Jolanka Kurejová

Jolan­ka Kure­jová pra­co­v­ala asi od třinác­ti let v něko­li­ka židovských rod­inách – uklízela, myla pod­lahy, nosi­la vodu, dře­vo a škubala husy, které pak Židé chodili ​„košerovat“. V sobo­tu ráno, o šábe­su, jim chodi­la zatápět a nosi­la jim jíd­lo z pekárny. Do měs­ta, kde bydleli, chodí­vala z osady pěšky a bosa. Vyrůsta­la se dvě­ma ses­tra­mi a bra­trem, otce si nepa­matu­je, a tak dávala vydělané peníze matce na živobytí. U Židů pra­co­v­ali jen Romové – děvča­ta a ženy jako posluho­vačky a služeb­né, muži jako nosiči: Židé měli obvyk­le obchod a potře­bo­vali, aby jim něk­do nosil pytle nebo kufry se zbožím. Těžké zboží vozil Židům rom­ský staros­ta, který byl bohatý – měl koně a vůz. Před válk­ou bývala v Humen­ném syn­a­goga, kter­ou pak zbourali.

[V roce 1942] míst­ní Židy sebrali gardisti, nah­nali je do vagonů pro dobytek a odve­zli – ženy zvlášť, muže zvlášť, holčičky zvlášť a malé chlapce také, Jolan­ka Kure­jová jim říká bucheri­ci [nejspíš z jidiš výrazu bocher – chlapec]. Romové šli za nimi na nádraží a plakali pro ně. Zůsta­lo po nich mno­ho zla­ta a nábytku, všech­no, co si našetřili, jim sebrali gardis­té. Jolan­ka Kure­jová zmiňu­je Andi­jovce,[1] jejichž tři syn­ové se dali ke gardis­tům a v nák­lad­ních autech si pak navozili domů, co v židovských domác­nos­tech zby­lo. Ona sama dosta­la od Andi­jových šaty a boty, aby nechodi­la bosa.[2]

Po deportaci židovských rodin přišla o prá­ci a chodi­la prodá­vat po ves­nicích dříví, ovšem dostá­vala za to jen bram­bo­ry – penězi totiž Romům platili jen Židé.

Z míst­ních Židů se zachráni­la rod­i­na mlékařky z Pod­skalky, kter­ou u sebe schovala Jolanči­na teta Sokač­ka. V její cha­trči v rom­ské osadě žili až do konce války, pak odjeli do Palestiny. Jolan­ka Kure­jová uvádí, že v osadě se ukrý­va­lo víc Židů, nejlépe se však pamatu­je právě na mlékařku. Přestože do osady chodí­vali gardis­té, nikdo z Romů Židy neu­dal. Kure­jová líčí, jak v mrazech vytáh­li muže z postelí, bili je a pak odváděli do táb­o­ra, ale mlékařku nenašli.

Romy do táb­o­ra vybíral bohatý rom­ský staros­ta. Gardis­té tehdy přišli do osady a zmlátili ho za to, že Romové kradli na poli z hladu bram­bo­ry. Do táb­o­ra Petič v Hanušovcích tehdy spolu s ostat­ní­mi odvedli i bra­tra a také budoucího šva­gra Jolanky Kure­jové. Museli tam těžce pra­co­v­at, hladověli, byli čas­to biti. Jolančin bra­tr utekl a pře­spá­val v lese, ale když jed­nou přišel domů, gardis­té tam vtrhli, bra­tra před ní zbili a odvedli zpět do táb­o­ra. Znovu utekl, ukrý­val se v lese a už ho nechytili. Později utekl do lesa i zbytek rodiny, postavili si koli­by a žili tam. 

[1] Rod­inu Andijových.

[2] Jen něko­li­ka židovským rod­inám z Humen­ného a Pod­skalky se podaři­lo v roce 1940 vys­těho­vat legál­ně do Palestiny; zbylí Židé byli roku 1942 depor­továni do Osvě­ti­mi. (ed.)

