Ján Bartoška

O tom, že na území Sloven­s­ka jsou pra­cov­ní tábo­ry a jaké v nich panu­jí pod­mínky, se Ján Bar­toš­ka dozvěděl přede­vším od očitých svěd­ků, jimž se odtam­tud podaři­lo utéct. Pra­cov­ní tábo­ry byly na východ­ním i na střed­ním Sloven­sku, ale oby­vatele ze střed­ního Sloven­s­ka vozili úmyslně až na východ, aby jim ztížili pří­pad­ný útěk. Do pra­cov­ního táb­o­ra se člověk mohl dostat napřík­lad pro­to, že odporoval míst­ní­mu vysoce postavené­mu gardis­tovi. Jako přík­lad uvádí Bar­toš­ka pod­nikatele a gardis­tu Ľup­tá­ka z [Ban­ské] Bystrice, který budoval železniční pře­jezdy.[1] Vězně v [pra­cov­ních] táborech mohli beztrest­ně zabí­jet. Pokud byl něk­do zastře­len nebo zemřel na nemoc, byl veden jako zastře­lený na útěku.

Ján Bar­toš­ka popisu­je situaci za války, kdy si v hloučku poví­daly jeho mat­ka, ses­tra a šva­grová. Přis­toupil k nim policista Bed­nárik[2] a chtěl je chytit, aby je ostříhal. Matce se podaři­lo utéct, pro­tože Bar­toš­ka Bed­nári­ka odstrčil a sám pak také utekl, ačkoli Bed­nárik střílel do vzduchu. Policista ho od té doby hledal a Bar­toš­ka se nějak­ou dobu skrý­val. Pro­tože par­tyzáni z lesů přicházeli dolů mezi lidi, Bar­tošku oslovil jeden Rus, zda by se k nim nechtěl při­dat. Souh­lasil a připo­jil se k par­tyzán­ské brigádě Jánošík kapitá­na [Ernes­ta] Bieli­ka, kde strávil osm měsíců. Zpočátku jich bylo sedm­náct, později utvořili dva pluky. U par­tyzánů bylo více Romů, přede­vším těch, kteří to měli daleko domů nebo ve válce přišli o rod­inu – ti totiž podle Bar­tošky také hledali smrt.

Brigá­da Jánošík půso­bi­la na rozsáh­lém území, Bar­toš­ka zmiňu­je obce Brezno (kde měli štáb), Tel­gárt, Vernár, Hra­novni­ca, Hel­pa, Lip­tov, Ružomberok, Strážske. Delší dobu byli na Horehroní, kde bojo­vali na fron­tě. Zapo­jo­vali se do bojů, ale Bar­toš­ka říká, že ner­a­bo­vali. Vztahy v brigádě byly podle jeho slov rovno­cen­né a říká, že dobré vztahy měli i s ruský­mi veliteli.

Když par­tyzáni chys­tali nějaký útok nebo bylo napřík­lad nut­né vyhodit do vzduchu vlak, nosil Bar­toš­ka v bato­hu na zádech výbušniny, obvyk­le 15 až 20 kilo­gramů, aby to neměl příliš těžké a dokázal i utíkat nebo se plaz­it. Když bylo tře­ba, musel tře­ba i v zimě pře­brodit Hron nebo Váh.

Čas­to ho posílali se skupinou až pěti mužů shánět jíd­lo. Pro­tože byl Rom a Romové bydleli čas­to u lesa na kra­ji obce, vysílali ho k nim na výzvědy, aby zjis­til, kde se pohy­bu­jí Němci.

Ján Bar­toš­ka přišel o šest členů své rodiny, které později iden­ti­fiko­vali v masovém hrobě v obci Krem­nič­ka. Gestapo nejdříve zaja­lo jeho dvě ses­try a šva­gra. Když se další tři příbuzní dozvěděli, kde jsou, jeli požá­dat o jejich prop­uštění, ale také už se nevrátili. Našli je pak zastře­lené v hrobě, v němž bylo pohřbeno 350 až 400 Romů z obcí Krem­nič­ka, Krem­ni­ca, Hron­ský Kríž,[3] Ban­ská Šti­avni­ca a z okolí.

Bar­toš­ka se potom v Krem­ničce podílel na odkrývání masového hrobu ve vápence. Uměl číst a psát, a tak lidem, kteří tam pra­co­v­ali, vys­tavo­val výplat­ní pásky. Viděl tedy, jak to tam vypadá a jak­ou straš­nou smrtí tam lidé umírali.

[1] Nejspíš jde o Andreje Ľup­tá­ka, okres­ního velitele Hlinkových gard z přilehlého okre­su Brezno nad Hronom.

[2] Křest­ní jméno není uvedeno.

[3] Svätý Kríž, dnešní Žiar nad Hronom.