Josef Jelínek

Josef Jelínek se nar­o­dil do rodiny kováře. Měli domek z vepřovic a kovár­nu.[1] Z šesti sourozenců byl Josef nejm­ladší, vychodil obec­ní školu ve Strážni­ci a tři třídy měšťan­ské školy. Spolužá­ci mu čas­to nadá­vali do Cigánů a ani učitelé se k němu nechovali dobře. Do učení ho nepři­jali, a tak začal pra­co­v­at v otcově kovárně. Pro Důl Tomáš v Ratíškovicích vyráběli kole­jni­cové hře­bíky, kram­le a podobně. 

[1] Domek stál v rom­ské osadě v Strážni­ci u Skalické brány. (ed.)

Josef Jelínek bydlel teprve měsíc se snoubenk­ou a deví­timěsíčním synem, když ho 15. 3. 1943 o půl­no­ci vytáhl z postele čet­ník Vedra[1] s dvě­ma muži v kožených kabátech. Bez možnos­ti se rozloučit ho odvedli na nádraží, kde se ve vagonu shledal s celou svou rodi­nou. Noc strávili ve vagonu, hlí­dal je německý voják se samopalem; bylo jich tam 50 a pouze jed­no vědro v rohu jako toale­ta. Druhý den dojeli do Olo­mouce. Nák­lad­ní­mi auty je odve­zli do starého divad­la.[2] Hlí­dal je tam čet­ník J. Zezu­la z Petro­va. Čtvrtý den jim oho­lili hlavy, na krk dostali kartonovou ceduli s číslem a odve­zli je na nádraží, kde už stál vlak. Zas­tavil v Ostravě, kde dostali vědro s vodou; v té době už byli sed­mý den o hladu. Ve vlaku všich­ni plakali a utěšo­vali se tím, že je možná vezou na Ukra­jinu na práci.

Do cíle dojeli odpoledne, museli se seřa­dit do desetis­tupu a vpochodovat do táb­o­ra [Auschwitz II-Birke­nau]. V budově s nápisem Waschraum [umývár­na] se museli svléct don­a­ha (ženy, muži i děti dohro­mady) a celí se ponořit do kádí; poté jim zčer­ve­nala kůže a pálila je jako oheň. Venku si pak museli stoup­nout na stoličku a vězňové jim oho­lili vešk­eré ochlu­pení. Přede­vším ženy se sty­dě­ly a plakaly, něko­lik jich přís­lušní­ci SS ubili kabely. Tře­mi svázaný­mi jehla­mi jim vyte­to­vali [vězeňská] čís­la a blokař se zeleným tro­júhel­níkem[3] jim v baráku s palan­da­mi přidělil mís­to: vždy deseti osobám jed­no holé dřevěné lůžko o velikosti 2 × 2 metry.

Dny probíhaly ste­jně – v pět ráno kousek chle­ba a mar­garínu, pak apel a práce do 18 hodin. K obě­du jim spolu­vězni dove­zli řep­nou polévku. Hloubili kanal­iza­ční rýhy a jíd­lo bylo pro tak těžk­ou prá­ci nedostatečné, a tak jedli i kořínky, které vykopali.

Staří a děti z Jelínko­va bloku byli záhy odve­deni do plynu, mezi nimi jeho rodiče a děti sourozenců. Výběr prováděl při ran­ních apelech Lager­arzt [táborový lékař] Dr. Men­gele. Něk­teří vězni neunes­li psy­chick­ou zátěž a úmyslně zemřeli v drátech elek­trick­ého plotu.

Ženy byly uby­továny v takz­vaném žen­ském lágru a pra­co­v­aly na stavbě sil­nic. Pokud něk­terá z nich nedokáza­la držet tem­po při prá­ci, eses­man­ky ji zbi­ly nebo zastřelily. Ste­jné to bylo u mužů. Jelínek vzpomíná, že když kopali tři metry hluboký výkop a jeho osmač­tyřicetiletý bra­tr[4] nemohl vyjet s kolečkem hlíny, eses­man ho zabil ranou rýčem do zátylku. Vězně zabité při prá­ci museli večer donést do táb­o­ra, aby mohli být odpočítáni. Stavy se však stále doplňo­valy z nových trans­portů.[5]

