Jozef Horváth

Horváthovi bydleli spolu s další­mi pěti rom­ský­mi rod­i­na­mi v rom­ské osadě vzdálené asi půl kilo­metru od obce Železník. Jozef Horváth, který měl tři bra­try a dvě ses­try, vzpomíná na chu­dobu a neza­měst­nanost. Otec se živ­il jako kovář, řemes­lo se od něj naučil i Jozef Horváth s bra­try. Mat­ka se syny chodi­la prodá­vat kovářské výrobky sedlákům; dostá­vali za to – ste­jně jako za jinou příleži­tost­nou prá­ci – pouze jíd­lo. Penězi jim sedlá­ci platili, jen když jim hráli tře­ba na svat­bě. Rom­ské děti chodi­ly do školy vzdálené dva kilo­m­e­try, v zimě to bylo těžké i kvůli tomu, že si nemě­ly co obléct. Když Jozef Horváth dosáhl škol­ního věku, do školy nešel. Popisu­je nedo­bré vztahy s nerom­ský­mi Slováky, kterých se báli, naopak líčí solidárnost mezi Romy a Židy, vzá­jem­nou pomoc, vlídnost.

V době, kdy Joze­fa Horvátha odvedli do pra­cov­ního táb­o­ra, žil se ženou u tchá­na v Kapušanech, kde se mnozí Romové živili výnos­ným obcho­dem s prasaty. Zat­knout ho přišel nerom­ský známý z ves­nice, který se stal člen­em Hlinkovy gardy. Tchán byl ušetřen, patrně vzh­le­dem ke své­mu eko­nom­ick­é­mu postavení. Přit­om v Horváthově rod­ném Železníku se Romů zastali míst­ní Slová­ci s odůvod­něním, že pro ně Romové pracu­jí. Horváth vypráví, že spolu s ním poslali z Kapušan do táborů kromě Romů i něko­lik chudých nerom­ských mužů. Poprvé byl inter­nován v roce 1941 nebo 1942 v Hanušovcích nad Topľou v táboře Petič, kde strávil asi dva či tři měsíce. Vzpomíná na nedostatečné přídě­ly jíd­la, nemožnost vzá­jem­ných návštěv a časté bití. Násle­doval tábor v Dub­ni­ci nad Váhom, který byl podle jeho slov ve srovnání s Petičem lehčí; vybírali tam z řeky kamení. Později v Dub­ni­ci inter­novali i rom­ské ženy a děti, ovšem odd­ěleně od mužů. Horváth vzpomíná na Jana Lac­ka z Kapušan a jeho příbuzného – oba muži z táb­o­ra opako­vaně utíkali. Při jed­nom dopadení se podle jeho slov Jan Lacko zabil při skoku z nák­lad­ního vozu.[1]

Jozef Horváth měl za války s ženou čtyři děti. Po dobu zhru­ba osm­nác­timěsíční Horváthovy inter­nace v táboře nedostá­vala jeho žena žád­né peníze. Po pří­chodu Rusů se vězni rozutek­li a Horváth se vydal pěšky domů, odkud byl odve­den na vojnu do Nit­ry a Nových Zámků. Pod Tatra­mi byli tou dobou ještě Něm­ci, pro­to tam byla povolá­na armáda. 

[1] Srov. svědectví Anny Cinové v této databázi.

V roce 1946 byl Horváth prop­uštěn z armády a odjel do Čech. Po prožitých událostech se nechtěl vracet domů, měl stra­ch ze zhoršu­jící se situ­ace, v Čechách se navíc dalo vydělat na živobytí. Vzpomíná také na velitele z doby války, který ho zatkl a poslal do táb­o­ra – jeho pod­pis pak potře­bo­val na doku­men­ty nezbyt­né pro přiznání důchodu. V závěru uvádí, že za dobu stráve­nou v táborech nedostal žád­né finanční odškodnění.