Jan Ištván (1921)

Jan Ištván se nar­o­dil v obci Letovice nedaleko Kunštá­tu. Otec Antonín Josef Ištván se živ­il jako brusič a dešt­níkář. Mat­ka Marie Jana Ištvánová provo­zo­vala podom­ní obchod se záclon­a­mi a kra­jka­mi, které jezdi­la nakupo­vat do jed­né provo­zovny na zámku v Letovicích. Rod­i­na žila ve dvou maringotkách, se který­mi objížděla obce od Boskovic až po Kunštát. Vždy se v něk­teré z větších obcí zdrželi dva až čtyři týd­ny a otec nabízel své řemes­lo. Maringotky byly sed­mimetro­vá a menší pětimetro­vá, obě bohatě zdobené vyřezáváním a barevný­mi nátěry. Ištván vzpomíná, že netr­pěli bídou, nemuseli chodit po žebrotě jako něk­teří jiní Romové, žili spokojeně.

Když Jan Ištván nas­toupil do školy, usadi­la se rod­i­na v Kunštá­tu, kde měl otec domovské prá­vo. Žili ve dvou propo­jených a dobře zařízených maringotkách. Bratři Josef a Bohouš zde pra­co­v­ali v povoznictví. Jan Ištván pra­co­v­al u firmy Schmidt, pro kter­ou stavěl sil­ni­ci a most v Kunštátě. Rod­inu [po oku­paci] v 39. roce Něm­ci zae­v­i­dovali. Na podz­im téhož roku varoval míst­ní židovský obchod­ník s tex­tilem Kohn[1] otce Jana Ištvá­na, že ​„je to špat­né“, ať utečou. Sám obchod­ník prý uprchl, ale Ištvánovi nevěděli, kam by šli, tudíž zůstali. Do roku 1942 žili poměrně klid­ně, přestože byli vedení jako rom­ská rod­i­na. Až v srp­nu 1942 při­jeli čet­ní­ci, všech­no sep­sali a odjeli.[2] Násled­ně opět při­jeli a situ­ace se opako­vala, navíc byli vyzváni, aby se sbalili, že budou vys­těhováni. Napotřetí při­jeli čet­ní­ci s auty a odve­zli je [do táb­o­ra] do Hodoní­na.[3]

Po pří­jez­du do táb­o­ra se museli umýt a byli uby­továni. Jíd­lo bylo nedostatečné, první měsíc či dva s přídě­ly vys­tačili, ale později měli čas­to hlad. K sní­dani dostá­vali žit­nou kávu a kousek chle­ba; jako hlavní jíd­lo byl čas­to takz­vaný ein­topf, které­mu říkali žula. Pod­mínky v táboře se pos­tup­ně zhoršo­valy, mezi vězni se začaly šířit různé infekce, přestože do táb­o­ra dojížděl lékař, který byl ​„půl Němec půl Čech“.[4] Docháze­lo k pokusům o útěk, utekl např. Pepík Daniel s další­mi, ale neúspěšně, byli chyceni a potrestáni zbitím a umístěním na samotku.[5] První vězni, kteří umírali, byli pohřbeni na hřbitově v Čer­novicích. Ištván vzpomíná na Romku, která zemřela na zápal plic. Odve­zli ji v rakvi koňským povozem do Čer­novic. Později zde ale [po vypuknutí tyfové epi­demie] pohřbívání vězňů z táb­o­ra zakáza­li a vzniklo pohře­biště v lese nedaleko táb­o­ra [takz­vaný Žalov]. Čet­ní­ci s hajným vybrali mís­to v lese, vězni, mezi nimi Ištván, vykáceli stromy, vykopali jámu a mís­to ohradili pletivem.

Pra­co­v­at v táboře muse­ly už i nác­tileté děti; chlap­ci mezi dvanác­ti a čtrnác­ti lety chodili do ves­nice, kde se dělala reg­u­lace poto­ka. Pra­co­v­at museli všich­ni bez ohle­du na počasí. Když měli dohled starší čet­ní­ci, mohli si občas odpoči­nout, ale mladí čet­ní­ci byli přís­ní. Jan Ištván pra­co­v­al v kamenolo­mu, kde lámali kámen na stavbu sil­nice, a občas si jej čet­ní­ci vybrali, aby jim pomohl s přek­lád­k­ou nějakého zboží z vlaku. Po Vánocích [1942] tak­to jel se dvě­ma další­mi vězni a dvě­ma český­mi čet­níky na nádraží v Ned­vědicích a pak dál na nádraží v Tišnově, kde zůstali chvíli bez dozoru. Jan Ištván využil příleži­tosti a utekl. Ve sněhu a mrazu došel do Lipůvky, zas­tavil se před míst­ní hospodou, ale nevs­toupil do ní, pro­tože neměl peníze.[6] Oslovil jej starší muž s vozem, zře­jmě for­man nebo sedlák, zda nemá hlad, a koupil mu polévku a chle­ba. Noc Ištván strávil v lese nad Lipůvkou.

