Michal Demeter

Michal Deme­ter vyrůstal v obci Borov[1] v muzikantské rod­ině. Žilo tam inte­grovaně pět rom­ských rodin. Otec i děda byli kováři a Michal už jako kluk pomáhal v kovárně na dvoře tahat měch a pálit uhlí. Otec hrál na har­moniku a na basu. Michalovi bylo pět, když mu zemřela mamin­ka, jeho bra­tro­vi byl teprve rok. Od té doby žili bíd­ně a měli čas­to hlad. Do školy chodil jen dva měsíce. Chudé děti uči­tel neučil, dělaly pro něj pomoc­né práce – řezaly dříví, sekaly trávu, obstará­valy dobytek apod. Vzpomíná, jak mu dcera jed­né paní ze vsi, které se staral o dobytek, uši­la košili a kalhoty.

[1] Dnes část měs­ta Medzilaborce.

Z ves­nice nejdřív depor­to­vali Židy. Romům na příkaz [Joze­fa] Tisa zbourali domy a vyh­nali je k lesu, kde si museli postavit nové bydlení. Michal Deme­ter popisu­je, že horší než Něm­ci byli gardisti, kteří se v mučení lidí vyží­vali. Otec pra­co­v­al v lese a byl i přes přím­lu­vu vajdy, že se sám stará o malé děti, odve­den do pra­cov­ního táb­o­ra v obci Hanušovce nad Topľou. Mladšího bra­tra se ujala teta, ale Micha­la nechali, ať se o sebe postará sám. Popisu­je, jak se musel čtrnáct měsíců prot­loukat sám, schová­val se po lesích a trpěl hla­dy. Byl špinavý, zavšivený, chodil bos a jíd­lo kradl po půdách. Otec se pak v táboře zranil při pádu z mostu, byl jakož­to práce neschop­ný prop­uštěn a vrátil se domů.

Michal Deme­ter popisu­je, že z táb­o­ra se podaři­lo uprch­nout jeho jmen­ov­ci Michalovi,[1] vaj­dovu syn­ovi. Něm­ci si pro něj přišli, zbili ho a odtáh­li zapřaženého za koněm do Medzi­labor­ců, kde skončil zavřený ve sklepě.

V lese se schová­vali par­tyzáni a Michal Deme­ter jim spolu s jed­ním klukem a jed­nou holk­ou nosil jíd­lo a tabák. Před­stírali, že chodí na dříví. Neměli boty, nohy si ova­zo­vali hadry.

Za války dostal tyfus. Vzpomíná, že všech­ny nemoc­né naházeli na vůz a odve­zli je do nemoc­nice do Michalovců.

Vypráví, že na kon­ci války ves­ni­ci vyrabo­vali vojá­ci[2] a Romy z osady odve­zli do obce Koman­ice, kde ve stodole přečkali závěrečné boje. S ruský­mi vojáky se vítali, z majetku jim nic nezbylo. 

[1] Příj­mení není uvedeno.

[2] Není uve­de­no které armády.

Otec si po válce našel novou ženu, která už měla syna, a hned roku 1945 odjel na zkoušku do Čech za prací. Vrátil se za tři týd­ny s dvě­ma velký­mi kufry šat­st­va a dalších věcí a byl nadšen tím, jak jim Češi pomáhali, když řek­li, odkud jsou. Ještě téhož roku pro­to odjeli do Čech a spolu s další rodi­nou se přih­lásili na prá­ci na statku v Chrudi­mi. Michal Deme­ter vzpomíná, že tehdy chodil v dřevákách a že měl na starosti krávu, býka, koně a vyvážení hno­je. Učil se rych­le česky. Po devíti měsících odešli ze statku do obce Kopisty u Mostu, kde dostali od národ­ního výboru byt.

V Mostě se poz­nal s manželk­ou Julianou, které bylo teprve 16 let, a brzy se vza­li. Když Julian­i­ni rodiče viděli, že Michal je pra­cov­itý, se sňatkem se smířili. Otec Micha­la Deme­tera však nechtěl zůs­tat v Mostě, a tak se celá rod­i­na přestěho­vala do Prahy, kde už v Kobylisích bydlel pamět­níkův nevlast­ní bra­tr. Začali pra­co­v­at na stavbě ve Vysočanech a po měsí­ci nabídl mis­tr mladým manželům bydlení na uby­tovně a prá­ci v podol­ské vodárně, kde vozili písek. Nakonec se k nim přistěho­val i zbytek rodiny a bydleli všich­ni pohromadě.

V osm­nác­ti letech musel na vojnu a sloužil tři roky u [pomoc­ného] tech­nick­ého pra­poru. Tou dobou měl už dva syny. Sloužil v Rum­burku, v Týništi nad Orlicí, v Žam­berku, v Náchodě a také osm měsíců v strážním odd­íle ve Vojen­ské nemoc­ni­ci ve Střešovicích. S manželk­ou si psali dopisy v romšt­ině, ale pro­tože neuměl psát ani číst, pomáhal mu s kore­spon­dencí jeden svět­ský.

Po návratu z vojny bydleli ještě rok v Podolí, než se přestěho­vali do většího bytu v Braníku. Michal Deme­ter popisu­je počáteční nedůvěru sousedů k novým rom­ským nájem­níkům. Nakonec tam strávili pod­stat­nou část svého živ­ota. Nar­o­di­ly se jim další čtyři děti – celkem vychovali tři syny a tři dcery. Deme­ter pra­co­v­al [ve vojen­ském staveb­ním pod­niku] Posista na Smí­chově a až do důchodu 25 let kopal v plynárně.

V roce 2001 se museli kvůli rekon­struk­ci z bytu vys­těho­vat. Nábytek si uložili do sklepa a měli se za osm měsíců vrátit, ale nové nájem­né bylo moc vysoké a nábytek jim ve sklepě mez­itím shnil. Útočiště našli u syna, pak získali mís­to v jed­nom pražském domě s pečo­va­tel­sk­ou službou, ale úplně si tam nezvyk­li. Kdy­bych si mohl něco přát, říká Michal Deme­ter, byl by to byt, abych mohl bydlet a vypa­dat jako člověk.