Karolina Kozáková-Vdolečková

Karoli­na Kozáková-Vdolečková pochází z rodiny, která kvůli obživě objížděla zejmé­na jižní Čechy, navštěvo­vali např. Písek, Pro­tivín, Strakon­ice, Domažlice. V roce 1936 přesta­la rod­i­na využí­vat maringotku, neboť otec nechal ve Slaném na zakázku vyro­bit vůz; byl prý nád­h­erný a stál ​„velikán­ský peníze“, otec za něj zaplatil 40 000 korun. Byla to tzv. štráf­ka,[1] vepře­du zvenku byla umístě­na kožená čer­vená lav­ič­ka a uvnitř stála chlou­ba její matky – kam­na s bílou kvě­ty mal­o­vanou pecí.

Otec Robert Růžič­ka, řečený Ota nebo také Oty­na, se nar­o­dil v roce 1910 v Suši­ci, byl prý velký dříč a také hrál dobře a rád na har­moniku. Jako koňský han­dlíř objížděl trhy, ale také měl živnost na broušení nožů a nůžek. Pra­co­v­al i jako povozník, naklá­dal v lomu písek a vozil ho lidem na stavbu domů. Pocházel z jižních Čech, rodiče měli domovské prá­vo v Hluboké nad Vltavou. Prý tam byli velice váženi, dokonce jejich dcera Tonča, Kozákové-Vdolečkové teta, kamarádi­la se staros­tovou dcer­ou. Do otco­va rodu patři­ly kromě rodin Růžičkových a Krausových rodiny německ­ých Romů[2] Lagronových, Lang­mayerových[3] či Serinkových. Lagronovi[4] byli úda­jně bohatí Romové, měli tři syny, kteří prý vypadali jako fil­mové hvězdy. Otcův rod byl spřízněn i s rodi­nou Matě­je Kopeck­ého.[5]

Mat­ka Johana, řečená Žan­ka, rozená Čer­máková, se nar­o­di­la v roce 1910 v Tišnově u Brna. Pocházela z rodů Čer­máků-Janošovských[6]-Stu­dených-Vrbů-Holomků-Habrů-Danielů, Čer­máková zmiňu­je také Absolonovy. Její pradědeček měl cirkus jménem Henry. 

Když rod­i­na při­jela na trh, kam obyče­jně zajíždě­ly i další spříznění Romové, chodí­vala mat­ka po domech, sbírala nože a nůžky pro otce na broušení a přit­om lidem věšti­la z ruky. Také prodá­vala kra­jky, gumy, nitě a jiné galanterní zboží. Mís­to peněz dostá­vala obyče­jně potraviny jako vejce, někdy i maso, napřík­lad slepi­ci. Otec prý trval na tom, aby ji vždy domů při­nes­la živou – říkal, že kdy­by byla kradená, nejedl by ji. Zak­lá­dal si na dobré výchově svých dětí. Mat­ka prý byla velká obchod­nice – lidé u nich ve ves­ni­ci pro ni pal­ičko­vali tex­til­ní soupravy do ložnice a ona je prodá­vala v Hlin­sku v Čechách. Odjela se vším zbožím vždy na dva dny, a když se vráti­la, přive­zla dost peněz. Děti se zatím staraly o domác­nost, prý hlavně sama Karoli­na Kozáková-Vdolečková obstará­vala vaření, praní, žehlení.

Kozáková-Vdolečková měla šest sourozenců, čtyři ses­try a dva bra­try. Nejs­tarší Anna[7] se nar­o­di­la v roce 1928 v Jílovišti u Prahy a na témže místě o dva roky později bra­tr Jan. Mladší ses­tra Filomé­na přišla na svět v roce 1934 ve Strakon­icích, Barbo­ra v roce 1936 v Písku. Nejm­ladší z bra­trů Josef se nar­o­dil za války v roce 1943[8] a Jana již po válce v roce 1948. Nejs­tarší ses­tra s bra­trem chodili do školy, otec prý hod­ně dbal na to, aby děti umě­ly číst, psát, počí­tat a aby ​„měly v živ­otě přehled“. V každém místě, kam s vozem při­jeli, parko­vali v blízkosti školy a starší sourozen­ci tam docházeli, byť tře­ba jen týden. O jejich docházce psali ředitelé škol záz­namy do speciál­ní knížky.