Po třech měsících byl Jelínek s další­mi mladý­mi muži přemístěn z takz­vaného cikán­ského rodin­ného táb­o­ra do hlavního táb­o­ra. Byli uby­to­vaní v zděných budovách a spali na slam­nících. Pra­co­v­al v koman­du č. 122, které­mu velel Němec přezdí­vaný Jupp; stavěli ubikace pro rodiny přís­lušníků SS. Ze spolu­vězňů vzpomíná na přá­tel­ské Sově­ty. Když jed­nou dozorce umlátil jeho kamará­da Ivana, ostat­ní Rusové ho pom­stili a dozorce pro­bodli pil­níkem. Obdi­vo­val se jejich odvaze, s níž potom šli na popravu.

Situ­ace v táboře se zhoršo­vala, den­ně nosili z práce více a více mrtvých. Vzpomíná na hro­mad­nou popravu jedenác­ti vězňů na šibeni­ci při apelu. Lágrko­man­dant [Rudolf] Höss ji uvedl pro­jevem, že všich­ni Slo­vané pro­j­dou komíny kre­ma­torií. Vězňové byli častěji biti, táborem se šíři­lo varování, aby nechodili na revír, že tam paci­en­ti dostá­va­jí usm­r­cu­jící injekce. Zemřel tam i Jelínkův druhý starší bra­tr,[6] který šel na revír s bolestí zubu a druhý den ho vyhodili ven mrtvého.

V září 1943 vybíral Men­gele při nás­tupu mladé vězně, Jelínek byl mezi nimi. Odvedli je do budovy přezdí­vané Men­gelo­va sauna. Týden dostá­vali hov­ězí polévku, bram­bo­ry i maso, pak je Men­gele změřil a zvážil a do lev­ého ramene dostali injek­ci. Jelínek pak měl velk­ou žízeň, teplo­tu a usnul; jak říká, tutéž injek­ci dosta­lo mořské prasátko [morče], jež po chvíli uhynu­lo. Dok­tor z řad vězňů Jílek[7] mu sdělil, že mu naočko­vali fleck­ty­fus [skvr­nitý tyfus]. Pak dostal další injek­ci, po níž měl po těle mod­ré skvrny, a opět dostá­val lep­ší stravu. Po týd­nu se pro­ce­du­ra opako­vala, morče opět uhynu­lo a Jelínek dostal zimni­ci a měl bolesti. Po třech dnech se směl vrátit k své­mu koman­du. Z padesáti vězňů přeži­lo ten­to pokus jedenatřicet.

V březnu 1944 byl tábor evakuován, zůstali jen nemoc­ní na revíru. Jose­fa Jelín­ka odve­zli trans­portem do Buchen­wal­du, kde se potkal s Fran­tiškem Mrázem z Hodoní­na, dok­torem Češpivou z Prahy a dok­torem Zeleným.[8] Tři týd­ny pra­co­v­al v kamenolo­mu, pak byl přemístěn do kon­cen­tračního táb­o­ra Dora v Nord­hausenu. V podzem­ní továrně se podílel na výrobě [střel] V1 a V2. Pra­co­v­a­lo tam asi 18 tisíc vězňů sovět­ské přís­lušnos­ti,[9] kteří věděli, že rakety se odpalu­jí z Kolí­na nad Rýnem na Anglii, a radili, jak výrobu saboto­vat. Na vše dohlíželi vojá­ci wehrma­ch­tu a za podezření ze sabotáže vězně věšeli. Josef Jelínek vzpomíná, že čas­to pra­co­v­al pod oběšeným vězněm i 5 hodin, než ho odváza­li a odve­zli. Skupinu vězňů, kteří označo­vali vagony s rake­ta­mi popisky a úmyslně je pro­ha­zo­vali, po odhalení také popravili.

Skupině fran­couzských a sovět­ských vězňů se v září 1944 podaři­lo vyhodit do vzduchu hlavní trans­for­má­tor a tunel byl tři dny bez proudu. Jelínek byl právě na noční směně; museli čekat seřazení a ráno je odvedli do táb­o­ra. U brány něk­teré z nich vybrali a lágrko­man­dant pak vyz­val sabotéry, aby se přiz­nali, jinak že tyto náhod­ně vyse­lek­to­vané muže popraví. Celkem 78 strůjců akce vys­toupi­lo z řady a násled­ně byli oběšeni; po rozkazu k roz­chodu navíc Něm­ci zastřelili mno­ho dalších mužů.

