Růžena Otáhalová

Růže­na Otáhalová vyrůsta­la v Jihlavě v rod­ině pro­fe­sionál­ního hudeb­ní­ka a děl­nice pracu­jící v továrně na vánoční ozdo­by. Bylo jich devět sourozenců. Když otec v roce 1939 zemřel, zůsta­la na ně mat­ka sama.

Když bylo Růženě Otáhalové 14 let,[1] obklíči­lo jejich dům gestapo a celou rod­inu odve­z­lo auty na nádraží a poté vlakem do Brna na měst­ská jat­ka. Zatče­na byla i ses­tra Marie se synem Erikem, kteří u nich byli zrov­na na návštěvě. V Brně zůstali tři dny ve velké hale, kde byl dřív ustá­jen dobytek. Oho­lili všem vlasy a po třech dnech je vlakem v dobytčácích odve­zli přes Ostravu do Osvě­ti­mi.[2]

Do táb­o­ra při­jeli za tmy, ale pří­jez­dová ram­pa byla osvětlená ostrým světlem, tahali je z vagonů a pouštěli na ně psy. První noc strávili ve velké hale, kde je teto­vali [evi­denční­mi čís­ly]. Otáhalová vzpomíná, že pro všech­ny uží­vali jed­nu jehlu, kter­ou měnili, až když se zlomi­la. Po tetování jim pak naskako­valy boláky.

Násled­ně je rozdělili do bloků, Růženu Otáhalovou s rodi­nou přidělili na blok čís­lo 13, kde byly jen ženy; odhadu­je, že jich tam bylo 300. Blok měl při­b­ližně 50 metrů, po stranách stá­ly tří­pa­tro­vé postele, na obou kon­cích byla vra­ta a uprostřed kam­na. Top­i­lo v nich ze dvou stran a propo­jo­val je cihlový tunel, na kterém se dalo sedět. Latríny byly přís­tup­né pouze v omezenou dobu, v noci mohly vězeňkyně vykoná­vat potře­bu pouze do bečky u zad­ního vchodu. Hygien­ické pod­mínky byly otřes­né, přikrýt se mohly pouze starý­mi deka­mi plný­mi štěnic a trápi­ly je vši.

Blok byl na kra­ji táb­o­ra u ply­nových komor a kre­ma­to­ria. Oknem u stropu, ke které­mu se dalo vylézt po sloupu, viděli, jak přiváže­jí Židy – práceschop­né od 16 do 25 let nechá­vali, na ostat­ní ve sprchách pustili plyn a pak je spálili v kre­ma­to­riu. Otáhalová vzpomíná, že stála před ply­novou komorou třikrát, ale měla štěstí, pokaždé ji vyhod­notili jako ještě práce schopnou.

Mamin­ka Růže­ny Otáhalové onemoc­něla krátce po pří­jez­du do táb­o­ra tyfem, ste­jně jako ses­tra Ire­na. Maminku už nev­iděla, ses­tra jí jen skrze okno u stropu mar­o­d­ky posunky ukáza­la, že už mamin­ka neži­je. Ses­tra Ire­na se uzdrav­i­la, ale zemřela zde ses­tra Marie, její syn Erik, babič­ka a další. Ses­tra Anna v táboře porodi­la, ale novorozeně hodili zaži­va do kanálu.

V roce 1944 byla Růže­na Otáhalová zařazena do trans­portu do Ravens­brücku.[3] Pod­mínky zde hod­notí jako zpočátku lep­ší než v Osvě­ti­mi: bloky byly nižší s okny až k zemi, postele pouze dvoupa­tro­vé, k dis­pozi­ci měli povlečení a mohli si měnit i prád­lo. Pra­co­v­ali v Siemensových závodech. Otáhalovou si oblí­bi­ly dvě Block­äl­teste – Anna a Šura, které se s ní dělily o jíd­lo. Naopak ve zlém vzpomíná na krutou dozorkyni zvanou Pims.

