Irena Tomášová

Rod­i­na Ire­ny Tomášové žila společně s další­mi čtyř­mi rod­i­na­mi, které byly spřízněné, v rom­ské osadě v obci Tolče­meš. Celkem jich bylo šedesát dva. Tam­ní Romové měli dobré vztahy se sloven­ský­mi sousedy, jak Tomášová říká, u nich lidi nedělali rozdíl, byli na sebe navzá­jem zvyk­lí. Její rod­i­na měla velký dvůr, kaž­dou neděli se u nich hrá­lo a míst­ní sedlá­ci přicházeli na návštěvu, tanči­lo se, zpí­va­lo. Mater­iál­ně na tom byli nejlépe – neby­dleli v cha­trči, ale v domku s poko­jem a kuchyní, měli tam pod­lahy, prosklené dveře, tři okna, velký dvůr; chovali slepice a prasa­ta. Do školy chodi­la Ire­na Tomášová jen v zimě, jinak se musela starat o zvířa­ta, pást husy a krávy. Bra­tr Karel byl vel­mi šikovný, ve škole měl samé jed­ničky. Bra­tr Dezider prý byl také chytrý, bra­tr Andrej se později stal důstojníkem.

Její otec pocházel z Tolče­meše, a pro­tože jeho sedm ses­ter se prov­da­lo do jiných ves­nic, doma zůstal jen on. Později ovdověl a vychová­val tři dcery. Mat­ka pocházela z obce Kuri­ma, ve dvaceti letech ovdověla a zůsta­la sama s dvě­ma dět­mi; jed­no z nich později zemře­lo na neš­tovice. Rodiče Ire­ny Tomášové, matku a o pat­náct let staršího otce, seznámi­la otco­va ses­tra, která věděla, že v Kurimě žije vdo­va s dětmi.

Otec pra­co­v­al jako kovář, zed­ník a také pálil cih­ly, na které si sám postavil pec. Ve vsi byl i sloven­ský kovář, lidé k němu ale nechtěli chodit, pro­tože mu museli platit; tenkrát ani drob­ní sedlá­ci moc peněz neměli. Na rozdíl od něj bral otec Ire­ny Tomášové od lidí mouku, más­lo, slan­inu. Uměl vyprávět pohád­ky a byl to velký muzikant – hous­lista a primáš. V mládí se učil hrát v Prešově od Farkašovců, výtečných muzikan­tů. Později se, už známý pod jménem Andriš, stal vyh­lášeným hudeb­níkem po celém prešovském a barde­jovském okrese. Chodí­val hrát do Košic do rádia, měl svůj sou­bor – lidovou cim­bálovou muziku. Mat­ka Ire­ny Tomášové byla známá bylinkář­ka, byliny suši­la na půdě a lidé za ní chodili zdale­ka. Asi rok jimi léči­la i manželo­vo koleno, které si poranil v opi­losti. Ire­na Tomášová říká, že otec byl chytrý člověk, ale také velký pijan.

Za první repub­liky byla bída – žád­ná práce, neby­lo co jíst, chodi­lo se po žebrotě. Rod­i­na Ire­ny Tomášové však hla­dem netr­pěla, měli vše­ho dostatek, pro­tože od jara do zimy pra­co­v­ali u sedlá­ka a dostá­vali za to bram­bo­ry a obilí. V létě chodili do lesa sbírat jahody, maliny, bukvice, žaludy, heřmánek a lipový květ, které od nich v Prešově vykupo­val ​„jejich“ Žid, jenž měl s nimi dobré vztahy, dokonce je i jejich domek fotografo­val. Pomáhali také míst­ní Židovce, která vlast­ni­la obchod a hospo­du. V sobo­tu, kdy Židé dodržo­vali šábes, jí Tomášová chodi­la napřík­lad top­it; vzpomíná na ni jako na hod­nou paní.