V Doře zprvu spali v hale podzem­ní továrny, kde byl hluk a vlhko; později je uby­to­vali v táboře a do továrny docházeli na dvanác­ti­hodi­nové směny. Areálem procházel dvanác­tik­ilo­metro­vý tunel, do kterého zajížděla i železnice a z něhož byly vstupy do hal vybavených mod­erním stro­jním zařízením. V polov­ině areálu pra­co­v­ali vězňové, ve druhé byla zbro­jov­ka a v ní pra­co­v­ali totál­ně nasazení.

V dub­nu 1945 byl tábor evakuován; na ces­tu vlakem dostali kilo­vý bochník chle­ba a konz­ervu. Čtvrtý den dojeli do Ravens­brücku, na rozkaz SS vyházeli z vagonů mrtvé, kteří ces­tu nepřežili, a noc strávili v žen­ském kon­cen­tračním táboře. Druhý den ráno je seřadili na další pochod i s vězeňkyně­mi. Kdo nemohl jít dál, toho zastřelili. Po dvou dnech došli do ves­nice, kde jim míst­ní nabízeli jíd­lo, a v nastalém chao­su se Jelínkovi podaři­lo utéct.[10] Čtyři dny se ještě s dvě­ma vězni schová­val v lese, pak došli k mostu přes řeku, po němž ustupo­vali Něm­ci a odha­zo­vali výložky i zbraně. Jelínek i oba vězni tak získali samopaly a postřelili posled­ní dva německé vojáky, kteří zře­jmě chtěli vyhodit most do vzduchu. Násle­du­jící ráno se na něm vítali s ruský­mi vojáky, kteří je poslali do nejbližšího měs­ta. Byl to Schw­erin a spolu s mno­ha další­mi byli uby­to­vaní v bývalých kasárnách, kde Jelínek čekal na odvoz do Českosloven­s­ka. Trans­portem se dostal do Prahy a na hlavním nádraží nas­edl na první vlak do Brna. Na sobě měl vězeňské šaty a přes ně uni­for­mu, kter­ou mu dali Rusové. Na nádraží Brno-Čer­novice se k němu připo­jil Fran­tišek Navrátil z Uher­ského Ostro­hu. Vyh­ledali středisko Čer­veného kříže,[11] kde se mohli vyk­oupat, najíst a přespat.

Druhý den Jelínek dojel do Strážnice. Ces­tou z nádraží myslel jen na to, jestli se shledá se snoubenk­ou a synem. Chlapec, kterého uviděl na uli­ci, ho nepoz­nal, ale snouben­ka už čekala ve dveřích. Jak uvádí, bylo to přivítání s radostí i pláčem.

[1] Křest­ní jméno neuvedeno.

[2] Divadel­ní sál v bývalém hostin­ci U Odstrčilů v Olo­mouci-Chválkovicích. (ed.)

[3] Zelený tro­júhel­ník označo­val odsouzené zločince.

[4] Jméno není uvedeno.

[5] Z pro­tek­torá­tu např. hro­mad­né trans­porty ze 7. 5., 22. 8. a 19. 10. 1943. (ed.)

[6] Jméno není uvedeno.

[7] Pravděpodob­ně židovský lékař MUDr. Alfréd Mílek z Prahy. (ed.)

[8] Křest­ní jmé­na nej­sou uvedena.

[9] Podle evi­dence k 1. 11. 1944 bylo v táboře 9 481 sovět­ských zajatců, 8 347 Poláků, 5 114 Fran­couzů, 2 114 Něm­ců, 2 047 Bel­gičanů, 1 185 Romů, 1 170 maďarských Židů, 1 078 Čechů, 500 Italů, 415 Jugoslávců, 212 Holanďanů a 704 přís­lušníků jiných nebo nezjištěných národ­nos­tí. (ed.)

[10] Kon­cen­trační tábor v Ravens­brücku byl evakuován v týd­nu od 21. do 28. 4. 1945. (ed.)

[11] Čer­vený kříž a repa­tri­ační středisko min­is­ter­st­va práce fun­go­valy v palá­ci Pad­owetz na nároží Masarykovy ulice v Brně.