Tomáš Šubrt

V [tzv. cikán­ském táboře v] Hodoníně byl tyfus, pro­to Tomáše Šubr­ta s manželk­ou Filome­nou a dět­mi Jaroslavem a Kvě­toslavou depor­to­vali z Brna[1] do Osvě­ti­mi.[2] Spolu s nimi byli v trans­portu i mat­ka Tomáše Šubr­ta, jeho tchán a tchyně, tři bratři a jejich dvanáct dětí, ses­tra a šva­gr s pěti vlast­ní­mi dět­mi a další­mi asi dvanác­ti dět­mi a také ses­tra z Kyjo­va, rod­i­na Homolkových s pěti dět­mi a dvě­ma vnuky. Jíd­lo a prád­lo si měli vzít jen na dva dny, v Brně jim řek­li, že vše ostat­ní budou mít zajištěno, že v Osvě­ti­mi budou mít domov. Na ces­tu nedostali nic, jíd­lo ani pití, ale depor­to­vaní v tom­to trans­portu si mohli ponechat své věci. Kromě jíd­la se jim tak hodi­lo i šat­st­vo a obuv, které směňo­vali s Poláky za jídlo.

Ces­ta v uza­vřených nák­lad­ních vagonech trvala při­b­ližně dvanáct hodin. Na hran­ice doprovázeli trans­port čeští poli­cisté, pak ho převza­li Něm­ci. Po pří­jez­du vlak zas­tavil na vedle­jší kole­ji na vysokém náspu, z něhož je házeli dolů, aby byl vlak rych­le prázd­ný. Děti plakaly a jed­no­ho z nich Něm­ci zabili.[3] Seřazení do pětis­tupu šli tři kilo­m­e­try pěšky do Birke­nau.[4] V bráně táb­o­ra hrála vězeňská kapela, vzápětí byli zaskočeni mírou bes­tial­i­ty, když spatřili těla zavražděných vězňů, napřík­lad muže s krumpáčem v hlavě nebo zastře­leného vězně.

Tomáš Šubrt s rodi­nou byl na bloku čís­lo 9. Hned první večer Něm­ci zabili devatenác­tiletého Jarosla­va Holom­ka ze Sva­to­bořic. Kolem deváté vyšel ven, ale pak se nemohl zori­en­to­vat mezi bloky, a když se roze­běhl, zastřelili ho. Hlíd­ka pak přišla do jejich bloku a sdělila jim, že když nevy­da­jí chlap­co­vo tělo, všech­ny je postříle­jí. Tomáš Šubrt říká, že měli v úmys­lu nevy­dat ho a připrav­it mu posled­ní cestu.

Byl to rodin­ný tábor, v němž byli muži, ženy i děti pohro­madě. Nejprve je všech­ny ostříhali a pak jim vyte­to­vali [na před­lok­tí vězeňská] čís­la. Jíd­lo dostá­vali dvakrát den­ně, ráno čaj, které­mu se říka­lo hrba­ta, v poledne řepu. Děti měly jíd­lo o něco lep­ší. Směli si ponechat civil­ní oblečení, ale všude jim ho viditel­ně označili čer­vený­mi kříži. Asi po devíti měsících ho dotrhali a chodili polon­azí a bosí, takže pak dostá­vali označené civil­ní oblečení vězňů z nových transportů.

Apel byl dvakrát den­ně, stát muse­ly i děti. Když něk­terý vězeň chy­běl, stáli tře­ba do rána. Tomáš Šubrt vzpomíná na pokusy českých vězňů o útěk. Nejprve na skupinu šesti uprch­líků, v níž byl i syn jeho ses­try z Hodoní­na a dva bratři z rodiny Holomkových. Po dopadení je odve­zli do táb­o­ra, kde je mučili, oběsili a jejich těla nechali viset pro výs­trahu ostat­ním; jejich rodin­né přís­lušníky ubili.[5] Vězňové museli pra­co­v­at od půl sed­mé do půl čtvrté. Z rodiny Tomáše Šubr­ta pra­co­v­ali všich­ni, a to v táboře i mimo něj. Zmiňu­je Vojtěcha a Marii Šubr­tovy, které Něm­ci ubili při prá­ci; jejich šest dětí také zemře­lo. Tomáš Šubrt říká, že vlast­ně neustále mysleli na smrt; větši­nou mluvili o tom, co s nimi bude, kdy na ně při­jde řada a půj­dou do plynu. Jed­nou při Blocksperre odve­zli Něm­ci pol­ské Romy ze šestého a osmého bloku auty. Tvrdili jim, že je vezou domů, ale ráno se ukáza­lo, že je zply­no­vali.[6]

Za nejs­trašnější zážitek považu­je situaci, kdy vězně z nově pří­chozího trans­portu vezli Něm­ci rov­nou do plynu. Matkám se snažili ode­brat děti, ale ty je tiskly k sobě a šly na smrt s nimi. Kon­cem srp­na [1944] ho vybrali do trans­portu a prošel tábo­ry Buchen­wald, Dora, Ell­rich, Harzun­gen a Nord­hausen, kde ho v polov­ině dub­na 1945 osvo­bod­i­la amer­ická armá­da.[7] Hro­mad­ným trans­portem nerom­ských vězňů, který orga­ni­zo­vala repa­tri­ační komise, se přes Prahu vrátil do Brna 19. čer­vence 1945. Vyprávění uza­vírá kon­sta­továním, že z rodiny nepřežil Osvě­tim nikdo.

[1] Trans­portem z 19. 3. 1943. (ed.)

[2] Kon­cen­trační tábor Auschwitz II-Birkenau.

[3] Není zře­jmé, zda dítě, nebo dospělého čle­na rodiny.

[4] Auschwitz II-Birke­nau, kde byl takz­vaný rodin­ný cikán­ský tábor.

[5] Dne 7. 5. 1943 uprch­li Jaromír Daniel, narozen 1918 v Jalubí, Jan Daniel, narozen 1915 v Hodoníně, Antonín Holomek, narozen 1909 v Milokošti, Štěpán Holomek, narozen 1905 v Kyjově, Stanislav Holomek, narozen 1908 v Kyjově a Vin­cenc Vrba, narozen 1903 v Zálužanech. Prvních pět uprch­líků dopadli téhož dne, Vin­cence Vrbu až 14. 5. 1943. Všich­ni byli popraveni 22. 5. 1943. (ed.)

[6] Jed­na­lo se o jed­nu z masových vražd pol­ských Romů, nesouh­lasí však označení bloků, které uvádí pamět­ník. (ed.)

[7] Podle potvrzení Mez­inárod­ního střediska pro naci­stické pronásle­dování v Bad Arolsen byl evi­dován v Buchen­wal­du od 3. 8. 1944, v Doře od 17. 8. 1944 a v Mit­tel­bau I u Nord­hausenu od 1. 11. 1944. Posled­ně uve­dený kon­cen­trační tábor byl osvobozen 11. 4. 1945. (ed.)