Leon Růžička

Leon Růžič­ka se nar­o­dil jako deváté dítě do rodiny rom­ského kotláře Aloise Růžičky, usazené v Lomu u Mostu. Když Alois Růžič­ka zemřel, bylo Leonovi 6 let. Jak říká, býval by chtěl ste­jně jako bílí kamará­di chodit do školy, ale cikány prý nikde nechtěli, a tak už v tom­to věku pra­co­v­al, mno­hdy těžce.

Když v roce 1938 obsadili české pohraničí Něm­ci, přestěho­val se pat­nác­tiletý Leon s matk­ou Annou Růžičkovou a starším bra­trem Fran­tou do Klad­na, kde s bra­trem pra­co­v­ali u vysokých pecí v Pold­ině huti. Starší sourozen­ci už měli své rodiny a žili s nimi převážně v Peru­ci a Slavětíně.

Leon Růžič­ka vzpomíná na rok 1941 [ve skutečnos­ti rok 1943 (ed.)]: když se 6. břez­na čas­ně ráno vypravo­vali s bra­trem do práce, při­je­lo gestapo a odve­z­lo je i s matk­ou v antonu na služeb­nu gestapa, takz­vanou kladen­sk­ou čtyřku. S bra­trem a matk­ou se pak setká­vali jen při společném výslechu, jinak byli odd­ěleni. Vzpomíná, jak ho při výsleších surově bili, a zmiňu­je i šéfa kladen­ského gestapa [Har­al­da] Wies­man­na a to, jak surově vládl svým otrokům. Na zák­ladě roz­sud­ku byl Leon Růžič­ka depor­tován do [kon­cen­tračního táb­o­ra v] Osvě­ti­mi.[1] V trans­portu se setkal s rod­i­na­mi svých sourozenců, i s ním jich celkem bylo 28, z toho 13 dětí; jen mat­ka chyběla.

Po pří­jez­du do táb­o­ra je čekali přís­lušní­ci SS se psy a veli­tel[2] dal rozkaz, aby se seřadili do tro­js­tupu. Né všich­ni rozuměli německy, a tak esesá­ci něk­teré vězně ubili. Asi po půl­hod­ině došli k bráně táb­o­ra Auschwitz II-Birke­nau, kde přís­lušní­ci SS začali odd­ělo­vat děti od matek. Matky se tomu samozře­jmě bráni­ly. O své děti se s esesákem pře­ta­ho­vala i Leono­va ses­tra Fan­da, která při tom do přís­lušní­ka SS strči­la. Vzápětí ji zastřelil a s ní i jed­no dítě<u>.</u>

V táboře je odvedli do budovy, v níž se museli svlé­knout don­a­ha a pak je ostříhali doho­la. Pos­tup­ně šli do sprch se stu­de­nou vodou, nejdříve děti, pak ženy a nakonec muži, potom dostali táborové oblečení a na levé před­lok­tí jim vyte­to­vali vězeňská čís­la. Trva­lo to celou noc, až do půl páté ráno, ovšem v 5 hodin už byl ran­ní apel. Měli hlad a velk­ou žízeň, ale hned po apelu si každý oberkapo odvedl 100 až 200 lidí na práci.

Při prá­ci byli vězňové biti gumový­mi a ocelový­mi obušky, něk­teří umírali nebo je bylo nut­né odnést na Kranken­re­vi­er. V poledne měli půl­hodi­novou přestávku na oběd, který by podle Růžičky ani prasa­ta nejed­la, pra­co­v­a­lo se do 6 hodin večer. V 7 večer byl apel (větši­nou dvouhodi­nový) a až poté na bloku dostali nuz­nou večeři, čaj z kopřiv a jeden chléb na osm mužů.

V Osvě­ti­mi strávil Leon Růžič­ka rok a půl, poté ho převe­zli do [kon­cen­tračního táb­o­ra v] Buchen­wal­du, kde pra­co­v­al sedm měsíců v kamenolo­mu. Násled­ně ho pře­sunuli do táb­o­ra Dora, kde budovali podzem­ní továr­nu ve skále, ale bylo tam pře­plněno. Pro­to ho převe­zli nejprve do Harzun­genu, odkud vězňové dojížděli do práce v táboře Dora nák­lad­ním vlakem, a násled­ně do Ell­richu. V únoru 1945 byl převezen do Bergen[-Belsenu], kde se dočkal konce války.[3]

[1] Leon Růžič­ka uvádí datum trans­portu z 10. 3. 1941, ve skutečnos­ti šlo o trans­port z 11. 3. 1943. (ed.)

[2] Jméno není uvedeno.

[3] Tábor byl osvobozen brit­ský­mi vojáky 15. 4. 1945. (ed.)

Po válce se Leon Růžič­ka vrátil do vlasti, ale své blízké vyh­lížel marně. Jeho mat­ka i všich­ni sourozen­ci s rod­i­na­mi včet­ně dětí zahynuli v ply­nových komorách nebo zemřeli na násled­ky týrání.