V létě roku 1947 přepadli osadu v Pod­skalce ban­derov­ci. Romové spali venku, pro­tože usnuli u otrhávání heřmánku, který sbírali a pak ho nosili do sběrny; za kilo dostá­vali sto deset korun ve staré měně. Jolan­ka Kure­jová u sebe měla svého prvorozeného syna Milana, které­mu bylo něko­lik měsíců. Vypráví, že ji probudil manželův křik, že jsou tam Něm­ci a vraždí Romy, ale Aladár Kurej ji hned opravu­je: ​„To nebyli Něm­ci, to byli Ukra­jin­ci, rozumíš! Ban­derov­ci!“ Jolan­ka na to říká: ​„No tak německý Ukra­jin­ci nebo ukra­jin­ský Něm­ci, zkrát­ka nás chtěli povraždit, a tak byli jako Něm­ci!“ Vypráví, že vyskoči­la tak, jak byla, jen v kom­biné, popad­la syna v peřince a s ostat­ní­mi utíkala kolem hřbito­va k obci Hažín, jenže syn jí v tom zmatku vypadl z náručí a kutálel se z kopce dolů. Běžela pro něho, ale zas­tavili ji par­tyzáni. Jiná Rom­ka jim vysvětlila, co se děje, a par­tyzáni potom svítili dítěti do očí, jestli žije. Když další Rom­ce také vypad­la dcera, necha­la ji tam v pan­ice ležet, ale jiní Romové ji sebrali. Par­tyzáni je pak odve­zli do Haží­na a schovali je v maš­tali. Romy, kteří zůstali v Pod­skalce, ban­derov­ci zmlátili a stříleli po nich, postřelili i Jolanči­na bra­tra. [Aladár Kurej doplňu­je, že zranili sedm Romů. Jed­no­ho nes­li na zádech, zas­tavili je slovenští vojá­ci. Spolu s dalším Romem, které­mu se říka­lo Dand­va­lo, ho odve­zli do měs­ta k iden­ti­fikaci ban­derovců. Něko­lik jich poz­nal, ale už neví, jaký byl jejich další osud.][1]

Milan, syn Jolanky a Aladára Kure­jových, zemřel násle­du­jící zimu, když mu byl rok, na zápal plic. Jeho mladší bra­tr, také Milan, se nar­o­dil v roce 1951.

[Kure­jovi se v 50. letech odstěho­vali do Čech a něko­lik let žili v Českém Krumlově a v Českých Budějovicích. Později se s jed­iným synem vrátili na Sloven­sko do Pod­skalky, poté bydleli v Humen­ném. Jolan­ka Kure­jová pra­co­v­ala sko­ro třicet let v míst­ní chemičce, Aladár Kurej byl pastýřem v Pod­skalce. V důchodu začal jako samouk vytvářet koláže – ole­jo­ma­l­by kra­jin doplněné čer­nobílý­mi fotografie­mi Romů. V době natáčení rozhovoru byl již vážně nemoc­ný. (ed.)]

[1] Přepadení Pod­skalky a dalších lokalit na Sloven­sku ban­derov­ci v roce 1947 doku­men­tu­je edice archivních doku­men­tů s názvem UPA vo sve­tle sloven­ských a českých doku­men­tov (1945 – 1948), kni­ha druhá: Rejd UРA do západ­nej Európy (1947): českosloven­ská ces­ta. Letopis ukra­jinskej povstaleck­ej armády, díl 53. Litopys UPA, Toron­to – Lvov 2017, dos­tup­né on-line: https://​dias​po​ri​ana​.org​.ua/​w​p​-​c​o​n​t​e​n​t​/​u​p​l​o​a​d​s​/​b​o​o​k​s​/​1​4​9​4​2​/​f​i​l​e.pdf , cit. 8. 8. 2021.