Ján Cibula

V Klen­ov­ci žilo hod­ně Romů. Obý­vali asi čtyřicet domů a větši­nou se živili jako hudeb­ní­ci – v min­u­losti totiž přišli do ves­nice jako dvorní muzikan­ti míst­ních hra­bat Kubíniových. Jen něko­lik rom­ských rodin provo­zo­va­lo košíkářské řemes­lo nebo vyrábě­lo košťa­ta a smetáky. Otec Jána Cibu­ly byl rovněž hudeb­ník, primáš. Cibu­la jako jed­no z mála rom­ských dětí sous­tavně navštěvo­val zák­lad­ní školu a počí­ta­lo se s tím, že bude dál studovat.

Ján Cibu­la líčí omezení, která v sou­vis­losti s válk­ou dopad­la na Romy, a ohrožení ze strany Něm­ců. V době, kdy vychodil zák­lad­ní školu, už Romové nes­měli stu­dovat na gym­náz­iu, ale po otcově inter­ven­ci u ředitele gym­názia v Tisov­ci ho tam při­jali. Na gym­náz­i­um chodil asi rok nebo dva, pak se zača­lo bojo­vat a musel zůs­tat doma. Cibu­la vypráví, že ve vsi měli sedlá­ci na Romy vztek. Když přišli Něm­ci a chys­tali se zničit míst­ní rom­sk­ou osadu,[1] sedlá­ci se Romům pos­mí­vali. Ruští par­tyzáni, s nim­iž přišel i strýc Jána Cibu­ly Tomáš Farkaš, však Něm­ce z osady vyh­nali a Romové byli uchráněni.

[1] Bližší dat­aci či období neuvádí.

Ján Cibu­la pokračo­val ve studiu a už jako čtrnác­tiletý se začal angažo­vat ve prospěch Romů. Prvního máje 1946 vyšli na jeho pop­ud míst­ní Romové do ves­nice s trans­par­entem ​„Vzhůru, Romové“ a Cibu­la prom­luvil na návsi. Připom­něl, jak je za války Něm­ci, kteří si jich nevážili, chtěli povraždit. Romové teď věří, že bude líp, a chtějí jen to, aby si jich sedlá­ci ze vsi víc vážili, řekl.

Po matu­ritě na gym­náz­iu v Rimavské Sobotě roku 1951 pokračo­val studiem medicíny v Bratislavě. Studiu se věno­vali také jeho sourozen­ci – mladší ses­tra Adéla se sta­la lékařk­ou, bra­tr Bar­na inženýrem, ses­tra Žala navštěvo­vala vysok­ou školu v Košicích,[1] ale když Ján Cibu­la emi­groval, vyhodili ji.[2]

Cibu­la emi­groval kvůli manželce, která s jejich dvě­ma dět­mi odešla s jiným mužem do Němec­ka; později se usadil v Bernu. Vzpomíná, jak v Bratislavě, kde už pra­co­v­al jako lékař, radil ses­tře Adéle, medičce, v romšt­ině, když si nevěděla rady s diag­nó­zou. Když se jich však paci­en­ti ptali, jak­ou řečí to mlu­ví, odpoví­dal, že latin­sky, pro­tože se za romšt­inu sty­děl. Připomíná svůj podíl na založení Zväzu Cigánov-Rómov a spoluprá­ci s Antonem Facu­nou. V Bernu potom pra­co­v­al ve dne jako lékař a v noci se věno­val sous­tavné pol­i­tické čin­nos­ti ve prospěch Romů. 

[1] Konkrét­ní obor stu­dia není uveden.

[2] Komu­ni­stická admin­is­tra­ti­va tre­sta­la podob­ným způ­sobem příbuzné lidí, kteří emi­grovali na Západ.