Mária Horváthová

Mária Horváthová vzpomíná na otcovu pro­fe­si – byl povozník, vozil klády a celý živ­ot pra­co­v­al s koňmi.

Mária Horváthová líčí, jak se mat­ka Jana Horvátha[1] vyprav­i­la za synem do osmdesát kilo­metrů vzdáleného pra­cov­ního táb­o­ra, a pro­tože pro něj neměla nic k sněd­ku, dosta­la spous­tu jíd­la od Mári­iny matky a babičky.

Po pří­chodu Něm­ců [po pot­lačeném Sloven­ském národ­ním povstání v roce 1944 (ed.)] musela rod­i­na Márie Horváthové z Hunkovců ode­jít a majetek nechat na místě. Z jejich velkého domu udělali Něm­ci nemoc­ni­ci. Horváthová líčí, jaký měla jako mladé děvče z Něm­ců stra­ch. Ve ves­ni­ci Osla­va[2]

se Horváthovi spolu s další­mi asi třiceti lid­mi schovali v prázd­ném domě po Židech. V noci tam přišel Němec, který hledal nějaké rom­ské dívky; když žád­nou nenašel, vzal zapalo­vač a dům pod­pálil. Všich­ni utek­li do lesa, ráno se rozdělili a Horváthová spolu s něko­li­ka příbuzný­mi dop­uto­vala k neznámým Romům do obce Kuková. V zapůjčeném domku zůstali asi půl roku, až do konce války. Chodili pomáhat k sedlákům, vybírali bram­bo­ry, ženy před­ly a vyší­valy. Otec Márie Horváthové měl peníze, a tak babičku s matk­ou napad­lo, že se vyda­jí až k maďarským hran­icím nakupo­vat tabákové listy. Míst­ní sedlá­ci jim pak za ně dávali potraviny – bram­bo­ry, mléko, más­lo, tvaroh. Měli malý vůz i koně, kterého si chytil otec; v té době prý bylo možné najít zatoulané koně všude kolem. 

[1] Tehdy ještě nebyl jejím manželem.

[2] Nenalezeno.

Rod­i­na Márie Horváthové si nastřá­dala jíd­lo a s vozem se vrátili domů do Hunkovců. Popisu­je zniče­nou a spále­nou kra­jinu bez jed­iného stro­mu, samé krátery a miny, rozstřílené a zničené domy nejen v Hunkovcích, ale i v okol­ních ves­nicích (Ladomirová, Poľan­ka [1], Komárnik). Do jejich ves­nice se vráti­lo něko­lik rodin sedláků a také tři rom­ské rodiny. Muži odklízeli mrtvé ruské vojáky a kopali jámu, do které je pohřbí­vali. Dostá­vali za to jíd­lo – konz­ervy, slan­inu, chle­ba. Pak si Romové ze dře­va získaného z vojen­ských bunkrů postavili koli­by a pos­tup­ně i lep­ší dřevěné domky. Měsíc po návratu do Hunkovců se Márii Horváthové nar­o­di­la dcera Hele­na; celkem měla šest dětí a všech­ny se nar­o­di­ly doma. Když byly nemoc­né, léči­la je její mamin­ka nebo teta bylinka­mi; jak Horváthová říká, stará Rom­ka je lep­ší než doktor.

[1] Nenalezeno.