Koloman Pompa

Otec Kolo­mana Pompy byl nádeník.

V osm­nác­ti letech naruko­val Kolo­man Pom­pa k vojsku, ale v kasárnách byl jenom tři měsíce, pak ho odeslali do obce Har­manec a odtam­tud ho s další­mi Slováky a Romy z [pra­cov­ních] táborů, kteří měli jako on zap­sanou sloven­sk­ou národ­nost, poslali na fron­tu do Itálie. Romy, kteří měli uve­de­nou cikán­sk­ou národ­nost, vrátili zpět do [pra­cov­ních] táborů. Podle jeho slov tehdy národ­nost vyp­iso­vali notáři.

V Itálii byl se svým bra­trancem z Toporce a s jed­ním Romem z Lev­oče. Vzpomíná na událost, při níž se ztratil vlast­ní rotě. Puto­vali tehdy den­ně pěšky třicet pět kilo­metrů v čtyřicetis­tupňovém horku s bato­hem na zádech, pušk­ou a kom­plet­ní výzbro­jí. Když se chtěli v poledne najíst, museli vlézt do vody, aby na ně nemohli všudypří­tom­ní komáři. Při jed­nom z takových pře­sunů se mu v noci chtě­lo na záchod, a tak pood­ešel. Kolem byla úplná tma, pro­tože ve městech se kvůli nepřá­tel­ským letadlům nesvíti­lo, a než se stačil vrátit, jeho skupina byla pryč. Dostal se do nej­men­o­vaného měs­ta, bál se, že ho chyt­nou Něm­ci, budou ho považo­vat za par­tyzá­na a zastřelí ho. Nakonec ho nechal přeno­co­v­at Ital ve svém domku na sýpce. Něm­ci, kteří si k němu jezdili pro ben­zin, při­jeli i té noci, ale Pompy si nevšim­li a k ránu zase odjeli na motorkách. Jak pokračo­val v hledání roty, přišel do jed­no­ho měs­ta, v němž par­tyzáni zastřelili německ­ého důs­to­jní­ka. Bylo tam stan­né prá­vo. Na vlast­ní oči viděl, jak [Něm­ci] měs­to obklíčili, vyh­nali civilisty z domů a více než třicet jich postříleli. Co nejrych­le­ji se vydal oklik­ou pryč, aby nepadl Něm­cům do ruk­ou. Ces­tou mu zas­tavil Němec, který vezl nábo­je na fron­tu, ale Pom­pa se nechal asi po šedesáti kilo­me­trech pod zámink­ou vysa­dit. Došel do ves­nice, v níž se ho ujala jed­na Ital­ka. Podělil se s ní o sýr, ale měl stra­ch, aby ho ve spánku nepodří­zla. V noci přišli do domu par­tyzáni a žena jim otevřela. Udeřili na Pom­pu, odkud se tam vzal. Když zjis­tili, že jde o sloven­ského vojá­ka, dali mu amer­ické cig­a­re­ty, pohos­tili ho a poradili mu, kudy se dostane ke své armádě. Pom­pa uvádí, že oni sice patřili pod Něm­ce, ale sloven­ská armá­da byla jinde a s Něm­ci neměli nic společného. Jen co našel své vojáky a setkal se znovu s bra­trancem, pod­nikli Amer­ičané letecké bom­bar­dování, Pom­pa těs­ně unikl kulce, která mu prosvištěla kolem hlavy.

Situ­ace jeho sloven­ské roty se změni­la poté, co na Sloven­sku v Kež­marku zaú­točili par­tyzáni na Něm­ce.[1] Podle Pompy už pak Něm­ci Slovákům nevěřili, byli jim podezřelí a báli se jich. Sebrali tedy vojákům zbraně, namís­to nich jim dali lopaty a krumpáče a poslali je pří­mo na fron­tu kopat zákopy. Italští par­tyzáni ale věděli, že zákopy kopou slovenští vojá­ci. Pom­pa k par­tyzánům nepře­běhl pro­to, že byli u moře a on neuměl plavat, navíc když něk­do pře­běhl, Něm­ci začali s vojáky zacházet ještě hůř. Pom­pův sloven­ský veli­tel je od útěku zra­zo­val, říkal, že Něm­ci by je pak všech­ny postříleli.

