Ladislav Petík

Ladislav Petík byl aktivním vojákem v [sloven­ské] armádě v Trnavě. Po vypuknutí Sloven­ského národ­ního povstání se při­dal k par­tyzánům, mezi nim­iž bylo hod­ně Romů. S par­tyzány byl v lesích celý měsíc. Kvůli nedostatku jíd­la stříleli vojen­ské koně a pekli je na rožni. Rozpouštěli sníh, aby získali vodu na pití. Dostali se k Ban­ské Bystri­ci, odtam­tud na Staré Hory, Ďumbier a Prašivou, kde byli zajati. V bojích pad­lo hod­ně Romů.

Zajatce odve­zli Něm­ci do Němec­ka, Petík jmenu­je Ravens­brück a Sach­sen­hausen. Vězni se museli svlé­knout, vza­li jim šaty a zla­to a nah­nali je do páry kvůli očistě. Poté dostali oblečení a byli rozděleni do baráků a pra­cov­ních komand. Na jed­né cimře bylo asi sto vězňů. Petík líčí, že to byla dlouhá míst­nost s tro­j­poschoďový­mi palan­da­mi, on sám spal až nahoře. Vězni leželi na holých prknech přikry­tí dek­ou, v baráku se netopi­lo, a pro­to jim byla zima.

Pra­co­v­a­lo se od rána od šesti hodin do obě­da a poté zase do šesti hodin do večera. Po návratu z práce se vězni zdržo­vali jenom na palandách. Petík vzpomíná, jak je hlad nutil chodit krást do kuchyně syrové bram­borové slup­ky. Když vězně chytili, utržil pětad­vacet ran. Ráno vězni dostá­vali deset deka chle­ba a čaj nebo černou kávu bez cukru, v poledne pak polévku z řepy a k tomu pár bram­bor; večer byla opět polév­ka, bram­bo­ry nebo říd­ká rýžová kaše. Petík vypráví, jak strašně v táboře zhubl. Před zajetím vážil osmdesát kilo, po třech měsících poby­tu v táboře[1] jen šedesát.

V kon­cen­tračním táboře byla spous­ta Romů ze Sloven­s­ka.[2] Konkrét­ně vzpomíná na staršího muže s dvě­ma syny, kteří pocházeli ze ste­jného kra­je jako Petík. Všech­ny tři zastřelili, pro­tože chtěli utéct. V táboře byli vězni různých národ­nos­tí, včet­ně Čechů. Petík zmiňu­je takz­vané špicly, vězně, kteří donášeli Něm­cům. V táboře se nejčastěji mluvi­lo německy, rom­sky podle Petí­ka mlu­vit nes­měli, jinak by šli rov­nou do plynu. Každý se bál, a pro­to si Romové vyprávěli pohád­ky ve slovenšt­ině.[3] Zmiňu­je i Slováky, starší muže, kteří také uměli krás­ně vyprávět pohádky.

Petík vzpomíná na osm­nác­tiletého Slová­ka z Bratislavy, který se dal k Něm­cům. Ten­to esesák, jak ho Petík označil, je hlí­dal – v táboře byl jako bachař a Petík mu chodil kaž­dou noc top­it do jeho strážní bud­ky. Jed­nou po něm chtěl bachař cig­a­re­ty, Petík tedy šel za svým německ­ým kápem, zavřeným komu­nis­tou, který měl cig­a­re­ty, a pár jich bachařovi donesl. Bachař mu za to prozradil, že Rusové jsou už v Bratislavě.[4] Infor­ma­ci předal Petík jiné­mu vězni a brzy to věděli všichni.

Zhru­ba dva týd­ny předtím, než Rusové začali dobý­vat Berlín, byl Petík spolu s další­mi vězni evakuován. Hnali je směrem na západ, Rusové je sle­dovali z letadel, ale nebom­bar­dovali je. Petík vzpomíná, že po celou dobu nevěděli, zda zůs­tanou naživu.

On sám šel spolu s další­mi muži z východ­ního Sloven­s­ka – starým Slovákem jménem Haluš­ka z obce Čirč, jed­ním Romem z Hanušovců [nad Topľou] a jed­ním rom­ským hudeb­níkem. V dub­nu byla zima, pro­to si v lese lámali chvo­jí a rozdělá­vali oheň. Sirky jim dali Něm­ci, kteří je doprovázeli, a pak se s nimi hřáli u ohně. Petík vzpomíná, že ces­tou neměli co jíst a pít, pro­to když přišli k potůčku či studni, nabrali si vodu a uvařili čaj z bylinek. Ces­ta trvala asi dva týd­ny, jíd­lo – kilo­vý balíček obsahu­jící keksy a kon­den­zo­vané mléko – mu vys­tači­lo jen na jeden den. 

[1] Jméno táb­o­ra není uvedeno.

[2] Šlo o Romy, kteří byli podob­ně jako Ladislav Petík zajati při pot­lačování Sloven­ského národ­ního povstání. (ed.)

[3] Folk­lorní tradice v rom­ských komu­nitách, která před­stavo­vala nes­mírně oblíbe­nou, a přit­om důs­to­j­nou kul­turní aktiv­i­tu zhru­ba do začátku 80. let 20. sto­letí. (ed.)

[4] Bratisla­va byla obsazena vojsky 2. ukra­jin­ského fron­tu 4. dub­na 1945. (ed.)

Po osvobození byly tím prvním, co se Petík snažil sehnat, potraviny. Naskákali na auta či vozy a kradli jíd­lo. Petík sebral jed­no­mu Polákovi z auta džbán s medem. Uvádí, že jak se Židé, kteří se po letech hladovění dostali z táborů ven, vrhali na všech­no mast­né a tučné, chytli z toho podle jeho mínění žloutenku a zemřeli. Petík s muži ze své skupiny pro­to před každým jídlem nejdřív snědl lžičku medu, jak jim poradil jeden z nich, jenž měl zkušenos­ti z první svě­tové války v Rusku. To už byli jen čtyři a nikdo je nehlídal.

Ces­tou uviděli vůz tažený koněm a na něm Něm­ce se ženou. Šli s nimi domů, Němec jim dal s sebou krmení pro koně a s povozem pak odjeli. Dorazili do měs­ta,[1] v němž byli Amer­ičané a mezi nimi jeden český kapitán, který jim dal ještě jed­no­ho koně, aby měli do páru. Po čase je na ces­tě zas­tavili Amer­ičané a od nějakého Polá­ka se dozvěděli, že namís­to domů míří do Fran­cie. Přes­pali ve vsi,[2] kde jim ráno jed­na Fran­couz­ka dala mléko a vejce, a pak se vydali ste­j­nou ces­tou zpět. Při­jeli do Pren­clavi,[3] kde už byli Rusové, kteří jim koně vza­li a autem je odve­zli do měs­ta. V kasárnách tam bylo soustředěno na dva tisíce Čechoslováků a vařili jim tam česká jíd­la. Po pár týd­nech je vykr­mené poslali domů. Petík vzpomíná, že tam ztloustl nato­lik, že ho doma nemohli poznat.

[1] Jméno není uvedeno.

[2] Jméno není uvedeno.

[3] Nenalezeno.