Michal Konček

Michal Konček se nar­o­dil v osadě nedaleko sloven­ské ves­nice Nec­paly. V dřevěných dom­cích žilo asi osm rodin, větši­nou to byli muzikan­ti, kteří nežili vysloveně v bídě, ale vzpomíná, že něk­teří chudí Romové od nich chodili po žebrotě. Otec Micha­la Konče­ka byl hudeb­ník a dědeček pra­co­v­al jako kovář.

Konček pocházel z jedenác­ti sourozenců – měl šest ses­ter a čtyři bra­try. Bratři se všich­ni věno­vali hud­bě. Vychodil před válk­ou osm tříd, jeho starší ses­tra[1] absolvo­vala gym­náz­i­um. Mat­ka[2] na žád­ný nástroj nehrála, ale zpí­vala jim rom­ské i sloven­ské pís­ně. Konček už od čtyř let hrál na housle a v šesti letech zaskako­val za bra­tra[3] jako primáš s dět­sk­ou kapelou na zábavě pro sedláky. Během škol­ní docházky míval ve čtvrtek vol­no, a tak pěšky chodili s bra­trancem[4] hrát do dvanáct kilo­metrů vzdáleného Mar­ti­na. Museli mít pov­olení, razítko od starosty, ale vydělali, jak říká, spous­tu peněz, deset nebo dvacet korun. Dávali je matce, aby měla na petrolej, na sůl, na cukr.

[1] Jméno neuvedeno.

[2] Jméno neuvedeno.

[3] Jméno neuvedeno.

[4] Jméno neuvedeno.

V roce 1943 naruko­val do armády a sloužil u Ban­ské Bystrice. Romové z Nec­pal byli tehdy uchráněni před vyh­náním z ves­nice, Konček však připomíná vyh­nání Romů z asi osm­náct kilo­metrů vzdálené osady Bodor­ová.[1] Romové tam žili hned u sil­nice, po níž jezdili expo­nen­ti Sloven­ského stá­tu, a Konček se dom­nívá, že k ní Romové chodili žebrat, a pro­to je vys­těho­vali do polí, aby nebyli výz­nam­ným lidem na očích.

Romy z Nec­pal poslali[2] do pra­cov­ního táb­o­ra v Hanušovcích nad Topľou stavět trať, mezi nimi i Končeko­va nejs­taršího a nejm­ladšího bra­tra, které­mu ještě neby­lo pat­náct let. Konček uvádí, že všich­ni Romové se pak vrátili domů.

Když vypuk­lo Sloven­ské [národ­ní] povstání, sloužil Konček v Trnavě ve vojen­ské kapele. I on dostal pušku a dva měsíce bojo­val; kon­cem říj­na ho zajali Něm­ci a až do břez­na byl v táboře v Dub­ni­ci nad Váhom. Když byl tábor rozpuštěn, vraceli se vězni domů týden pěšky přes lesy. Vzpomíná, jak jim ve ves­nicích dávali jíd­lo, a když je jed­nou chytili Něm­ci, sedlá­ci řek­li, že jsou míst­ní, a tak se jim nic nestalo.

Končeko­va ses­tra se vdala do obce Štubňa, kde Něm­ci rom­ské domy vypálili a Romy poslali do táb­o­ra v Dub­ni­ci nad Váhom. Po návratu se pro­to neměli kam uchýlit, a pro­to bydleli v domech po Němcích.

Michal Konček vzpomíná, že v Nec­palech Něm­ci za války zabili dva staré Romy. Hluchý stařec nerozuměl, co mu přikazu­jí, a tak jemu i jeho ženě usek­li hlavu na špalku.

[1] Podle Micha­la Konče­ka dal osadu vys­těho­vat min­istr národ­ní obrany gen­erál [Fer­di­nand] Čat­loš. Končekův pří­tel Jaroslav Cicko, jenž z Bodor­ové pocházel, uvádí jako ini­ciá­to­ra akce naopak Alexan­dra Macha, min­is­tra vni­tra a hlavního velitele Hlinkovy gardy. Edi­toři se dom­ní­va­jí, že je více než pravděpodob­né, že na příkaz něk­terého z nich byli Romové z Bodor­ové vyhoštěni mimo dohled hned po 20. dub­nu 1941, kdy vyšla vyh­láš­ka o tzv. Úpravě něk­terých poměrů Cikánů. Větši­na rom­ských osad byla vys­těhová­na až po roce 1943, kdy nová vyh­láš­ka [min­is­ter­st­va vni­tra z 21. čer­vence] kri­ti­zo­vala neplnění nařízení z roku 1941. (ed.)

[2] Není uve­de­no kdy.

Michal Konček založil po válce rodin­nou kapelu, se kter­ou jezdili na soutěže, vyhráli celostát­ní cenu v Ostravě a v Hrad­ci Králové. Už v roce 1946 půso­bil jako hudeb­ník z povolání a hrál do roku 1951. Ože­nil se se Slovenk­ou z Ružomberku, jejíž strýcem byl Andrej Hlin­ka. Kvůli manželkám pak on i ostat­ní člen­ové kape­ly nechali hraní. Konček se vrátil do Nec­pal a v novém komu­ni­stick­ém režimu se musel začít živ­it fyz­ick­ou prací – pět let byl zaměst­nán v kamenolo­mu a potom jako manip­u­lant u lesníků. Vys­tu­doval lesnick­ou školu a posléze pra­co­v­al jako hajný, ale stále chodil občas hrát. První manžel­ka mu zemřela, v době natáčení rozhovoru [roku 2000] žil s druhou ženou,[1] s níž se poz­nal ještě před voj­nou a která se s ním znovu potkala, když ovdověla. Michal Konček krátce vzpomíná na [Antona] Facunu, který chodil na gym­náz­i­um s jeho starší ses­trou. Uvádí, že to byl jeho velký kamarád a že také hrál na housle. 

[1] Jméno neuvedeno.