Štefan Dudi

Rod­i­na Šte­fana Dudi­ho bydlela nedaleko Sloven­ské Volové v osadě pod kopcem Pahorok. Pan Dudi vzpomíná, jak u nich byli par­tyzáni, nechali si uvařit čaj a kávu a při odchodu pod­mi­no­vali most a vyhodili ho do vzduchu. Na Romy z osady tak pad­lo podezření, že jsou par­tyzáni, a Něm­ci je odve­zli do Humen­ného. Strávili noc v tam­ní škole a druhý den je vlakem odve­zli do měs­ta Strážske, kde strávili další den v Čer­veném kříži. Skupinu rozdělili na muže a na ženy s dět­mi, a pro­tože Šte­fanovi Dudimu bylo 11 nebo 12 let, zůstal s matk­ou. Násle­du­jící den je Něm­ci pěšky odvedli přes obec Tovarné do Vra­no­va [nad Topľou], odkud je vlakem odve­zli do [táb­o­ra] u Dub­nice [nad Váhom]. Mat­ka pana Dudi­ho ces­tou ve vlaku porodi­la jeho bra­tra Emi­la, který i přes nízký věk pobyt v Dub­ni­ci přežil. Po poro­du ji i novorozeně ošetřil na zastávce v Prešově Čer­vený kříž. Šte­fan Dudi zmiňu­je matčin úmysl raději novorozeného bra­tra zadusit ze stra­chu, co s ním v těch pod­mínkách bude.

Po pří­jez­du do táb­o­ra je ostříhali, že neby­lo poz­nat, kdo je muž a kdo žena. Všich­ni museli pro­jít takz­vanou parovňou. Měli nedostatek jíd­la, na kaž­dou rod­inu při­pad­la čtvrt­ka chle­ba a litr až dva kávy. Po týd­nu opět rodiny rozdělili, takže děti byly také uby­to­vané zvlášť a smě­ly k matkám jen na hod­inu denně.

V Dub­ni­ci strávil Šte­fan Dudi čtyři měsíce. Lidé tam umírali hla­dy, byli jen kost a kůže. Ráno vždy při­jeli Něm­ci s vozem, na který těla zemřelých naložili a někam odve­zli. Šte­fan Dudi chodil s ostat­ní­mi dět­mi na smetiště hle­dat bram­bo­ry, které pak pekli na píc­ce a dělili se o ně s rodinou.

Něm­ci pak během dvou týd­nů nechali postřílet na pět set lidí. Odváželi je nák­lad­ní­mi auty pod zámink­ou, že je vezou do Trenčí­na do nemoc­nice, ale mat­ka pana Dudi­ho vyslech­la rozhovor jed­no­ho gardis­ty a Něm­ce, z něhož vyplynu­lo, že nikdo z nich se už nevrátí. Ostat­ní jí to nechtěli věřit, ale její slo­va se potvrdi­la – nikdo se skutečně nevra­cel. Mís­to Trenčí­na je odve­zli za Dub­ni­ci ​„na Škodovku“, kde bul­doz­er vyhloubil jámu, do níž padala těla zastře­lených lidí, která pak bul­doz­er zase překryl hlínou.

V Dub­ni­ci bylo uvězněno na pět tisíc lidí, po válce se z nich domů vráti­ly jen asi tři tisíce, ostat­ní tam zemřeli nebo byli zavražděni. Šte­fan Dudi vzpomíná, že jeho ses­tra tam hla­dy osle­pla a asi tříletý syn­ovec v táboře zemřel.