Pod­mínky v táboře se výrazně zhorši­ly po pří­jez­du dalších trans­portů z Osvě­ti­mi. V jed­nom z nich při­jela i Otáhalové ses­tra Ire­na. Men­gele na ní dělal pokusy, v důsled­ku kterých krátkodobě osle­pla. Ses­try se už nechtě­ly rozdělit, a tak když o týden později měl Irenin trans­port pokračo­vat dál do [pobočného táb­o­ra v] Neustadt-Glewe, vys­trči­ly z řady jed­nu Židovku a Růže­na Otáhalová odjela mís­to ní.

V Neustadt-Glewe nas­toupi­ly do továrny na letad­la,[4] kde je hlí­dal takz­vaný Arbeits­di­enst. Vězeňkyně si z hladu vyhrabá­valy kořínky nebo loupaly kůru z dřevěných bloků a tu jed­ly. Dozor­ci sice pro ně pobírali chle­ba, ale nechá­vali ho zplesnivět v sítích vězeňkyním na očích.

Otáhalová vzpomíná detail­ně na osvobození táb­o­ra Neustadt-Glewe.[5] To se otevřela vstup­ní brá­na a vězni dostali najed­nou od německ­ých dozor­ců hojnost jíd­la, salámy, marmelá­du, mar­garín. Přís­lušník osvoboze­necké armády se podiv­il, že jsou vězeňkyně tak vyzáblé, když mají k dis­pozi­ci jíd­lo, načež ho vězeňkyně, které umě­ly anglicky, vyved­ly z omy­lu a ukázaly mu na zavěšené plesnivé chle­by. Amer­ičan pak hodil jeden salám pso­vi, ten se jím otrávil. Růže­na Otáhalová se ses­trou se pak vyh­nu­ly nebezpečné tlačeni­ci u hlavní brány, kter­ou prchaly tisíce lidí, a nechaly si od Jugoslávců, kteří tam pra­co­v­ali, vys­tříhat díru v plotě. Okol­ní lesy byly plné raněných vojáků. Amer­ičtí vojá­ci nechali vězenkyně odvézt san­itk­ou do Ham­burku, tam se však ještě bojo­va­lo. Otáhalová vzpomíná, jak jim za zády vyletěl do povětří most, přes který právě pře­jeli. Amer­ičané jim zajis­tili nové oblečení a zák­lad­ní jíd­lo a také se s nimi fotografo­vali. Jeden san­itář je odve­zl do Brém, kde byly vyhrazeny celé ulice pro bývalé vězně. Amer­ičané jim vařili diet­ní rýži, aby se pos­tup­ně uzdrav­ili. Otáhalová poz­na­menává, že naopak sovětští spo­jen­ci nevhod­nou stravou, jako byl špek a vod­ka, řadu vězňů zabili. Po třech měsících odje­ly ses­try do Plzně, kde se jich ujal Čer­vený kříž a doprav­il je do Jihlavy. Zde obdržela každá 500,- korun a shledaly se ses­trou Františkou.

[1] Růže­na Otáhalová uvádí myl­ně 13.

[2] Trans­port z 8. 3. 1943. (ed.)

[3] Trans­port z 3. 8. 1944. (ed.)

[4] Továr­na Dornier Flugzeug­w­erke. (ed.)

[5] Které chyb­ně datu­je 12. květ­na 1945. Tábor byl osvobozen o deset dní dříve.

Růže­na Otáhalová se po válce odstěho­vala do Brna a začala pra­co­v­at jako šič­ka v brněn­ském Kra­su. V roce 1947 se zde prov­dala. Vzpomíná, jak v roce 1948 onemoc­něla skvr­nitým tyfem a byla 12 týd­nů hos­pi­tal­i­zo­vaná v nemoc­ni­ci. Zmiňu­je osud ses­try Fran­tišky, která se v roce 1948 prov­dala do Němec­ka, a ses­ter dvo­jčat Anny a Alžbě­ty, na kterých dělal Men­gele pokusy. Obě zůstaly ve Víd­ni, kde se i prov­daly a žily z pod­pory, kter­ou dostaly jako kompenzaci.