Vasil Demeter

Otec Vasi­la Deme­tera bojo­val v první svě­tové válce, hov­oří o něm jako o vznešeném, čest­ném a pra­cov­itém člověku, který pomáhal chudým lidem, Romům i Slovákům – poz­val je domů, kde se mohli vyk­oupat, oholit a vys­pat. Živ­il se jako obec­ní kovář a muzikant, měli dům pří­mo ve vsi. Deme­ter měl pět bra­trů, ti odrostlí chodí­vali s otcem hrát, dokonce i Židům na svat­by, pro­tože znali jejich pís­ničky. S rodi­nou žil od svých asi třinác­ti nebo čtrnác­ti let matčin mladší bra­tr Petres, který pocházel ze smíšené rom­sko-pol­ské rodiny. Petres se od Deme­tero­va otce naučil hrát na housle a později mu jako muzikant konkuroval; v rod­ině byl pro svo­ji prud­k­ou povahu a sklony k násilí neoblíbený.

Vasil Deme­ter se do táb­o­ra zvaného Legaňa v Hanušovcích nad Topľou dostal na zák­ladě udání: strýc Petres čet­níkům řekl, že Deme­terův otec je legionář a všich­ni syn­ové komu­nisti. Doma byl jen Vasil, bra­tr Buger byl ve Svid­níku a Polják byl s vojskem na fron­tě, pro­to sebrali jen jeho. Bylo léto,[1] musel se sbalit a rozloučit s rodiči. Jak říká, kdo nebyl pol­i­tický, toho dali na Petič, pol­i­tické dávali na Legaňu, což byl horší tábor, s více tresty.[2] Rodiče se dozvěděli, kde je, až za tři měsíce, mamin­ka pak za ním šla pěšky 70 kilo­metrů z Ladomirové s Vasilovou nastá­va­jící ženou a nes­ly mu balík jíd­la. Nemohly ho poz­nat, jak byl hubený. V táboře byly otřes­né pod­mínky, vši, blechy, štěnice, vězni vstá­vali ve čtyři ráno a pra­co­v­ali od rána do večera, kolikrát i přes noc. Z hladu jedli kořínky nebo syrovou řepu, a když při tom nějakého vězně dopadli, zmlátili ho – dostal sto padesát ran přes nohy; pak ho museli na trakaři odvézt na barák, pro­tože nebyl schopen chodit. Tre­stali také tím, že vězni přiváza­li na záda a na krumpáč kámen a musel takhle pra­co­v­at. Když si něk­do zlomil nohu, musel pra­co­v­at vsedě. Ráno dostá­vali hořk­ou černou kávu a čtyři deka suchého chle­ba, k obě­du bram­boru a lebedu.[3] Za celou dobu měli maso jen jedenkrát – tři nebo čtyři deka klobásy o Velikonocích. Deme­ter při vzpomínce na hladovění uvádí, jak jed­nou vezl na trakaři do táb­o­ra umíra­jícího vězně, který si schová­val v kapse kousek klobásy. Deme­ter mu ji vzal a snědl, muži bylo šes­tad­vacet nebo sed­mad­vacet let a zemřel na násled­ky hladovění a dřiny.

V táboře Legaňa byl spolu s bra­trancem jménem Petre, který byl sirotek, pomáhali si. Deme­terovi směla mat­ka nosit jíd­lo, díky dobrým vztahům rodiny se sloven­ským čet­níkem z domovské obce jí byly návštěvy umožněny. Doma neby­lo co jíst, ale ona ostat­ní šidi­la, aby syn­ovi vždy­cky něco při­nes­la. Vasilův mladší bra­tr chodil na třešně, prodá­val je a mat­ka za to kupo­vala Vasilovi jíd­lo. Bra­tranec Petre se jed­no­ho dne rozhodl utéct, lákal i Deme­tera, ale on se rozhodl zůs­tat – bál se, že by pak zabili jeho rodiče. Utekl i druhý bra­tranec,[4] ale strýc Petres ho udal čet­níkům. O útěk se neúspěšně pokusili i Romové z Mirošo­va – když je vrátili zpátky do táb­o­ra, poručili nadřízení Deme­terovi, aby je zbil. Nechtěl, pro­to jed­no­ho z nich jen na oko praštil a gardista za to zbil jeho. Uprch­líky pak přiváza­li ke kole­jni­ci a mlátili je, až se z toho jeden z nich pokálel čet­níkovi na holínku a musel to po sobě sníst. Když potom Deme­terovi mat­ka dones­la chle­ba, podělil se o něj právě s tím­to mužem.

