Margita Miková

Mat­ka Mar­gi­ty Mikové pocházela z bohaté rodiny, jejího otce kováře měli sedlá­ci rádi; v Terni žili Romové ve vsi mezi nerom­ský­mi Slováky. Otec Mar­gi­ty Mikové byl naopak chudý, měl hod­ně tmavou pleť, pro­to byli matči­ni rodiče pro­ti tomu, aby se vza­li; rovněž strýc[1] se vzta­hem nesouh­lasil. Když však strýc utekl do Ameriky, posílal peníze celé rod­ině, i své ses­tře a její­mu muži. Z těch­to peněz si mladý pár pořídil živnost – obchod s prasaty, který úspěšně provo­zo­vali. Mar­gi­ta Miková říká, že jako dítě se měla jako ta ryba ve vodě – měla všech­no, co potře­bo­vala. Chodi­la do školy, a tak otci pomáha­la se zapisováním váhy prasat. 

[1] Matčin bratr.

Miková vzpomíná, co vše Romové ve vsi po při­jetí pro­tirom­ských opatření nes­měli, jakým trestům byli vys­tavováni při porušení nařízení – zmiňu­je napřík­lad řádění takz­vané Pača­jovy tajné poli­cie a jejich auto zvané Eržič­ka, do kterého Romy chy­tali.[1] Chudí Romové sbírali jahody nebo hou­by a chodili to prodá­vat do měs­ta; když je chytili, zmlátili je, ostříhali jim vlasy, vys­tříhali jim na hlavě kříž. Otci Mikové vza­li gardisti živnost, ona sama si již nevzpomíná, zda šlo o rok 1941 nebo 1942. Ke zlo­mu prý doš­lo v roce 1943, kdy se postavení Romů ještě zhorši­lo. V této sou­vis­losti vzpomíná na návštěvu prezi­den­ta Joze­fa Tisa v Terni, jehož veře­jné prohlášení vní­mala tak, že se z Romů stanou otroci.

Miková uvádí, jak se Něm­ci chovali k rom­ským dívkám, a připomíná něko­lik pří­padů znásil­nění. K jed­no­mu doš­lo v Lipanech – třinác­tile­tou dívku Němec znásil­nil, zavraždil a zahra­bal. Vzpomíná na babičku, jak ji před Něm­ci schová­vala pod sukně­mi, její ses­tře vyro­bi­la hrb a maza­la je saze­mi, aby z nich byly ohyzdy; přesto Mar­git­inu ses­tru později chytili a znásil­nili a nemohla pak mít děti. Něm­ci obvyk­le v noci vtrhli do domu a ony muse­ly utéct a spát na hřbitově. Když v jiné rod­ině tři Něm­ci znásil­nili tři děvča­ta před rodiči a sourozen­ci, šel to druhý den Mar­gitin otec oznámit jejich veliteli a ti tři vojá­ci prý skončili na frontě.

Když jí bylo asi pat­náct, pronásle­dovali Mikovou a její ses­třeni­ci gestapá­ci. Uni­knout jí pomohl sloven­ský sedlák Kohuďa,[2] který Mikovou schoval a neprozradil ji, ani když mu vyrazili zuby. Ses­třenice se schovala u ženy zvané stará Hana. Miková uvádí, že u nich ve vsi bohatí sedlá­ci drželi s Něm­ci, ale našli se tam i dva nebo tři hod­ní.[3]

Mikovou na přání otce a pro­ti její vůli v pat­nác­ti či šest­nác­ti letech prov­dali. Do kostela prý šla s pláčem a s obliče­jem samá mod­ři­na, jak jí otec nafack­o­val; dom­ní­val se, že jako vdaná žena bude před Něm­ci ochráněná. Manžel si ji prý bral jen kvůli věnu, které však nakonec nedostal – Mar­git­inu otci mez­itím sebrali živnost a zbytek peněz dal své nové manželce, kter­ou si vzal po smr­ti první ženy. Muž Mar­gi­ty Mikové byl ze soused­ní obce Babin Potok, kde stá­ly jen tři rom­ské domky, a vyráběl takz­vané opal­ki [rom­ský výraz pro ošatky] nebo dřevěné lžíce. Pocházel z devíti bra­trů a všich­ni byli bílí, jejich mat­ka neby­la Rom­ka a díky světlé pleti neby­la za války ostrak­i­zová­na, když kupřík­ladu v Prešově prodá­vala hou­by nebo jahody. Miková uvádí, že světlá pleť mno­hdy Romy ochráni­la před posti­hy a tresty, zatím­co tmaví Romové se nikde nes­měli ukázat. V nové rod­ině ji nepři­jali: muž ji nechtěl, pro­tože nedostal peníze, a tchyně ji vyha­zo­vala. Miková však neměla kam jít, pro­tože mat­ka jí zemřela a otec měl novou ženu; navíc Romové museli zůstá­vat na místě, kde byli přih­lášeni, jinak jim hrozi­lo odve­dení do tábora.

[1] Viz také svědectví Ele­ny Lack­ové v data­bázi, jež uvádí, že to byl velký mod­rý vůz bez oken, který dostal jméno po největší kurvě z Prešova.

[2] Křest­ní jméno není uvedeno.

[3] Pos­toj těch­to sedláků k Něm­cům a Romům není dále blíže uveden.

Miková s manželem žila dvaatřicet let, hov­oří o něm jako o pra­cov­itém člověku, kterého si lidé vážili. Jejich manžel­ství nelíčí jako šťast­né, prý ho měla ráda, on ji né. Hov­oří o bití, útěcích k dceři, o péči o muže v době, kdy byl již smrtel­ně nemoc­ný. Teď prý ji chodí ​„navštěvo­vat“, pro­tože ji chce odprosit, říká Miková.