Štefan Kočko

Šte­fan Kočko pochází z kovářské rodiny, této pro­fe­si se ste­jně jako jeho otec věno­val i on sám.

Šte­fan Kočko uvádí, že do pra­cov­ních táborů odváděli jen neschop­né Romy, ti schop­ní šli naopak do [sloven­ské] armády. Žád­nou zkoušku absolvo­vat nemusel [pamět­ník Ladislav Tan­coš, viz jeho svědectví v data­bázi, popisu­je, že bran­ci museli pro­jít roztřiďo­vací psy­cho­log­ick­ou zkoušk­ou (ed.)]. Kočko byl u odvo­du v obci Lev­oča. Nejdříve bojo­val po boku Něm­ců v Rusku. Přišel o nejbližšího kamará­da – těžce raněný Rom z Michalovců Kočku prosil, ať ho zastřelí, aby se netrápil. Kočko jeho přání ner­ad vyhověl a těžko se pak s tím vyrovná­val. Na jiném místě Kočko líčí, jak se Něm­ci v Rusku chovali k Židům. Bodáky napi­chovali židovské děti a házeli je do ohně, nazí dospělí Židé si museli vykopat vlast­ní hro­by a poté je Něm­ci postříleli kulome­ty; Něm­ci také znásilňo­vali míst­ní ženy.[1]

Na Kry­mu je zajali Rusové a odve­zli je do táb­o­ra. Kočko uvádí, že o ně bylo dobře postaráno. Němečtí, rumunští a slovenští zajat­ci tam byli umístěni zvlášť. Popisu­je, jak zajatého německ­ého plukovní­ka přit­louk­li Rusové na strom jako na kříž a jeden hře­bík mu zat­louk­li do čela. Kočko to komen­tu­je tak, že když Rusové viděli, co provádějí Něm­ci, tak se také při­učili. V táboře strávil asi tři týd­ny, než byla utvoře­na Svo­bodo­va armá­da, do níž nas­toupil. V Rusku pod­stoupil půl­roční parade­sant­ní výcvik v Jefre­mově a stal se výsad­kářem. Kromě něho tam byl i jiný Rom, půvo­dem z Lev­oče. Kočko jmenu­je také další Romy, kteří půso­bili ve Svo­bodově armádě – z Bratislavy, Komár­na, Michalovců, dále sax­o­fon­is­tu Oláha[2] z obce Humen­né a hudeb­ní­ka z obce Ľubovňa, který se raději střelil do ruky, aby nemusel bojo­vat. Z Jefre­mo­va se Kočko­va skupina přemísti­la na Duk­lu. Tam­ní boje popisu­je jako vel­mi krvavé. V boji se Kočko ztratil vlast­ní rotě, našel ho ruský pod­plukovník, jenž ho poté na každém kroku hlí­dal [patrně zjišťo­val, jestli se mu dá věřit a na kter­ou stranu kon­flik­tu patří]. Narazili na ves­ni­ci s německ­ý­mi vojáky a Kočko líčí, jak s Něm­ci bojo­val a přeřezal jim tele­fon­ní kabel.

Koč­ka se pak vydal za svou rotou, která byla u Varšavy, a od gen­erála Muchy dostal vyz­na­menání. S rotou se vydali do Ban­ské Bystrice, do Popradu, kde však nemohli zůs­tat, pro­tože tam bylo moc Něm­ců. Vrátili se a tři týd­ny pobý­vali u civilistů v Pol­sku. Poté seskočili padákem u letiště Tri Duby, dobyli Ban­sk­ou Bystricu, Svätý Kríž, Tel­gárt, Her­manček, Staré Hory, kde už jim přišli na pomoc Rusové. V obci Horná Štubňa ho společně s další­mi vojáky zajali Něm­ci a odve­zli ho do Němec­ka, kde strávil tři měsíce v táboře v Gör­l­itzu.[3] Jeho mat­ka se o tom, že je v zajetí, dozvěděla od Kočko­va kamará­da z armády Šte­fana Oláha. Do Němec­ka, ale i předtím do Rus­ka syn­ovi posílala balíky s oblečením. Kočko v německ­ém táboře zaží­val hlad, zimu, bití. Vzpomíná, jak jed­nou Něm­ci vybrali jen rom­ské vězně. Museli stát seřazení pod dohle­dem německ­ých vojáků a jejich psů venku nazí před šibenicí. Zachránil je amer­ický nálet. Vězni poté dostá­vali od Amer­ičanů oblečení a jíd­lo. Chodili pomáhat míst­ním Něm­cům po domech, žád­né těžké práce, napřík­lad sázeli bram­bo­ry, romští hudeb­ní­ci chodili hrát po hot­elech, a ačkoli Kočko na nic nehrál, chodil s nimi. Po čase, když už Kočko vážil 68 kilo­gramů, byli uznáni za schop­né vrátit se domů. Poslali je k českým hran­icím a ces­ta domů jim trvala tři měsíce. Šli pěšky a v každém městě dostá­vali finanční pod­poru a potraviny od [Českosloven­ského] Čer­veného kříže. Kočko říká, že byl tlustý a rodiče ho po návratu nemohli poznat. 

[1] Z popisu není jas­né, zda šlo o židovské ženy.

[2] Šte­fan Oláh, viz jeho svědectví v databázi.

[3] Tábor nucených prací. (ed.)

Po návratu domů ho za dva dny znovu odvedli na vojnu, kde strávil šest měsíců. Sloužil v Kež­marku. Po třech měsících dostal telegram, že mu zemřel otec, odjel na pohřeb a potom odsloužil ještě tři měsíce. Ženu nemá, jen ovdovělou ses­tru, která žije v Liber­ci; jsou dva sourozenci.

Každý pátý rok jezdí do Ban­ské Bystrice uctít památku padlých spol­ubo­jovníků. Na otázku, jestli se mu tehdy chtě­lo bojo­vat, odpovídá, že zkrát­ka neby­lo možné nebojovat.