Jozef Diro

V rom­ské osadě v Krompachách žilo před válk­ou asi dvanáct rom­ských rodin. Jozef Diro vzpomíná, jak měli v osadě čis­to. Všich­ni Romové z Krompach byli od nepaměti horní­ci, i Dirův dědeček a otec, jenž pra­co­v­al v dolech a také nahoře u pece, kde se suši­la ruda. Hud­bě se krompašští Romové nevěno­vali, pro­tože muzik­ou se neda­lo uživ­it, hráli si jen pro sebe.

Diro byl nejs­tarší z pěti dětí, měl tři bra­try a jed­nu ses­tru, která se ještě jak dítě nešťast­ně zabi­la, když upad­la na kámen. Diro­va mat­ka zemřela při poro­du nejm­ladšího bra­tra, otec byl v důchodu, Diro­va žena s dítětem bydlela u něho.

Z bra­trů byl Jozef Diro jed­iný, koho v roce 1942 odvedli k armádě. Hov­oří o prvním, druhém a třetím odvo­du, přičemž osm­nác­tiletého Dira zařadili hned do toho prvního, který probíhal ve městě Spišské Vlachy. Přestože dok­torovi nahlásil, že nemá rodiče, je nemoc­ný a chudý, prohlásili ho za schop­ného vojen­ské služ­by, zatím­co jeho rom­ské kamarády poslali jako neschop­né služ­by do [takz­vaného cikán­ského] pra­cov­ního táb­o­ra. Naruko­val do Lip­tovského Mikuláše, poté šel do důs­to­jnické školy v Prešově a po šesti měsících do Dol­ného Kubí­na k soustředění na fron­tu. Jako voják přešel Ukra­jinu, Bělorusko a dostal se až k Ros­tovu. V jeho divizi bylo málo Romů, né víc než sto; kolik jich přeži­lo, si nevzpomíná. Něm­ci podle něho sloven­ským vojákům nevěřili, pro­to je nechali jen kopat zákopy.

Když je zajali Rusové – Diro říká, že jejich slovenští důs­to­jní­ci byli dobří, sami se nechali zaj­mout – skončil v zajate­ck­ém lágru, kde trpěl nedostatkem jíd­la. V polévce plavali červi z hra­chu nebo fazolí, ale oni to jedli, jinak by zemřeli hla­dy. Něk­teří dozor­ci byli slušní, jiní krutí. Do zajate­ck­ého táb­o­ra přicházeli českoslovenští důs­to­jní­ci ze Svo­bodovy armády a Čechoslovákům nabízeli možnost pře­jít do Svo­bodovy armády. Všich­ni se k nim chtěli při­dat, vždy se začali připravo­vat na odchod, ale Rusové je pokaždé okamžitě přestěho­vali jinam. Když byl Diro napřík­lad v kasárnách v Bukurešti, do druhého dne je odve­zli na Novou Ameriku – na Nový Don­bas, což byl podle Dira podob­ný hor­nický kraj jako Ostra­va, a zajatce nasadili na prá­ci do dolů. Jed­nou v dole doš­lo k výbuchu, který z tří set čtyřiceti mužů přeži­lo jen devět. Po této události nap­sal Diro Stal­i­novi žádost, že chce jít domů. Nejprve mu ji vrátili k doplnění, ale napo­druhé ho z táb­o­ra, jak říká, vyhodili; čekal, že ho za brá­nou zastřelí, ale byl oprav­du na svo­bodě. Šel do ves­nice a s muži pak chodil opět pra­co­v­at do dolu, ale už né jako zajatec. Jed­no­ho dne šli kolem něho kamará­di z táb­o­ra bez stráže, doprovázení jen jed­ním kapitánem. Diro s nimi nas­toupil do připravených vagonů, ostat­ní ho schovali v koutě pod kabá­ty a tak­to se dostal až na Sloven­sko, do Košic.

Z Košic tehdy pokračo­val pěšky a z Kysaku dojel vlakem až domů, kam dorazil 3. břez­na 1946 v noci. Bál se jít přes měs­to, aby ho nechytili, šel pro­to zadem. Doma ho nepoz­nali, jak byl vyhublý a zbě­dovaný, až když Dirův pětiletý syn Pon­ti zavolal ​„Tati!“, otec omdlel. Otec žil s part­nerk­ou, Diro jí říká macecha, Dirovou ženou Gizelou a Pon­tim v ohrom­né bídě, jedli napřík­lad šrot, který se nor­mál­ně dával prasatům. Macecha se kvůli tomu sty­děla, šla nakoupit na dluh a uvaři­la Dirovi halušky.

Jozef Diro napřed pra­co­v­al v cihel­ně, později odjel pra­co­v­at za bra­trem na Moravu – na Ostravsko, do Orlové. Potom dělal pět let v kamenolo­mu v Šumperku, odkud se na důchod vrátil do rod­ných Krompach. S manželk­ou vychovali třináct dětí, osm děvčat a pět chlapců. Jeden syn zemřel v jede­natřiceti letech, jeden, který byl z dvo­jčat, jako čtyřměsíční. Všich­ni ostat­ní žijí spořá­daně – v Krompachách zůstaly čtyři dcery a dva syn­ové, jeden syn bydlí v družstevním bytě v Košicích, zbylé děti jsou v Děčíně, Havířově a Petřvaldu.