Jan Růžička

Jan Růžič­ka žil s matk­ou Emílií a osmi sourozen­ci, kteří se jmen­o­vali Josef, Bože­na, Kristý­na, Karel, Jar­da, Eda, Fran­tišek a Emílie, v rodin­ném domku. Otec Vin­cenc zemřel, když byly Janovi čtyři roky. Živili se jako zemědělští dělníci.

Jan Růžič­ka byl už v roce 1940 totál­ně nasazen v Rak­ousku v továrně na výrobu munice Met­all-Werke. Uvádí, že prá­ci saboto­vali. Utekl odtam­tud domů, do obce Štěměchy, kde se skrý­val a dok­tor Hůl­ka[1] mu tajně léčil zraně­nou nohu. Pak ho zatk­la německá poli­cie v Jihlavě, kde už předtím zadrželi jeho manželku a dvě děti. Naložili je do vlaku a odve­zli do Brna, kde je svlék­li a ostříhali. Dva dny strávili bez šatů. Poté je od tří hodin ráno naklá­dali do vlaku; trans­port odjížděl ve tři hodiny odpoledne do Olo­mouce, kde vagony, jichž bylo celkem dvanáct, připo­jili k rych­líku. Nikdo jim neřekl, kam jedou, ale Růžič­ka uvádí, že to věděli.[2]

Po pří­jez­du do kon­cen­tračního táb­o­ra v Osvě­ti­mi je vyháněli dozor­ci z vlaku jako dobytek. Zavazad­la jim zabav­ili, odvedli je do velkého bloku, kde je tři dny zapiso­vali, fotografo­vali a brali jim otisky prstů; oblečení jim nechali. Čtyři týd­ny strávili v karan­téně, pak rod­inu uby­to­vali v bloku 24. Baráky měly betonové pod­lahy, stěny byly ze dře­va, přes blok se táhl komín pece, v níž se top­i­lo. Vězni spali na palandách. Na celý blok byly dva záchody, na něž se stá­ly fron­ty a nikdo tam nes­měl zůs­tat déle než min­u­tu. Blokaři byli Češi, Něm­ci i Rusové, štubáky dělali Romové. Byli mezi nimi i zločin­ci, Jan Růžič­ka říká, že ​„jak se brá­na zavřela, neby­la výjim­ka, černí i zelení“ [zelený tro­júhel­ník měli na oděvu odsouzení krim­inál­ní­ci a zločin­ci, černým tro­júhel­níkem Něm­ci označo­vali takz­vané aso­ciá­ly, mezi něž zprvu zařa­zo­vali i Romy]. Ape­ly byly dvakrát den­ně, pokud něk­do chy­běl, museli vězňové stát tak dlouho, dokud počet neseděl nebo psi uprch­lí­ka nenašli. Kdo mohl, pomáhal těm, kteří nemohli chodit, pod­pírali je nebo je nosili v náručí. Do práce se chodi­lo v pětis­tupu a na ces­tu tam a zpět hrála muzi­ka; hudeb­ní­ci byli z práce uvol­něni. Vězni pra­co­v­ali v táboře, dělali kanal­izaci. Jan Růžič­ka říká, že pra­co­v­al ​„na gázování“ [v ply­nových komorách] – když při­jel trans­port, 200 Židů šlo stra­nou a ostat­ní ​„do gázu“ [do plynu]. Něk­teří dozor­ci se chovali surově, běžně srazili člově­ka k zemi, položili na něj krumpáč a stou­pli si na násadu; popisu­je, že v člověku prask­lo a byl mrtvý.

Jíst dostá­vali třikrát den­ně, ráno čaj z olšového listí nebo z jetele, aby měli větší žízeň, jinak jim dávali řep­nou polévku nebo shnilé bram­bo­ry ve slupce. Při rozdělování nabírali litr, ale půl­ka se čas­to vylila. Vězňové měli příst­up do kan­týny, v níž se dala koupit čer­vená řepa, šneci nebo mošt. Peněz bylo dost, jak říká, něk­do je ode­vz­dal, něk­do né. Jemu se podaři­lo ukrást něko­lik prstenů. Balíčky nedostá­vali, ale něk­teří získá­vali jíd­lo od civil­ních řemeslníků, kteří do táb­o­ra docházeli pracovat.

V táboře řádi­ly průjmy, Růžič­ka prodělal tyfus, po kterém vážil 38 kilo­gramů. Pak se mu prý v nemoc­ni­ci podaři­lo vyléčit fleg­monu, při níž z lidí pada­lo maso, byl jim vidět hrtan a měli po těle hnis.[3] Růžič­ka říká, že je omý­val ​„pěnivou vodou“ a tím jim hnis vytáhl. Když to zjis­til [Josef] Men­gele, ptal se, kdo pacien­ty vyléčil. Od pol­ského blokaře Šte­fana se dozvěděl, že Růžič­ka. Zají­mal se, co dělá v civilu. Přestože Růžič­ka odpověděl, že je děl­ník, Men­gele rozhodl, že bude dok­tor. Jan Růžič­ka asis­to­val u pitev[4] a večer byli na pflegerně.

