 1956, s. 79 – 81. (ed.)

[5] Jan Bromil­s­ki, narozen 24. 12. 1904, Medy­ka. (ed.)

[6] Jméno neuvedeno.

[7] Dozor nad kuchyní měl SS-Hauptschar­führer Wil­helm Händler. (ed.)

[8] Narozen 1919.

[9] Narozen 1921.

[10] Trans­port z 24. 5. 1944 do kon­cen­tračního táb­o­ra ve Flossen­bür­gu. (ed.)

[11] Trans­port z 2. 8. 1944 do kon­cen­tračního táb­o­ra Buchen­wald. (ed.)

[12] Viz záz­namy o prohlíd­kách u SS-Hygien­is­ch­er Insti­tut, Archi­wum Panst­wowego Muzeum, Auschwitz-Birke­nau, D‑SS Hyg. Inst.

[13] Sta­lo se to 7. 5. 1943, kdy uprch­li Jaromír Daniel, nar. 1918 v Jalubí, Jan Daniel, nar. 1915 v Hodoníně, Antonín Holomek, nar. 1909 v Milokošti, Štěpán Holomek, nar. 1908 v Kyjově, a Vin­cenc Vrba, nar. 1903 v Zálužanech. První čtyři chytili týž den, Vin­cence Vrbu po sed­mi dnech. Popraveni byli 22. 5. 1943. (ed.)

[14] Byl to zámožný Rom z Lip­s­ka a jeden ze starých členů naci­stické strany; viz R. Höss a P. Broad: Oswiec­im w oczach SS, Katovice 1985, s. 56 a 165. (ed.)

[15] Jed­no­ho večera po 25. 5. 1943 bylo do ply­nových komor odvezeno 971 pol­ských Romů z Bia­lystoku a 76 rak­ouských Romů kvůli příz­nakům skvr­nitého tyfu. (ed.)

[16] Při­jeli tam 3. 8. 1944. (ed.)

[17] Svata­va v okrese Sokolov.

Vlas­ta Danielová dorazi­la domů 30. květ­na. Dům našla v poničeném stavu. Z kon­cen­tračních táborů se později vrátili pouze ani né šest­nác­tiletá Vik­to­ra, osm­nác­tiletý Raimund, jenž v roce 1949 zemřel na tuberkulózu, a pak i Stanislav z Drážďan, který musel záhy na vojnu; matku s nejm­ladší Milou ani Izido­ra už však nikdy nev­iděli. Čeka­lo je těžké živobytí, nedosta­lo se jim žád­né pod­pory, ani od národ­ního výboru.