Po roce pře­sunuli Deme­tera do táb­o­ra v Dub­ni­ci nad Váhom a odtam­tud opět za rok do Ilavy, kter­ou hod­notí jako nejhorší. V té době už mu bylo osm­náct, a tak ho odvedli do armády. Odveleli je na Ukra­jinu, do Kyje­va, ve vlaku s ním jelo jen pět Romů. Po půl roce s další­mi vojáky utekl z fron­ty domů a pomáhal par­tyzánům. Věděl o tom jen otec, který se bál, že rod­inu kvůli Vasilovi povraždí. Vasil byl stále voják a bál se dopadení, pro­to utekl do obce Čier­na, kde se ukrý­val s dvě­ma Slováky ve věži židovské syn­a­gogy. Něm­ci je však odhalili a Deme­ter unikl trestu díky přím­lu­vě míst­ního nerom­ského starosty, který znal jeho otce. Se svou těhot­nou ženou se potom ukrý­val v lesích a u Romů v obci Rovné, kde se jim nar­o­dil syn. Německý dok­tor, major,[5] jim řekl, ať se ukryjí v lesích, že se situ­ace zhoršu­je. Byla zima, spali venku, pod chvo­jím, nakonec dorazili k manželčině matce, kam přišli Něm­ci a všech­ny muže z rodiny odvedli. Museli kopat zákopy. Říká, že to bylo v led­nu, měl zrov­na narozeniny.[6] Opět uprch­nul, při útěku ale šláp­nul na minu, která mu těžce porani­la nohu. Tři dny strávil o hladu v nějakém bunkru a pak se nějak dostal na kraj ves­nice, kde lidé zaslech­li jeho volání a odnes­li ho do vsi. Kra­jem však táh­la fronta, pro­to ho do nemoc­nice v Barde­jově odve­zli až za sedm dní; strávil v ní čtyři měsíce. 

[1] Rok neuvádí.

[2] Na obou místech byla odloučená pra­cov­iště táb­o­ra Hanušovce nad Topľou, jenž vznikl kvůli budování železniční tratě Prešov – Strážske.

[3] Rom­ský pokrm, roz­mačkané bram­bo­ry se zelím.

[4] Vojtěch Grundza (ed.), viz jeho svědectví v databázi.

[5] Není uve­de­no které armády.

[6] Rok neuvádí.

Když se Deme­ter vrátil z nemoc­nice domů, našel jen spáleniště, zbořeniště. Jed­iné, co zůsta­lo stát, byla kovár­na, v níž se uby­to­vali. Neměli z čeho žít, jedli, co kde našli, napřík­lad si pekli takz­vané kirňavky, zmr­zlé shnilé bram­bo­ry, které zůstaly na poli do jara. Později Rusové poslali kilo nebo dvě kila otrub na osobu. Když se trochu zotavil a chodil o holích, pustil se do stav­by domku, pro­tože doma byli čtyři bratři a pro jeho novou rod­inu tam neby­lo dost mís­ta. Na stavbu sháněli dře­vo z bunkrů, každý si postavil nějak­ou cha­trč z mater­iálu pocháze­jícího ze zničených stájí nebo stodol. Hod­ně lidí tehdy umře­lo na tyfus, mrtvé sbírali a pohřbí­vali větši­nou Romové a chudší Slová­ci. Rod­i­na Vasi­la Deme­tera žila také z poválečné pomo­ci – nejdříve od nerom­ského tajem­ní­ka ves­nice, bývalého par­tyzá­na, který pod­poroval chudé, později od orga­ni­zace UNR­RA. Zraněná noha ho stále bolela, pro­to se mu nedaři­lo dostavět dům, dokud mu ostat­ní muži nepo­mohli. Měli jeden poko­jík, v němž bydleli se ženou a synkem. Chlapec však byl nemoc­ný a jako sed­miměsíční zemřel.

No a potom jsem chodil s bra­try hrát a bylo dobře, uza­vírá vyprávění Vasil Demeter.