Otto Baláž

Otto Baláž, půvo­dem z muzikantské rodiny, vyrůstal pod Velkým Polomem [hora nedaleko Jablunko­va] mezi obce­mi Raková a Čad­ca. Navštěvo­val česk­ou i sloven­sk­ou školu, byl oblíbený mezi žáky i učiteli, o svátcích dostá­val od školy boty a oblečení.

Jako dvacetiletý naruko­val v roce 1941 do Trenčí­na. Romů bylo ​„u zbraní“ vel­mi málo, všech­ny dávali do táborů a do pra­cov­ních odd­ílů. Uvádí i další tři Romy, kteří s ním byli v armádě – bra­tranec Paľo,[1] Mik­lúš z Hore­lice[2] a Jano z Hore­lice.[3] Krátce po nás­tupu na vojnu byli společně s Balážem odve­leni do Rus­ka. V pol­ských Katovicích se Baláž setkal s ruský­mi zajat­ci, které Něm­ci bili. Snažil se zajatcům pomo­ci a nanosil jim zbytky jíd­la z kuchyně, za to ho však málem zastřelili. Zastal se ho kapitán Ján Nálep­ka, a tak byl ušetřen, ovšem dodává, že do situ­ace, kdy mu hrozi­lo zastře­lení, se dostal celkem čtyřikrát nebo pětkrát. Uvádí, že kapitán Nálep­ka bojo­val nejdříve za Sloven­ský stát, ale později pře­běhl k par­tyzánům, přičemž Baláž spolu s kamará­dem Šte­fanem Spalem přešli k par­tyzánům v běloruském Jel­sku dříve než Nálep­ka. Říká, že se mu příči­lo, jak němečtí vojá­ci zacházeli s lid­mi.[4] U běloruských par­tyzánů byl Baláž nejprve v míst­ní jed­notce, které velel ruský gen­erál [Alexan­der] Saburov. Pro­tože Saburov chtěl, jak říká Baláž, ​„zor­ga­ni­zo­vat“ kapitá­na Nálep­ku s celým pra­porem, Baláž se za Nálep­k­ou vydal územím plným Něm­ců a zpět donesl vzkaz, že do čtrnác­ti dnů je má Saburov čekat. Baláž se pak s Nálep­k­ou účast­nil bojů o [ukra­jin­ské] měs­to Ovruč, kde byl Nálep­ka zastře­len. Baláž ho předtím úda­jně varoval, ať seskočí z koně, že kůň je snad­ný terč.

V průběhu války se Baláž léčil v nemoc­nicích v Kyjevě, v Ovruči, na Don­base. Vypráví, jak ho v kyjevské nemoc­ni­ci vza­la míst­ní zdravot­ní ses­tra do kina na film o gen­erálu Svo­bodovi, který pojed­ná­val o orga­ni­zování českosloven­ské armády v Pol­sku. Baláž se poté do vznika­jící armády přih­lásil, při­jali ho a šel bojo­vat. Na Duk­le byl Baláž zraněn a opět skončil v nemoc­ni­ci v Ovruči, kde potkal dívku, kter­ou spolu s něko­li­ka další­mi nechal před časem utéct z domu zapáleného Něm­ci. Pra­co­v­ala tam jako zdravot­ní ses­tra a o Baláže se starala. Zaved­la ho také k jeho kamará­dovi Koljovi,[5] který se v nemoc­ni­ci léčil s tyfem, jenže Baláž se od něj nakazil a v kom­bi­naci s rev­matem se poté z obou nemocí dlouho zotavo­val. Později v kyjevské nemoc­ni­ci měl lep­ší péči, po prop­uštění se vydal domů a na zpáteční ces­tě ho již zastihl konec války.

Balážo­vo svědectví obsahu­je dvě události, které dok­lá­da­jí násilí na civilis­tech – v Bělorusku Baláž v nej­men­o­vané ves­ni­ci nabíral vodu ze studny a všiml si, jak říká, že v ní ​„běha­jí vlasy“. Byla tam naházená těla pětad­vaceti žen, podle Baláže je zabili Něm­ci. Jako voják sloven­ské armády byl v také Bělorusku vys­lán do boje s par­tyzány. V jed­né ves­ni­ci[6]

Něm­ci pochy­tali míst­ní civilisty, poza­vírali je do domů a zapálili je. Vojá­ci dostali rozkaz zastřelit ty, kteří by se snažili utéct. Baláž seděl za kulome­tem, ale říká, že nestřílel do nich, ale nad ně, a tak odtam­tud utek­lo dvacet nebo třicet dívek. Jed­na z nich byla tou, která se o něj později starala v ovručské nemocnici. 

[1] Celé jméno není uvedeno.

[2] Celé jméno není uve­de­no, Hore­l­i­ca byla do roku 1943 samostat­nou obcí, nyní jde o část měs­ta Čadca.

[3] Celé jméno není uvedeno.

[4] Není zře­jmé, zda míní vojáky, zajatce či civilisty.

[5] Celé jméno není uvedeno.

[6] Jméno není uvedeno.

Baláž při­jel do Oděsy u Černého moře, kde se scházeli repa­tri­anti z Čech, Sloven­s­ka či Anglie, něk­teří s sebou měli i ženu a děti. Pro­tože uměl rusky, pomáhal jim dostat se do správných vlaků. Domů pak jel přes Pol­sko a Duk­lu, z obce Vyšný Komárnik pak šel pěšky.

Po válce hrá­val Otto Baláž jako kon­tra­ba­sista na svatbách.