Luboš Horváth
Luboš Horváth zvaný Lajoš (1931, Krásna Lúka, okres Sabinov – rok úmrtí neznámý) se živil jako profesionální hudebník ve vinárně, hrál na housle, harmoniku a elektrické varhany. Byl aktivní ve Svazu Cikánů-Romů, založeném v roce 1969, po jehož zrušení v roce 1973 se snažil pomáhat Romům jako člen takzvané komise pro cikánské obyvatelstvo v Tachově.
Sdílet
sdílejte stránku se svými přáteli
nebo zkopírujte odkaz
Načítání formuláře...
Otec Luboše Horvátha pocházel z devíti sourozenců, vyrůstal bez otce a od šesti let pásl u sedláka krávy; bydlet u něho nesměl, a tak přespával mezi dobytkem. Byl negramotný, ale syn vzpomíná, že byl moudrý a měl dobré srdce. Jeho dům pak stál na kopečku na konci obce Krásná Lúka vedle dalších pěti domků romských příbuzných. Místní lidé Romům nadávali a byli proti tomu, aby romské děti seděly ve škole s dětmi Slováků. Romské děti směly sedávat pouze v zadní lavici, odděleně od dětí sedláků. Otcův přítel učitel Markuš[1]
Luboše Horvátha, kterého oslovoval Lajošku, ve škole velmi podporoval a romským dětem zdůrazňoval, že se musí učit, protože jedině když budou vědět víc než sedláci a budou znát svá práva, se jim už nebude nikdo posmívat a nadávat jim.
[1] Křestní jméno není uvedeno.
Po vypuknutí bojů psal učitel Markuš na lístečky zprávy, kde jsou Němci, co se děje ve vsi nebo co zaslechl, a Horváthův otec je nosil do lesa partyzánům. Když pak romské děti nesměly školu nadále navštěvovat, Luboš Horváth docházel po večerech do učitelova domu, kde ho Markuš tajně učil noty a látku probíranou ve škole; společně také hráli na housle. Když byli mužští členové rodiny odvedeni do obce Plaveč na nucené práce – kromě Lubošova otce také otcův švagr Jaňu, syn otcova strýce Valent a strýc Ignác,[1] kterému v novinách přezdívali východoslovenský Paganini – žila rodina nuzně. Strýc Valent utekl domů, ale četníci ho chytili, před očima rodiny zmlátili a zase ho odvezli na nucenou práci. Horváthova matka živila rodinu prací u sedláků – štípala dříví, drhla podlahy, při jiných pracích občas pomáhaly i děti. Když nebyla práce, chodila matka po žebrotě. Horváth dostával jídlo od učitele Markuše a doma se dělil s dalšími pěti sourozenci. Z mnoha vesnic v okolí – Borovce,[2] Lipany, Krivany, Šambron, Torysa, Plavnica, Okbartovce[3] – vyhnali Romy za obec, ale v Krásné Lúce se Romů na popud učitele Markuše zastal místní farář, a tak mohli zůstat a na rozdíl od jiných míst směli svobodně chodit i do obce. Horváth vzpomíná, jak v Krivanech viděl tabuli s nápisem: Cikánům vstup do obce povolen od 12 do 14 hodin.
[1] Celá jména nejsou uvedena.
[2] Obec tohoto jména nebyla nalezena ani v okrese Sabinov, ani v sousedním okrese Spišská Nová Ves. (ed.)
[3] Obec tohoto jména nebyla nalezena. (ed.)
Po válce složil díky přípravě učitele Markuše zkoušky na měšťanku, vychodil ji a hrál tam mimo jiného v kvartetu. Těleso založil ředitel školy Lješinský[1] a Luboš Horváth hrál první housle, protože Markušovou zásluhou uměl noty. Otec mu zemřel zřejmě roku 1975 a Luboš Horváth vzpomíná, že když si před rokem při pohledu na otcovu fotografii Markuše připomněl, zavolal mu na Slovensko. Do telefonu mu zahrál na elektrické varhany a učitele dojalo, že na něj nezapomněl.
[1] Křestní jméno není uvedeno.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939 – 1945.: I. díl (1939 – srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 127 – 129 (ces), 130 – 132 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského centra pro romské dějiny, https://romatestimonies.org/svedectvi/lubos-horvath-lajos (cit. 26.01.2026)
Vznik svědectví
Vyprávění Luboše Horvátha zaznamenala Milena Hübschmannová v roce 1981 v Tachově. Jeho svědectví o učiteli Markušovi bylo upraveno pro publikaci připravovanou k vydání v polovině osmdesátých let. Vynechány jsou otázky a děj je uspořádán chronologicky.
