Jozef Abrahám

V obci Budča bydle­lo asi sto dvacet nebo sto třicet Romů. Abrahámův šva­gr byl sudet­ský Němec,[1] který na Sloven­sko naruko­val. Když se seznámil s Abrahá­movou ses­trou,[2] do Čech se už nevrátil. 

[1] Jméno není uvedeno.

[2] Jméno není uvedeno.

V době, kdy Německo vtrhlo do Pol­s­ka a začala vál­ka [1. září 1939], sloužil Abrahám na vojně a spolu s celým 25. plukem byl v Pol­sku. Podle Abrahá­ma se pak muse­lo stát něco mezi sloven­ským prezi­den­tem a Něm­ci, neboť sloven­ská armá­da se stáh­la a začala pouštět domů záložníky a ty, co už měli vojnu odslouže­nou. Domů se vrátil v listopadu [1939] a ože­nil se s Vil­mou, která na něj po dobu, kdy byl na vojně, čekala. V roce 1941[1] si pro něj přišli do práce, v kasárnách v Trenčíně dostal uni­for­mu a šli, jak říká, na Rusko. Až tam se ale nedostali, zas­tavili se u Lublinu.

Jozef Abrahám se potom zúčast­nil [Sloven­ského národ­ního] povstání – z obce Budča byl z Romů jed­iný, mno­ho jiných rom­ských mužů vza­li Něm­ci na prá­ci do táborů. Říká, že Rusové napřed vtrhli do Bystrice a 28. srp­na [1944] do Zvolenu, kde se na zámku přih­lásil jako povstalecký voják.[2] Pos­tupo­vali do obce Tomášovce a do Lučence, odkud je vyt­lačili Něm­ci, a pak směrem na Kokavu a na Prašivou [vrchol na hřebeni Nízkých Tater], kde je Něm­ci, podob­ně jako celou repub­liku, obklíčili.[3] Abrahám bojo­val pod velením ruského kapitá­na Krčano­va a jeho pomoc­níků Pavla Beľ­ka a [nejspíš Pavla] Bar­bo­ri­a­ka, byl v obraně, chodil v noci na průzkum. Boje par­tyzánů pro­ti Něm­cům trvaly asi tři měsíce. Pak se každý z mužů vra­cel domů sám na vlast­ní pěst. Rusové odlé­tali letadly.

Potom[4] opět přišli Něm­ci a odváděli lidi na prá­ci do Němec­ka. Abrahá­ma zajali hned na začátku, ale on využil možnos­ti přih­lásit se na šach­tu do Handlové. Při jeho pří­chodu tam zrov­na vybuchl plyn a zahynu­lo dvacet lidí, pro­to se odtam­tud chtěl dostat pryč. Schoval se se svým starším bra­trem[5] do vlaku, který jel do Štub­ni, a svůj batoh vyhodil z okna. Něm­ci prý totiž zas­tavo­vali lidi, kteří nes­li nějaký nák­lad, batoh nebo pytel, a klid­ně je zastřelili, ale ty, kteří nic nenes­li, nechá­vali jít. Spatřil ho však při tom farář, který jel s nimi ve vlaku, a ve Štub­ni na nádraží je udal Něm­cům; podle Abrahá­ma tehdy i faráři drželi s Něm­ci. Abrahá­ma a jeho bra­tra zajali, odvedli na štáb a museli pra­co­v­at pro Něm­ce – kopali hro­by pro mrtvé, které Něm­ci zabili. Byl v lágru v Novákách nedaleko Koše,[6] kde bylo asi tři a půl tisíce lidí. V táboře byli jako ve vězení, spali na slámě na zemi, byli zavšivení, ráno dostá­vali dvě deci nes­lazené kávy a kousíček chle­ba. Někdy ale nedostali najíst celé tři dny. Něm­ci si vždy na prá­ci vza­li deset nebo dvacet lidí a nikdo z nich nevěděl, jestli se vrátí zpátky, nebo né. Každý večer Něm­ci přišli, něko­ho z vězňů odvedli, zastřelili ho a ráno ostat­ní vězni našli jen jeho boty a šaty. Abrahám byl také v Nemeck­ém Pravnu,[7] kde Rusové vybom­bar­dovali továr­nu na masové konz­ervy. Poté již s vězni neby­lo na místě co dělat, a tak je Něm­ci odvedli zpět do Nováků. Když se Něm­ci začali sta­ho­vat, nakáza­li vězňům, ať pober­ou chle­ba ze skladů, a dovedli je do Čad­ce, pro­tože měli v plánu opravo­vat zničené tune­ly. Čer­vený kříž z Čad­ce roz­dal vězňům čtvrtku chle­ba a čaj, dva dny potom spali vsedě u vagonů. Z nádraží je nakonec odvedl biskup z Čad­ce do zámku, kde mohli přes­pat, a každé­mu z nich vyřídil dok­la­dy pro návrat domů. I tak ale byla ces­ta zpět plná stra­chu, Něm­ci byli stále poschová­vaní po lesích. Abrahám se vrátil nejpozději ze všech Romů a Slováků v obci, zrov­na před Velikono­ce­mi. Vza­li ho autem Rusové, které uplatil kořalk­ou koupe­nou za ukry­té peníze. V té době už měli s manželk­ou tři děti.