Pro rod­inu Ire­ny Tomášové zna­me­nal rok 1939 konec vol­nos­ti. K moci se dostali [Jozef] Tiso, Hlinko­va strana a Hlinko­va gar­da. Gardisti byli podle ní horší než gestapo, začali lidi pronásle­dovat. V Tolče­meši k nim patřil jistý Skľepár,[1] jeho tři syn­ové Tomáš, Janko a Jura a jejich děti. Nosili černé oblečení, vysoké kožené holínky a začali Romy pronásle­dovat. Jeden z nich ji chtěl něko­likrát znásil­nit, přit­om mu před válk­ou chodi­la pomáhat. Uvádí, že právě to člově­ka bole­lo – když jim ubližo­vali souse­di, s nim­iž vyrostli a kteří je na rozdíl od Něm­ců znali. Gardisti z ves­nice je nenechali spát, chodili je v noci budit a pak bylo zle. Romové také nes­měli chodit do měs­ta, nemohli si dojít ani na nákup. Později[2] bylo ještě hůře – museli si vlast­ní­ma ruka­ma rozkopat domky a na vozech je odve­zli pod les vzdálený tři kilo­m­e­try od obce. Lidé z ves­nice se báli něco říct, a tak mlčeli, i když Romy litovali.

Rod­i­na Ire­ny Tomášové nejprve spala venku, ale po čase otec postavil jed­nu míst­nost a vykopali si studnu, aby měli vodu. Brzy je ovšem začali pronásle­dovat Něm­ci – jezdi­ly tam hlíd­ky až ze Sabi­no­va, pro­tože v Tolče­meši žád­ní Něm­ci nebyli. Ve dne vždy něk­do z Romů hlí­dal, a tak mohli ostat­ní utéct a ukrýt se na židovském hřbitově, jenomže jed­nou Něm­ci přišli z druhé strany, Romy pochy­tali a všech­ny je ostříhali doho­la. Potom chodili raději spát na půdu, aby je Něm­ci v noci nenašli. Lidé z ves­nice Romům tajně nosili jíd­lo a oblečení. V roce 1942 je zachránil sloven­ský velkostatkář Ondraš,[3] který měl s otcem Ire­ny Tomášové dobré vztahy. Všech­ny je zaměst­nal na stavbě kraví­na a za prá­ci dostá­vali tvaroh a mléko. Když se jed­nou vyprav­ili do Prešo­va za ​„jejich“ Židem, zjis­tili, že ho už odve­zli. Domů se nevráti­la ani Židov­ka, které Tomášová chodí­vala o šábe­su top­it; jejího syna ale nechali být, ože­nil se totiž se Slovenk­ou a nechal se pokřtít.

Romové byli jako vojá­ci mezi ostat­ní­mi muži izolo­vaní – nes­měli mít zbraně, byli oblečeni do černého a na hlavě nosili černé rádiovky. Kasár­na měli v židovské synagoze a pobý­val tam i Irenin budoucí manžel Šte­fan Tomáš. Seznámili se, když šla jed­nou s kamarád­k­ou nakupo­vat do Sabi­no­va a chytili je poli­ca­jti. Na stani­ci jí spálili paruku, kter­ou nosi­la na oholené hlavě, a ještě jí dali ránu pen­drekem. Známé ženy na ně čekaly venku, daly jim šátky, aby si měly čím zakrýt holou hlavu, a poradi­ly jim ces­tu zadem, kolem lesa. Kopali tam vojá­ci, jeden z nich se s ní dal do řeči a začal za ní chodit. Jed­nou s sebou přivedl kamarády a jeden z nich se do ní zak­oukal. Byl to její budoucí manžel Šte­fan Tomáš, pocházel z Čaklo­va a měl jen matku a tři ses­try. Po Sloven­ském [národ­ním] povstání byli všich­ni vojá­ci ze Sabi­no­va prop­uštěni a Šte­fan Tomáš přišel rov­nou k nim domů, ale otec mu nedo­vo­lil zůs­tat. Šel pro­to do lesa a při­dal se k par­tyzánům. Asi po měsí­ci šli par­tyzáni do vsi pro potraviny a on se dovo­lil, jestli smí Irenu navštívit. Tehdy požá­dal Iren­i­na otce o její ruku a už u nich zůstal. Druhý den par­tyzány v lese nenašel, a tak se v šat­e­ch Iren­i­na bra­tra skrý­val v lese, ona mu tam nosi­la jíd­lo a na noc chodil spát k nim domů.

