Marie Nedvědová

Otec Marie Ned­vě­dové se jmen­o­val Václav Kovář, mat­ka Bože­na byla za svo­bod­na Serinková. Měli osm dětí, syny Fil­i­pa, Jarosla­va, Lojzu, Pepí­ka, Edu a Rober­ta a dvě dcery, kromě Marie ještě Zdeňku.

Marie Ned­vě­dová píše, že o zařazení do trans­portu do posled­ní chvíle nevěděli. Romy včet­ně celé jejich rodiny shromáždili na nádraží v Příbra­mi, odkud jeli pře­plněný­mi vagony do kon­cen­tračního táb­o­ra v Osvě­ti­mi. Vlak ces­tou nikde nes­tavěl, s sebou si nes­měli nic vzít, ale žád­né jíd­lo ani pití nedostali. Do Osvě­ti­mi při­jeli k večeru, dozor­ci je z vagonů vyháněli jak dobytek a pak šli půl hodiny pěšky. Věděli, že je to tábor a že nepřeži­jí; už vst­up na ně půso­bil hrozně. Hned po pří­jez­du je ostříhali a ženy i muže společně zah­nali do sprch, v nichž tekla jen stu­dená voda. Vzápětí dostali tetování a pak zůstali zhru­ba týden v karan­téně, kde také dostali vězeňské oblečení a dřeváky. Po karan­téně rod­inu uby­to­vali v bloku čís­lo 11, kde neby­la okna, jen ven­ti­lace. Dostali ​„koňské“ deky a spali na pryčnách nad sebou. Záchody v bloku neby­ly, jen sudy, které se vynáše­ly. Na bloku žilo podle Ned­vě­dové 300 vězňů různých národ­nos­tí, přede­vším Čechů, Maďarů, Něm­ců, Poláků a Romů. Ape­ly probíhaly jed­nou den­ně, pokud něk­do chy­běl, trvaly klid­ně celý den a muse­ly na ně i děti. Po apelu se šlo do práce mimo tábor, větši­nou nosili kamení z bouraček. Pra­co­v­a­lo se od osmi ráno do tří odpoledne a dozor­ci je bili a stříleli po nich.

Jed­nou den­ně dostá­vali jíd­lo, krm­nou řepu a deset deka chle­ba, na pití čaj z bře­zových listů, káva neby­la. Lep­ší jíd­lo se dalo koupit v kan­týně, ale Kovářovi neměli peníze, a nechodi­ly jim ani balíčky, pro­tože v lágru byla celá rodina.

V lágru řádi­lo mno­ho nemocí, Ned­vě­dová uvádí tuberkulózu, katar, hlavní[1] i břišní tyfus, který sama prodělala. Ležela s ním v nemoc­ni­ci, kde ovšem neměla žád­nou péči a lékaři se nechovali k pacien­tům dobře. Ode­brali jí krev, ale ner­entgen­o­vali ji ani ji neposlali na pokusy.

Úmrt­nost vězňů byla vysoká. Otce Marie Ned­vě­dové ubili, mat­ka s dvě­ma sourozen­ci zemřeli v ply­nové komoře, ostat­ní byli otráveni.[2] Ned­vě­dová píše, že věděla, kde komory sto­jí i co se v nich děje. Popisu­je, že když něk­terý vězeň utekl, trest dopadl na celý blok – zavřeli ho a nikdo nes­měl ven. Uprch­lí­ka zastřelili a pak ho uka­zo­vali jako odstrašu­jící pří­pad na jed­notlivých blocích.

Z Osvě­ti­mi jela trans­portem do Rabers­brík [patrně do kon­cen­tračního táb­o­ra Ravens­brück] a osvobození se dočkala 5. květ­na 1945 v Ham­burku. Píše, že Něm­ci je nakonec odve­zli až do Plzně.

[1] Patrně skvrnitý.

[2] Není nejas­né, co je tím myšleno.