Tomáš Holomek

Tomáš Holomek vyrůstal v běd­ných poměrech v rom­ské osadě mezi obce­mi Sva­to­bořice a Kyjov. Otec byl děl­ník a ani rodiče, ani jeho pět bra­trů neuměli číst a psát. Když mu bylo 11 let, přestěho­vali se z cha­trče v osadě, v níž, jak říká, žili s potkany, do domku ve Sva­to­bořicích, kde začal chodit do školy. Zpočátku tam měl prob­lémy, děti se mu pos­mí­valy, že je cikán, navíc byl o pět let starší než ostat­ní spolužá­ci. Už z třetí třídy ale na doporučení učitele udělal při­jí­mací zkoušky na gym­náz­i­um v Kyjově, kde ho spolužá­ci, ves­měs z bohatých rodin, při­jali mezi sebe až v kvin­tě. Přesto stu­doval s vyz­na­menáním; hnacím motorem mu bylo přede­vším vědomí, že si rodiče odříka­jí, aby on mohl chodit do školy. Po matu­ritě si vybral studi­um práv, pro­tože nemusel chodit na před­nášky a mohl si přivy­dělá­vat kondicemi.

Tomáš Holomek bydlel za oku­pace v obci Milo­tice v okrese Hodonín. V té době už byl ženatý a měl syna a dceru. Nemohl se živ­it jako právník, a tak pra­co­v­al v dolech; obsluho­val takz­vanou honku, vozík, do kterého se ruba­lo uhlí. Práce byla fyz­icky velice náročná. Po půl roce dostal mís­to v kanceláři ve sklárnách v Kyjově, kam dojížděl na kole.

Rodiče depor­to­vali ze Sva­to­bořic v březnu[1] a o 14 dní později dostal do práce telegram od pana Mareše[2] z krim­inál­ní poli­cie v Bar­tolomějské [v Praze], s nímž se znal z dob studií ze společných před­nášek na Filo­zofické fakultě. Text zněl: ​„Hoří to s tebou! Tvůj dok­tor Dobrý.“ Hned pochopil, oč jde, a jel domů do Milot­ic, kde se s pros­bou o pomoc obrátil na pana Hamerní­ka,[3] učitele svého syna Kar­lí­ka, a násled­ně na hraběte Seil­era, šéfa ober­lan­dratu v Olo­mouci, ale oba ho odmítli. Rod­i­na se tedy spako­vala a s ran­ci na zádech odešli pěšky do obce Dubňany, vzdálené asi deset kilo­metrů, kde bydlela ses­tra jeho ženy (manžel­ka pana Holom­ka neby­la Rom­ka). Tomáš Holomek byl ve spo­jení s pošt­mistrem z Milot­ic, a když od něho dostal zprávu, že po něm pátrá gestapo, utekl po pašerácké stezce mezi Hodonínem a obcí Holíč na Sloven­sko, aby příbuzné v Dubňanech neohrozil. Schová­val se hlavně v rom­ských osadách nebo v lesích. Čas­to tři čtyři dny nejedl. Praskly mu tři dvanác­terníkové vředy, k lékaři samozře­jmě nemohl. Vzpomíná na razii německ­ých vojáků nedaleko obcí Gel­ni­ca a Marge­cany, kde se v jed­né osadě schová­val u rom­ské rodiny na půdě. Rusové totiž v okolí vysadili parašutisty a němečtí vojá­ci po nich pátrali, ale Tomáši Holomkovi se podaři­lo z obklíčené osady utéct do lesa. Zdůrazňu­je sol­i­dar­itu, která mezi Romy panovala. Nejenže ho neu­dali, ale vždy mu poskytli jíd­lo a nocleh. Jak sám říká, na Sloven­sku nebyl postih Romů tak přís­ný jako v Čechách a na Moravě. 

[1] Rok není uveden.

[2] Křest­ní jméno není uvedeno.

[3] Křest­ní jméno není uvedeno.

Po válce se dozvěděl, že rodiče i všich­ni bratři zahynuli v Osvě­ti­mi. Nejprve se zotavo­val v nemoc­ni­ci v Uher­ském Hradišti, a když se asi v červnu vrátil do Milot­ic, byl jmen­ován tam­ním komisařem. Při návratu zachránil učitele Hamerní­ka před lynčem míst­ních lidí, kteří se mu mstili za to, že udá­val. Když mu Hamerník děko­val, řekl mu, že patří do ruk­ou soudu, né samoz­vaných soud­ců, a nechal ho odvézt do Kyjo­va, kde mu lidový soud vyměřil trest smr­ti. Holomek zmiňu­je i osud hraběte Seil­era, které­mu byl zabaven majetek a skončil v chu­dobin­ci, ovšem po půl roce odjel do Rak­ous­ka, kde měl zázemí.

Z míst­ního národ­ního výboru přešel Tomáš Holomek na kra­jský a tam ho v roce 1949 oslovil [Josef] Korčák s nabíd­k­ou, aby vstoupil do armády. Holomek říká, že napřed se mu vys­mál, ale dostal to jako stran­ický úkol a až do pen­ze půso­bil jako vojen­ský prokurá­tor v Kroměříži.

Počke­jte, já vám zazpívám pís­ničku mého tatín­ka, říká na závěr Tomáš Holomek a zpívá rom­sky píseň, jejíž text v českém překladu začíná ​„Utíkej, chlapče, utíkej, přicháze­jí čet­ní­ci a nesou řetězy…“ U posled­ní sloky ho přemůže dojetí a nahráv­ka končí.