Rod­i­na Ire­ny Tomášové také pomáha­la par­tyzánům, mat­ka jim vaři­la polévky a čaj, jed­na teta si k sobě vza­la nemoc­ného par­tyzá­na a schovala ho v žen­ských šat­e­ch v peřinách. Jed­nou v noci přiš­lo asi osm par­tyzánů a chtěli, aby s nimi muži včet­ně Iren­i­na manžela a bra­tra šli do Michaľan, kde vykradli vojen­ský sklad a odve­zli odtam­tud dva žebřiňáky plné bot, prád­la, jíd­la a cukru.

V neděli 15. srp­na 1944 Romy obklíčili Něm­ci. Ženy a děti dali stra­nou, muže a mladé ženy naložili na nák­laďák, který pak po okolí nabíral další Romy. Sebrali i Irenu Tomášovou s manželem, bra­tra Karo­la se ženou a ses­tru Emu. Naložili je na nák­lad­ní auto a jezdili s nimi po okolí nabírat další Romy. V šest večer dorazili do Sabi­no­va, kde je zavřeli do vězení; do rána nedostali jíd­lo ani pití a nevěděli, co s nimi bude. Při ran­ním nás­tupu je jeden čet­ník z obce Terňa uklidňo­val, že je odve­zou, ale neb­ude to na dlouho, pro­tože Rusové už jsou blízko. Naložili je do nák­lad­ních vagonů, které byly cítit po dobytku, a vezli je přes Pečovsk­ou Novou Ves, Lipa­ny a dále. Dojeli k poli, kde byl pra­cov­ní tábor Plaveč. Tam byly, jak říká, tři velké stodoly a tisíce lidí, samí zajat­ci, Rusové, Maďaři, Fran­couzi, Rumu­ni, Slová­ci. Muži a ženy byli zvlášť, spali ve čtyřech řadách na zemi na slámě, neměli pořád­né oblečení ani boty, trpěli zimou. V šest hodin ráno už museli být nas­toupení, k jíd­lu a pití dostali ciko­rku, kousek chle­ba a kousek koňá­ka, což jim mělo vydržet až do odpoledne. Lidé jim ale nechá­vali na polích zelí, bram­bo­ry nebo mrkev, Romové si pro to pak tajně chodili a pekli si to nad ohněm. Muži kopali zákopy, káceli stromy, řeza­li dře­vo, ženy to odnáše­ly a čis­ti­ly. Tomášová dosta­la lehčí prá­ci – drny masko­vala zákopy. Hlí­dal ji Polák, který na ni byl hod­ný a pomáhal jí, aby nemusela nosit nic těžkého, pro­tože v té době byla těhot­ná. Po dvou měsících se rodiče dozvěděli, kde dcera je, přive­zli jí kabát a boty a v neděli jim vozili jídlo.

Něm­ci, kteří je hlí­dali, jim příliš neubližo­vali, zákeřní byli dva, kteří si za cukroví vodili ženy do kapličky na poli. V noci ale do táb­o­ra při­jížděli opilí němečtí vojá­ci a znásilňo­vali ženy. I ji si jed­nou vybrali, ale mez­itím vypukl zmatek a šarže, která přišla, udělala pořádek.

