Pavlína Nováková

Otec Pavlíny Novákové měl jako čtrnác­tiletý chlapec neho­du, byl zasypán v lomu. Živ­il se jako švec a pobíral důchod ve výši pěti set korun. Mat­ka byla v domác­nos­ti. Istvánovi měli šest dětí, rod­i­na bydlela ve vlast­ním domě v Brně.

Rod­i­na prý neměla tušení, co je to kon­cen­trák. Když přiš­lo před­volání pro Pavlínu a její matku, byla zrov­na zavřená na Cejlu,[1] pro­tože utíkala z domu i ze školy; otce ani ostat­ní děti nepo­volali. Obě odve­zli na brněn­ská jat­ka a odtam­tud do táb­o­ra v Hodoníně u Kunštá­tu. Otec měl ovšem dobré vztahy s český­mi čet­níky, kterým šil boty, a tak se mohly vrátit zpátky domů. V roce 1942 je však obě odve­z­ly znovu na jat­ka, kde je drželi dva nebo tři týd­ny. Mez­itím pos­bírali další Romy z Čech a Moravy, napřík­lad z Prahy, Brna,[2] Olo­mouce, Rousíno­va, Kyjo­va, a ve vagonech určených pro převoz prasat je odve­zli do Osvě­ti­mi. Jak říká, polov­ina dětí se ces­tou v pře­plněných vagonech udusi­la. Něk­teří Romové vyha­zo­vali z vlaku dopisy rod­inám, aby se schovaly. Čeští čet­ní­ci s nimi jeli k hran­icím, kde je převza­lo gestapo se psy. Má za to, že šlo o první trans­port do Osvě­ti­mi, pro­tože tam tehdy byly postavené jenom dva sběrné tábo­ry a pec. Říká, že s nimi byli i Židé.[3] Po pří­jez­du jim Něm­ci vyte­to­vali na ruku čís­lo a nah­nali je do bloků. Těhot­né ženy a děti mladší šesti let šly do pece, pro něk­teré fun­go­vala škol­ka, časem je však také zavraždili v ply­nových komorách. Starší děti muse­ly pra­co­v­at v sirných dolech. Vězně nakažené tyfem posílali rov­nou do pece. Když byly pece pře­plněné, udělala se jáma, do ní se nalil ben­zín, naháze­lo se tam dříví a psi vězně naháněli pří­mo do jámy.

Škvíra­mi v barákách viděla při­jíždět trans­porty z jiných táborů, Romy z různých zemí, jen né sloven­ské a maďarské. Rumunští Romové bývali nemoc­ní a celý trans­port šel pří­mo do pece. Ráno byly vidět jenom pla­me­ny a všude spous­ta hadrů, které po nich zůstaly.

Vzpomíná na kápy. Čeští a němečtí Romové byli prý jako kápové horší než gestapá­ci. Když vězeň prosil o pří­dav­ek polévky, gestapá­ci někdy tajně nechali na dně kotle zbytek; pokud si ale něk­terý z rom­ských kápů všiml, že se něk­do hrne ke kotli, na místě ho dorazil. Židovští kápové poháněli podle pamět­nice vězně nekom­pro­mis­ně do práce, i když byli nemoc­ní. Také si vybírali čtrnác­tiletá nebo pat­nác­tiletá děvča­ta na sex, což tyto dívky do jisté míry chráni­lo před zavražděním. Dobří byli něk­teří Polá­ci, varovali tře­ba vězně před otrávený­mi léky. Ukra­jin­ci byli nasazení pří­mo na nás, říká, když viděli, že vězeň nové­mu trans­portu napřík­lad ukazu­je křížek, jako že jdou do pece, umlátili ho. Lidé, kteří právě při­jeli trans­portem, odha­zo­vali balíky s věc­mi, a pokud si to něk­terý vězeň chtěl vzít, Ukra­jin­ka nebo Rus­ka ho umláti­la karabáčem. Když se vyskytl svrab, museli se koupat v sirné vodě; pokud něk­do jít nechtěl, nah­nali ho tam hadice­mi s ledovou vodou. Ukra­jinky muse­ly sloužit Něm­cům v takz­vaném bor­delu a bydle­ly mimo tábor. Podle ní se měly jako prasa­ta v žitě.