Kmotrem všech sourozenců byl Jan Ser­inek, řečený Žan­ka. Bydlel ve Zdaboři vedle hospody U Pletánků, živ­il se výrobou pantoflí, které jeho žena chodi­la prodá­vat. Neměli vlast­ní děti, společně vychová­vali hendike­po­vaného chlapce z ústavu. Kmotr uměl úda­jně čtyři svě­tové jazyky a v očích Karoliny Kozákové-Vdolečkové platil za vzác­ného, čest­ného člově­ka. Jeho syn­ovec Fran­tišek Ser­inek, syn jeho bra­tra Jose­fa, hrál na har­moniku a v dobovém tisku se o něm psa­lo jako o Králi har­monikářů. Bra­tran­ci Kozákové-Vdolečkové byli Arnošt Vin­tr[9] a Antonín Vin­tr.[10]

[1] Luxu­s­ní celodřevěný vůz s plach­tou. (ed.)

[2] Sin­tové. (ed.)

[3] Lang­ma­jerových (ed.), Kozáková-Vdolečková zmiňu­je i vari­antu jmé­na Langmüller.

[4] Fran­tišek Lagron byl pravděpodob­ně otcův bra­tranec. Jeden z jeho synů, Feri Lagron, jevil o Karolinu Kozákovou-Vdolečkovou vážný zájem. (ed.)

[5] Zak­la­da­tel českého loutkářství žil v letech 1775 – 1847. Romové dnes nesou i jeho příj­mení, poté co se do rodiny Kopeck­ých něk­teří přiže­nili či přiv­dali. (ed.)

[6] Janašovských, nebo Janešovských. (ed.)

[7] Anna Růžičková, řečená Nána, viz její svědectví v databázi.

[8] Mís­to neuvedeno.

[9] Viz jeho svědectví v databázi.

[10] Viz jeho svědectví v databázi.

V roce 1939 rodiče našetřili dostatek peněz na to, aby si mohli pořídit dvoupoko­jový domek. Rod­i­na se usadi­la ve Zdaboři[1] v jed­nom z pěti domů u sil­nice. Zde Karoli­na Kozáková-Vdolečková začala chodit do první třídy a starší sourozen­ci mohli nastá­lo navštěvo­vat školu v nedalekých Bře­zových Horách.[2] Ve ves­ni­ci si rod­i­na vybu­dovala solid­ní postavení a s ostat­ní­mi udržo­vala dobré vztahy. 

Jed­no­ho dne je míst­ní čet­ník přišel varovat před odvlečením do kon­cen­tračního táb­o­ra, doporučil jim, aby odešli na Sloven­sko. Rod­i­na však zůsta­la, na Sloven­sku niko­ho nez­nali a vlast­ně ani nevěděli, že nějaké Sloven­sko exis­tu­je, jak říká.

V roce 1942 byla rod­i­na převezena do Prahy, než je ​„brali do kon­cen­tráku“, jak se vyjádři­la. Romové byli shromážděni v jed­né míst­nos­ti, otec jí uka­zo­val moravské Romy a mluvil o nich jako o těch bohatších.

[Příběh Karolíny Kozákové-Vdolečkové v Auschwitz II — Birke­nau bude pop­sán až v druhém díle pub­likace, která ještě nevyšla.]

[1] Dnes část měs­ta Příbram.

[2] Dnes část měs­ta Příbram.

Karoli­na Kozáková-Vdolečková se vyuči­la tiskařk­ou. Ve třinác­ti letech se seznámi­la s Jaroslavem Novot­ným, chlapcem o čtyři roky starším, za něhož se později prov­dala. Novot­ný pocházel z rodiny takz­vaných svět­ských, neboli ​„chále“.[1] V tom­to manžel­ství se jí nar­o­dil v roce 1950 syn. S druhým manželem Miroslavem Kozákem měla v roce 1952 dceru a později ještě dva syny. Ze třetího manžel­ství s Jaroslavem Vdolečkem, s nímž žila v rodin­ném domě v Brně, měla dalšího syna.

[1] Rom­ský výraz pro svět­ské lidi, zároveň má neg­a­tivní vyznění, v němž se odráží fakt, že tito lidé nez­nali, respek­tive nedo­držo­vali rom­ské zásady čis­to­ty a jíd­la. (ed.)