Ke kon­ci poby­tu jim z táb­o­ra pomohl jeden Němec, s kterým měli dobré vztahy. Říkal prý, Deutsch­land kaput a Ivan jde sem, a celé desetičlen­né skupině, kter­ou měl na starosti, zařídil pov­olení jít domů na dov­ole­nou. Ces­ta pěšky jim v polov­ině pros­ince trvala tři dny a tři noci, domů přišli celí potrhaní a zmr­zlí. Tomášová ve čtvrtém měsí­ci těhoten­ství neměla co na nohy a doma pak dosta­la vysoké horečky. Až do Vánoc se ze stra­chu schová­vali. Krátce po Novém roce, 3. led­na 1945, vyšel otec ven a vidí, že přišli Rusové. Manžel a bra­tr Ire­ny Tomášové se ještě přih­lásili do brigády gen­erála [Lud­ví­ka] Svo­body; bra­tr se domů vrátil na kon­ci květ­na, manžel o něco později. Tomášová porodi­la v sed­mém měsí­ci holčičku, která byla nedovyv­in­utá a slabá a pár hodin po poro­du umřela. 

[1] Křest­ní jméno není uvedeno.

[2] Není řečeno kdy.

[3] Celé jméno není uvedeno.

Manžel Ire­ny Tomášové musel na vojnu do Trnavy, pro­tože měl odsloužený jen jeden rok vojen­ské služ­by. Tomášová nechtěla zůs­tat v Tolče­meši, pro­tože nemohla lidem zapome­nout, co Romům za války udělali, a tak se ještě v roce 1945 vydala do Prahy za bra­tro­vou tetou a bra­trancem z obce Kurim. Bydleli s nimi něko­lik měsíců na Man­inách, bra­tr si našel prá­ci ve staveb­nictví, Ire­na chodi­la pře­bírat prád­lo, povlečení, prostěrad­la a ubrusy po Něm­cích a matce na Sloven­sko pak posílala balíky s oblečením, aby si mat­ka prode­jem vydělala peníze. Manžela později přeložili do Holešovic a v Praze se také vza­li, ale již v čer­ven­ci 1946 se přestěho­vali do plzeňského kra­je, kam je otcův příbuzný nalákal na prá­ci a bydlení. S míst­ní­mi lid­mi se rych­le spřátelili, hod­ně jich také přiš­lo ze Sloven­s­ka. Její manžel byl fešák a prý o něm říkali, že vypadá jako Ital, né jako Rom. Chodil hezky oblečený, rád tan­co­v­al, lidé k němu měli důvěru, a dokonce byl soud­cem z lidu. Dvanáct let byl slé­vačem v Kovo­hutích, ale měl záduchu, a tak musel prá­ci změnit – nejprve jezdil s ještěrk­ou,[1] ale ani to mu zdravot­ní stav nedo­vo­lil, a tak až do důchodu pra­co­v­al na nádraží ve skladu. Ire­na Tomášová uklízela u Českých drah a u ČSAD.

Manželům Tomášovým se 29. srp­na 1946 nar­o­di­la dcera. Při­jeli i rodiče ze Sloven­s­ka a už v s nimi v plzeňském kra­ji zůstali, pro­tože dostali svůj byt. Tomášová měla s manželem celkem šest dětí, po dceři se nar­o­dil Mirek, poté Jarušek, který ale před Váno­ce­mi ve třech měsících zemřel na střevní katar. V březnu 1949 umřel na záškrt i osm­nác­timěsíční Mirek. V roce 1950 se nar­o­di­la další dcera, v roce 1956 syn.

Manželé Tomášovi rádi ces­to­vali, měli ostat­ně vol­né jíz­denky na auto­bus i na vlak. Jezdili do Pol­s­ka, Němec­ka, Bul­hars­ka, ale nejčastěji na Bal­a­ton, kde bývali každý rok. Manžel rád jezdil do Košic, ale Tomášová se nedokáza­la vrátit na mís­ta, kde proži­la dět­ství a válečné útrapy. V plzeňském kra­ji zažili krás­né věci, měli peníze, našli si tam dobré přátele. Pochovala tam i rodiče, v roce 1982 bra­tra a o deset let později i manžela. 

[1] Vysokozd­vižný vozík.