Na jejich baráku byli jen čeští, moravští a němečtí Romové. V jed­nom baráku spa­lo asi dvě stě vězňů na tří­poschoďových palandách, větši­nou celá rod­i­na společně. Ona sama byla na palandě s tře­mi ses­tra­mi a dvě­ma bra­try. Když malý bra­tr zemřel, odnášela ho v náručí a gestapá­ka prosi­la, aby ho na hro­madu hezky položil, jenže on ho vzal za ručičku a mrštil s ním tam. Mrtvou matku odtáh­la za nohy dvě stě metrů k peci.

K jíd­lu dostá­vali řepu, kopřivy, shnilé bram­bo­ry a maso z uhynulých zvířat, které se rozem­le­lo. Jen pokud při­jel [Josef] Men­gele, přilepšili vězňům např. pří­davkem mar­garínu nebo más­la, aby to vypada­lo, že mají dobré jíd­lo. Když Men­gele odešel, zase se to z jíd­la vytahovalo.

Ráno probíha­lo sčítání vězňů, při němž vybírali do práce. Když byl člověk moc hubený, múz­man [muzl­man], jak říká, zastřelili ho a večer ho odnes­li na hal­du, kde bylo dalších padesát nebo šedesát mrtvých. Do trestaných vězňů navíc zasek­li lopatu nebo krumpáč.

Vězni pra­co­v­ali v lomu, do velkých železných vozíků, kocábek, které býva­jí na šachtě, házeli kamení a suť. Kdo byl ráno schopen, šel pra­co­v­at, staří lidé zůstá­vali na bloku. Po návratu z práce proběh­lo sčítání a výdej jíd­la. Někdy násle­dova­lo takz­vané eklauzn,[4] kdy se vězni museli svlé­knout don­a­ha, oho­lili je, jak říká, nahoře i dole, dez­in­fiko­vali je pumpička­mi s petrole­jem, a když našli vši nebo blechy, vyh­nali vězně z bloku ven, dali je do čistého bloku a celý barák dez­in­fiko­vali. Pokud si vězeň na bloku něco schová­val, napřík­lad jíd­lo, přišel o to. Vězni si tře­ba shro­mažďo­vali bram­bo­ry nebo chle­ba, také směňo­vali s Rusy nebo Ukra­jin­ci za plotem chle­ba za polévku.

Jako záchody jim slouži­ly sudy, jejichž obsah potom vězni kydali miska­mi na jíd­lo do žumpy. Sudy pak museli drhnout, až se blýskaly.

Jed­nou se mladí vězni pokusili o útěk podzem­ním kanálem, ale chytili je, je i čle­ny jejich rodiny sváza­li do kozelce a ubili je, ty kluky úplně rozstříleli. Ostat­ní vězňové museli venku běhat v blátě, utíkat a lehat si, dokud nepadli. A kdo padl, toho dorazili.

Během věznění v táborech Pavlí­na prodělala tuberkulózu a tyfus. V Osvě­ti­mi byla déle než dva roky, poté ji převe­zli do Ravens­brücku, kde byly zděné baráky a namís­to tetování jim uprostřed lýt­ka vyřeza­li jamku jako jak­ousi značku. Poté ji odve­zli do Plav­na,[5] do Svatavy a Kraslic. V Kraslicích vyráběli ruční graná­ty a pra­co­v­ali i v pivo­varu, ve stáčírně. Vzpomíná na jed­no­ho Něm­ce, jak jim udělal vánoční stromek. Jeden Čech jim dal v továrně plánky pro útěk do Prahy. Nabá­dal je, aby dělali zmetky a pořád­né výrobky jen tehdy, když jde kolem gestapo. Kamarád­ka Bar­ka, která spala nad ní, díky plánku utekla. Ráno se na to přiš­lo a ona se přiz­nala, že Barce vypárala z šatů označení křížem a také že souh­lasi­la, aby Bar­ka mís­to ní skoči­la pro kávu. Gestapač­ka Eri­ka ji za to zbi­la a vyrazi­la jí tři zuby. Za trest pak musela pra­co­v­at venku zapřažená do vozu.

