Juliana Demeterová

Juliana Deme­terová se nar­o­di­la a vyrůsta­la v obci Voľi­ca. Rozvětvená muzikantská rod­i­na z otcovy strany bydlela pří­mo v obci jako jed­iní Romové. Mamin­ka chodi­la i s dět­mi pomáhat sedlákům na pole. Vypomáhali také Židům a Juliana Deme­terová kvi­tu­je, že od nich dostá­vali za prá­ci peníze. Do školy nechodi­la, jako dítě neměla pořád­né oblečení; venku větši­nou běhali nazí. Ani později se číst a psát nenauči­la, umí se jen podepsat.

Juliana Deme­terová popisu­je, jak jed­no­ho rána při­jeli Něm­ci, přikáza­li Romům, aby si sbalili peřiny, a všech­ny je odve­zli. Rodiny rozdělili, muže odve­zli někam na prá­ci, ženy a děti naložili do trans­portu do Dub­nice [nad Váhom]. V táboře byla velká bída, všich­ni spali ve velké míst­nos­ti na zemi, lidé umírali hla­dy a na tyfus. Julianě Deme­terové zemřela na tyfus babič­ka z matčiny strany a také syn­ovec. Všech­ny je ostříhali, a když dostali vyrážku, maza­li je nezná­mou mastí.

Starší ses­tra Maria[1] byla v táboře se svý­mi tře­mi dět­mi. Když jim utekla do vsi ukrást něco k jíd­lu, chytili ji a dozor­ci ji pak v már­ni­ci stří­davě bili karabáči a polé­vali vodou. Mladé ženy muse­ly dozor­cům na dvoře zpí­vat a dozor­ci je rovněž znásilňo­vali, ale o tom nechce detail­něji mluvit.

Návrat domů z táb­o­ra byl těžký, museli jít pěšky, ale popisu­je, jak jim lidé po ces­tě dávali oblečení a jíd­lo. Ste­jně tak se zachovali i sousedé ve Voľi­ci, kteří jim pomohli oprav­it zničené domy, jež slouži­ly jako stá­je pro vojen­ské koně. 

[1] Příj­mení není uvedeno.

Otec se k nim po válce nevrátil; odjel do Prahy a založil si tam novou rod­inu. Něko­lik sourozenců odeš­lo za ním, ostat­ní zůstali ste­jně jako Juliana s matk­ou ve Voľi­ci. Mamin­ka se pak už nev­dala. Když se šest­nác­tiletá Juliana vyprav­i­la do Čech na návštěvu za otcem, seznámi­la se v Mostě s Michalem Deme­terem a už s ním zůsta­la. Kvůli nízké­mu věku neměli zpočátku pod­poru rodiny. Tchán se brzy nato přestěho­val do Prahy a mladí šli s ním. Začali pra­co­v­at na stavbě ve Vysočanech a po měsí­ci jim nabídl mis­tr bydlení na uby­tovně a prá­ci v podol­ské vodárně, kde vozili písek.

Měli spolu už dva syny, když manžel musel v osm­nác­ti letech na tři roky na vojnu. Když se vrátil, bydleli ještě rok v Podolí, než se přestěho­vali do většího bytu v pražské čtvr­ti Braník. Sousedé neměli k novým nájem­níkům příliš­nou důvěru, ale nakonec tam Deme­terovi strávili většinu živ­ota. Nar­o­di­ly se jim další čtyři děti – celkem vychovali tři syny a tři dcery. Juliana Deme­terová měla tři zaměst­nání, aby se uživili – pra­co­v­ala v restau­raci U Fleků v kuchyni, chodi­la uklízet a také pra­co­v­ala na veře­jných toaletách.

V roce 2001 se museli kvůli rekon­struk­ci z bytu vys­těho­vat. Nábytek si uložili do sklepa a měli se za osm měsíců vrátit, ale nové nájem­né bylo moc vysoké a nábytek jim ve sklepě mez­itím shnil. Útočiště našli u syna, pak získali mís­to v jed­nom pražském domě s pečo­va­tel­sk­ou službou, ale úplně si tam nezvykli.

Juliana Deme­terová dostá­vala za válečné útrapy o 100 korun vyšší důchod.