Nejvyšší úmrt­nost byla při prá­ci, v jeho pra­cov­ním koman­du, kde bylo sto lidí, umíralo den­ně čtyři až pět vězňů. Říká, že nejkrutější chvíle prožil na začátku v Osvě­ti­mi a pak v Ehrlichu, vybavu­je si zavšivené šaty, pak jim šaty dokonce sebrali. Nikdo nevěřil na návrat domů.

Když jed­nou utek­lo z Osvě­ti­mi osm nebo deset chlapců, šest z nich našli a dovedli je zpět. Všich­ni vězni museli na apel, kde uprch­líky trýznili psi. Když jim kápové dávali malé rány, museli si lehnout a eses­mani je mlátili bejčákem pobitým hře­bíky. Sám Růžič­ka jed­nou dostal osmdesát ran, po čemž ležel tři týd­ny na břiše a měl navždy jizvy.

Z Osvě­ti­mi byl převezen do kon­cen­tračních táborů Buchen­wald, Dora, Harzun­gen, Ehrlich a Sach­sen­hausen. V Buchen­wal­du byla karan­té­na a nechodili do práce, jen vynášeli obsah záchodů na pole vzdálené tři nebo čtyři kilo­m­e­try. V táboře Dora strávil osm měsíců. Nah­nali je do tunelu vysokého 32 metrů a širokého 20 metrů, v němž spolu s 35 nebo 40 tisí­ci vězňů strávil šest měsíců; hloubili tunel ve skále a na kon­ci jich zby­lo jen asi tisíc nebo dvanáct set. Když je vyvedli ven, nic nev­iděl – a když pak na louce spatřil žluté květiny, bylo to, jako by viděl celý svět, vzpomíná. V tunelu pra­co­v­al i v kon­cen­tračních táborech Harzun­gen poblíž Sach­sen­hausenu a ste­jně tak v Ehrlichu,[5] kde jezdili do práce na důl­ních vozících do desetik­ilo­metro­vého tunelu. Sys­tém fun­go­val tak, že 500 oblečených mužů pra­co­v­a­lo v tunelu a 500 nahých vězňů čeka­lo na baráku. Na záchod chodili bosi ve štěrku půl kilo­metru, na vys­třídání směny čekali před tunelem tři hodiny, v dešti i v mrazu.

Pak byli týden uvězněni ve vagonech a násled­ně je odve­zli do Cele,[6] kde je 15. dub­na 1945 osvo­bod­i­la amer­ická armáda.

Jan Růžič­ka popisu­je radost po osvobození. Amer­ičtí vojá­ci vězňům nabídli, že mohou přís­lušníky SS potre­stat, jak budou chtít, ale oni jim řek­li, že neb­u­dou provádět totéž co Něm­ci. Eses­many tedy zavřeli a měsíc je hlí­dali maďarští vězni. Potom byli eses­mani zlikvi­dováni.[7]

Od prvního květ­na měli vězni vycházky, o které byl velký zájem, takže před kanceláří, kde je Amer­ičani zapiso­vali, panoval zmatek. Růžič­ka lidi seřadil, a pro­tože si toho všiml jeden voják, amer­ický Čech, řekl, že jim bude pomáhat shánět jíd­lo pro vězně. Bylo jich asi 5 nebo 6, jezdili po okol­ních ves­nicích a zabavo­vali potraviny. Na každém statku ukáza­li papír a lidé jim museli dát jíd­lo. Jed­na sel­ka říkala, že nic nemá, ale když šli do sklepa, našli v něm velké záso­by konz­erv, más­la a podob­ně. Amer­ický Čech jim rozkázal, aby to zničili. 

[1] Křest­ní jméno není uvedeno.

[2] Trans­port ze 7. 3. 1943 do Osvě­ti­mi. (ed.)

[3] Jed­na­lo se o nomu (carcer aquati­cus), která se vysky­to­vala u dětí a dospí­va­jících jenom v cikán­ském táboře. Choro­ba začala tmavým puchýřkem na úst­ní slizni­ci, který se rych­le zvětšo­val a vedl k roz­padu tkáně. Zvlášt­ní odd­ělení pro nemoc­né nomou bylo zřízeno z Men­gelo­va příkazu na bloku 22, kde byl vedoucím lékařem pro­fe­sor MUDr. Berthold Epstein z Prahy. (ed.)

[4] Pitvy vězňů prováděl maďarský lékař Mik­lós Nyis­zli; jeho vzpomínky Byl jsem Men­gele­ho asis­ten­tem vydala Acad­e­mia, Pra­ha 2009 (Orvos voltam Auschwitzban, Budapest 1946). (ed.)

[5] V Harzun­genu byla ve skutečnos­ti poboč­ka kon­cen­tračního táb­o­ra Mit­tel­bau I (Dora). Poboč­ka téhož táb­o­ra byla rovněž v Ell­richu, nikoli v Ehrlichu. (ed.)

[6] Patrně Zel­la-Mehlis v Durynsku.

[7] Není uve­de­no jak.

Když se Jan Růžič­ka vrátil 17. čer­vence 1945 domů, zjis­til, že jim všech­no ukradli. Dorazil také jeho bra­tr Karel, kterého naposledy viděl v Osvě­ti­mi. O manželce a dětech neměl žád­né zprávy. Manžel­ka se nakonec asi za dva měsíce vráti­la, ale sama – a zakrátko zemřela.