Abrahám také vypráví o Antonu Facunovi – Abrahá­mo­va šva­grová byla Facuno­va ​„jako­by“ ses­třenice. Facu­na podle Abrahá­ma za války vys­tupo­val jako major Novák, pro­tože když byl v [Sloven­ském národ­ním] povstání, zabili pilota sloven­ské armády majo­ra Nová­ka. Facu­na si vzal jeho oblečení a dok­la­dy, a pro­tože mluvil dobře německy, pohy­bo­val se mezi Něm­ci a mohl před nimi napřík­lad varovat civilisty, pokud jim hrozi­lo nebezpečí. Seznámil se s Abrahá­movým šva­grem, sudet­ským Něm­cem, který pra­co­v­al u Něm­ců v kuchyni, a ode­bíral odtam­tud jíd­lo, které dával par­tyzánům. Jíd­lo se vozi­lo někam k Ban­ské Bystri­ci, Facu­na ces­tou postřílel Něm­ce, nák­lad jíd­la odve­zl par­tyzánům a vrátil se s prázd­ným autem. Romům také zařídil pov­olení, že se mohou pohy­bo­vat po kra­ji. Kdo měl legit­i­maci, toho Něm­ci neza­střelili. Abrahám tak kopal Něm­cům jámy [u letiště Tri Duby] ve Sli­ači, do kterých se schová­vali, když přiletě­lo letad­lo, aby je neby­lo vidět.

[1] 22. červ­na 1941 napad­lo Německo Sovět­ský svaz a už 24. červ­na se k německ­ým vojákům na fron­tě připo­ji­la sloven­ská armáda.

[2] Patrně jako partyzán.

[3] Sloven­ská národ­ní rada se sídlem v Ban­ské Bystri­ci vyh­lási­la 1. září 1944 obnovení společného stá­tu Čechů a Slováků. (ed.)

[4] Není uve­de­no kdy.

[5] Jméno není uvedeno.

[6] V katas­tru obce Koš stál tábor, v němž byli poté, co v říjnu 1942 přestaly první depor­tace, inter­nováni Židé.

[7] Od roku 1946 Nitri­an­ské Pravno.

Jozef Abrahám měl s manželk­ou pět synů a čtyři dcery, ale žád­né z dětí s nimi nezůsta­lo. Všich­ni syn­ové se ože­nili s nerom­ský­mi žena­mi. Budča se podle nich vylidňu­je, hod­ně Romů teď bydlí ste­jně jako jejich děti ve městě.