Štefan Oláh

Šte­fan Oláh pocházel z velké hudeb­nické rodiny, jeho otec hrál se svou kapelou v Dalmácii. Otec hrál z not a měl také dechovou kapelu; Šte­fan Oláh o něm říká, že vymyslel první tan­ga se sloven­ský­mi slovy – Mám rád tvo­je čierne oči, Ramona.

Šte­fan Oláh naruko­val do [sloven­ské] armády ve dvaad­vaceti letech v říjnu 1943 v Lip­tovském Mikuláši. Odtam­tud ho poslali do obce Dol­ný Kubín a pak na fron­tu. Dva měsíce bojo­val na Kry­mu, po ústupu Něm­ců se dostal na druhou stranu, k Rusům. V Baku a ve městě Usman [patrně Usmaň] prodělal parašuti­stický výcvik – absolvo­val pět skoků s padákem z balonu a sedm seskoků z letad­la. Poté ho poslali na fron­tu bojo­vat pro­ti Něm­cům. Byl ve Lvově, násle­dovaly boje v Karpat­e­ch, kde byl raněn do pravé ruky a léčil se v nemoc­ni­ci ve městě Esen­tuky mid Voda.[1] Po něko­li­ka měsících se doslechl, že Humen­né už bylo osvobozeno, a byl tam na vlast­ní žádost přeložen. Měl na starosti třicet vojáků, kterým rozdá­val pro­viant; v dub­nu byl prop­uštěn. Oláh uvádí, že byl na fron­tě s moudrý­mi lid­mi, napřík­lad s Lud­víkem Svo­bodou a také s Kle­mentem Gottwal­dem.

[1] Patrně Jessen­tu­ki, lázeňské měs­to na úpatí Kavkazu, součást skupiny lázeňských středis­ek označo­vaných jako Kavkazski­je miněral­ny­je vody.

Šte­fan Oláh se po válce usadil v Humen­ném, ože­nil se a měl čtyři děti, jed­no­ho chlapce a tři děvča­ta. Hrál na sax­o­fon, pra­co­v­al jako číšník, po večerech hrál hostům a podle svých slov vyučil 135 sax­o­fon­istů. Po smr­ti manželky Jolany Goroľové, která zemřela v osmatřiceti letech, šel do důchodu, pro­tože na pravé ruce měl po zranění jen tři prsty. Žil sám s dět­mi a dbal na to, aby se vyuči­ly. Násled­kem válečných útrap měl ve stáří zdravot­ní potíže a amputo­vali mu pravou nohu.