Vydal se do Brna hle­dat známé z rodiny Danielových nebo Junkových, ale ti už byli všich­ni také inter­nováni, zamířil tedy do Vyško­va za rodi­nou Bystřick­ých. Snažil se být po ces­tě nená­pad­ný, přes den se schová­val v lese. Rod­i­na Bystřick­ých v té době žila na míst­ním židovském hřbitově. [Mar­tin] Bystřický pra­co­v­al jako povozník, měl tři děti: Jana, Ton­du a Alenu ve věku od šesti do osmi let a Jana Ištvá­na u sebe schoval. Po něko­li­ka týd­nech potkal Bystřický míst­ního čet­ní­ka v civilu, který ho varoval, že je chtějí odvézt, ať raději utečou. Narych­lo se tedy rod­i­na i s Ištvánem vydala směrem na Sloven­sko, kde doufali v lep­ší pod­mínky. Byl únor, malého Ton­du Bystřick­ého nesl Ištván na zádech, pře­spá­vali v lesích. Ištván měl u sebe po celou dobu takz­vanou kenkar­tu, neby­la mu ode­brá­na ani v táboře. Ste­jně tak ji měla i manžel­ka Bystřick­ého, Richtro­vá,[7] vydali se tedy spolu koupit jíd­lo do ves­nice, v jejíž blízkosti tu noc pře­spá­vali. Když v lese uvařili nakoupené bram­bo­ry, objevili se dva němečtí čet­ní­ci a dalších šest nebo sedm osob v civilu a všech­ny je zatk­li a odvedli do vsi do stodoly. Druhý den je odve­zli do Zdounek do věznice. Odtud je po něko­li­ka týd­nech převe­zli do Brna do robot­árny.[8] Ištván zde byl se svou [nastá­va­jící] manželk­ou Bože­nou a její tehdy těhot­nou ses­trou Antonií Vrbovou (rozenou Bystřick­ou). V Brně je pro­pustili na svo­bo­du. Ištván se dom­nívá, že jejich prop­uštění moh­lo sou­viset právě s těhoten­stvím Antonie Vrbové. Násled­ně se vrátili do Vyško­va, avšak né zpět na židovský hřbitov, ale sehnali si bydlení v nedalekých Nosálovicích, kde později Ištván pra­co­v­al jako povozník.

[1] Křest­ní jméno neuvedeno.

[2] Pravděpodob­ně se jed­na­lo o takz­vaný soupis ​„cikánů, cikán­ských míšenců a osob potu­lu­jících se po způ­sobu cikán­ském“, jeho prováděcím dnem byl 2. srpen 1942.

[3] Dne 3. srp­na 1942. (ed.)

[4] Lékařsk­ou službu v táboře vykoná­val MUDr. Josef Habanec, lékař z Olešnice, do táb­o­ra jezdil jed­nou za 14 dnů na prohlíd­ky a kon­trolu vězňů. (ed.) Po vypuknutí tyfové epi­demie byl do táb­o­ra povolán židovský dok­tor Alfred Mílek, který mluvil plyn­ně česky i německy. (ed.)

[5] Z vězňů jménem Josef Daniel uve­dených v Nečasem pub­liko­vané evi­den­ci má u svého jmé­na uve­den údaj o útěku pouze Josef, řeč. Lala, Daniel (nar. 1907, Osla­vany) Utekl 19. 12. 1942 a znovu 28. 3. 1943, pokaždé byl dopaden a vrá­cen zpět. 21. 8. 1943 byl pak depor­tován do Auschwitz II-Birke­nau. (ed.)

[6] Hospo­da For­man­ka, jejíž his­to­rie sahá k roku 1894, dodnes fun­gu­je, sto­jí u sil­nice ve směru na Brno; vzdálenost mezi Lipůvk­ou (okr. Blan­sko) a Hodonínem je asi 30 km. (ed.)

[7] Křest­ní jméno neuvedeno.

[8] Dnes takz­vaná Káznice v Brně na Cejlu. (ed.)

Z rodiny Jana Ištvá­na válku nikdo nepřežil. Otec zemřel v Hodoníně u Kunštá­tu, mat­ka a šest sourozenců byli depor­továni do Auschwitz II-Birke­nau.