Vzpomíná, že něk­teří Romové v táboře se chovali špat­ně. Když jim člověk nas­tavil misku, aby mu nabrali jíd­lo, hodili mu ji i s obsa­hem do obličeje.

Když se blíži­la fronta, vyšel i z Kraslic pochod smr­ti. Zaži­la bom­bar­dování, při němž bylo zničeno dvanáct vagonů; ten jejich zásah nedostal. Mrtvé vězně poté zakopá­vali na polích. Něm­ci už s nimi nešli v uni­for­mě, ale v civilu. Židy vrátili zpět do Terezí­na a ostat­ní vězně neustále přemísťo­vali, báli se amer­ick­ých letadel. Dostali bílé šátky, jim­iž měli mávat, když letěla letad­la, aby bylo zře­jmé, že jsou vězňové. Když byly nále­ty, spali u sedláků a po maš­talích, ale také na polích, i v zimě. Pokud něk­do nemohl jít dál, zastřelili ho. Něm­ci brali vězňům chle­ba nebo salám a mís­to toho jim dávali cukr, mouku nebo bram­bo­ry, které vyže­brali u sedláků.

Vězně pro­pustili v den úmrtí Adol­fa Hitlera. Předtím ještě[6] pobý­vali v Manětíně a v Knínicích,[7] kde byli par­tyzáni. Něm­ci prý par­tyzány chytili a Knínice vypálili – a pak líčí příběh pom­sty, kdy Amer­ičané úda­jně brutál­ně mučili staros­tu,[8] pověsili ho a lidé po něm pli­vali.[9] Z Manětí­na odve­zli Amer­ičané vězně do Prahy, kde už byli Rusové a stále se tam bojovalo.

[1] Bývalá káznice v Brně-Zábr­dovicích mezi ulice­mi Bratislavská, Soud­ní a Cejl.

[2] Nezmiňu­je, zda mezi nimi byli další člen­ové jejich rodiny; později však v Osvě­ti­mi byla i s bratry.

[3] Není zře­jmé, jestli má na mys­li trans­port, nebo tábor.

[4] Zko­molen­i­na německ­ého ent­lausen, odvšivit.

[5] Plauen, měs­to v Sasku.

[6] Není zře­jmé, kdy přesně.

[7] Dnes část měs­ta Žlu­tice v západ­ních Čechách.

[8] Jeho jméno není uve­de­no a není ani upřes­něno jméno obce.

[9] O vypálení Knínic ani o tom, že Amer­ičané po válce zabili staros­tu, jsme v his­to­ri­ografii nenašli doklad.

Když se po válce dosta­la do Brna, v domě již něk­do bydlel. Na národ­ním výboru, kam šla žádat o vrá­cení majetku, jí řek­li, že Něm­ci všech­no rozpro­dali, a tak dosta­la jen skříň, pos­tel a poukázky na jíd­lo. Vyžá­dala si jen černý kostým, aby mohla držet smutek. Dům pro­dala tetě, která se vráti­la z kon­cen­tračního táb­o­ra, a odstěho­vala se do Kraslic, kde bydlela ve vile se zahradou po lékaři. Pra­co­v­ala ve stáčírně limonád a čtyři roky dělala na stavbě mládeže; musela však zfalšo­vat datum narození, pro­tože byla moc mladá. Pak jí vilu vza­li, že prý tak velký dům nepotře­bu­je a že dostane byt; pro­to odešla na Karlovarsko.