Při kopání zákopů v horách ve Verec­chii,[2] úda­jně ve skalách nebo v horách, kde je Něm­ci hlí­dali s puška­mi, je zastih­lo amer­ické bom­bar­dování. Jed­no­mu Něm­ci to utrhlo hlavu, chvíli se potá­cel bez ní a nakonec padl do příkopu. Amer­ičané jim také rozbom­bar­dovali pol­ní kuchyni, vojá­ci se poté živili jen chlebem z mouky, kter­ou si sedlá­ci mleli doma z obilí mezi kame­ny. Vojenští kuchaři z toho pekli chle­ba, každý dostal čtvrtku na tři dny. Když přišli Amer­ičané, už se měli lépe – dostá­vali od nich keksy nebo rýži a také už fun­go­vala kuchyně. Něm­ce Amer­ičané zajali, Slová­ci museli pro­jít amer­ick­ým výcvikem; Pom­pa vypočítává, že pos­tup­ně absolvo­val německý výcvik, pak amer­ický a tři měsíce po fron­tě ještě českosloven­ský. Tehdy za nimi při­jel Jan Masaryk a museli složit přísahu, že prošli českosloven­ským výcvikem. Při odjez­du z Itálie jim Něm­ci museli připrav­it trans­port a Kolo­man Pom­pa dodává: Teď už byli oni pod námi, né my pod nimi, a mohli jsme je tře­ba i zastřelit.

Po pří­jez­du na Sloven­sko narazili ve městě Malacky na mno­ho Rusů, kteří měli venku rozložené peřiny. Míst­ní lidé měli velk­ou radost, že vidí sloven­ské vojáky, pro­tože od nich očeká­vali ochranu před Rusy. Vyprávěli jim, jak Rusové znásilňo­vali ženy. Rusové si pak již tolik nedovolovali.

Pom­pa si z Itálie vzpomíná na jed­no­ho Roma [Imrich Daško[3]], kterého přeřadili z divize za trest k Pom­povi – on byl v desáté rotě, Daško ve druhé. Hrál na housle a Pom­pa ho nejčastěji vídal ve společnos­ti dalšího muže, výtečného har­monikáře, který uměl hrát ital­ské pís­ničky a Italové ho milo­vali. Prý to byl uči­tel a poloviční Rom a Pom­pu učil hrát na har­moniku. V Itálii byl s Pom­pou také, jak říká, starý Rinal­do,[4] houslista.

Pom­pa potkal také Romy, kteří při­jeli ve vozech z Jugoslávie, byli bohatí, ženy byly samé zla­to[5] a pekli a jedli ježky.[6]

Za svého působení v Itálii prošel Pom­pa řadou měst, jmenu­je Milán, Terst nebo Fer­raru. Vzpomíná i na mís­to, kde po válce pověsili Mus­solin­i­ho a jeho milenku hlava­mi dolů.[7] Prý dokonce vlast­nil jejich fotografii, rozdá­vali je vojákům, kteří se na mís­to chodili koukat; pak mu ji ale děti, společně s poznámka­mi, kde všude byl v Itálii, někam zašantročily.

[1] Míní patrně Ružomberok, pří­pad­ně Turčian­ský Svätý Mar­tin, kde 27. 8. 1944, tedy dva dny před ofi­ciál­ně vyh­lášeným začátkem Sloven­ského národ­ního povstání, obsadili Ružomberok par­tyzáni a slovenští vojá­ci, kteří se při­dali k povstání. Při útoku pobili německ­ou posád­ku a větší počet přís­lušníků pol­i­tické strany sloven­ských Něm­ců, takz­vané Deutsche Partei; 28. 8. 1944 postříleli na dvoře mar­tin­ských kasáren čle­ny německé vojen­ské mise, kteří se vraceli přes Sloven­sko z Rumun­ska. Dne 29. 8. 1944 pak začala německá armá­da obsazo­vat Sloven­sko se souh­lasem prezi­den­ta Joze­fa Tisa a vlády Sloven­ské repub­liky, jež podle šéfa Oberkom­man­da wehrma­ch­tu pol­ního maršála W. Keit­ela přesta­la být považová­na za spo­jence Němec­ka. (ed.)

[2] Ver­rec­chie v provincii L’Aquila.

[3] Viz jeho vzpomín­ka v databázi.

[4] Jeden z před­stavitelů slavného muzikantského rodu Rinaldů z Bratislavy. (ed.)

[5] Olašští Romové uchová­va­jí majetek ve zlatě, pro­tože je lehce přenos­né, a přit­om vzác­né. (ed.)

[6] Jež­ci patří do jídel­níčku pouze něk­terých skupin Romů. (ed.)

[7] Ben­i­to Mus­soli­ni a Clara Petac­ci byli zastře­leni 28. dub­na 1945. Jejich těla byla převezena do Azzony a násle­du­jícího dne pověše­na hlavou dolů na nos­nících rozbom­bar­dované ben­zi­nové stan­ice na Piaz­za­le Lore­to v Miláně.