Imrich Daško

Imrich Daško měl dva bra­try a od druhého otce nevlast­ní ses­try.[1] Daško­va otce si vážili Romové i Slová­ci, živ­il se jako hudeb­ník a kovář. Později vlast­nil dva koně, jezdil s nimi, dělal také pro faráře. Měl poze­mek a Imrich mu už jako desetiletý pomáhal orat pole. O otci říká, že to byl poc­tivý člověk.

[1] Počet není uveden.

Dvacetiletý Daško naruko­val do sloven­ské armády v říjnu 1943 ve městě Podolínec, ale Romy a Židy tehdy vyha­zo­vali z armády a dávali je, jak říká, do pra­cov­ního táb­o­ra.[1] S další­mi dvě­ma Romy měl pro­to pra­co­v­at na stavbě trati u měs­ta Stará Ľubovňa. Daško tam měl známého, sloven­ského vojá­ka, a tak namís­to práce dostal službu u stráže. V armádě strávil tři a půl roku.[2] V táboře byl do pros­ince 1943, pak je pustili domů na dov­ole­nou a po návratu probíhal nábor mužů na prá­ci.[3] Odjet ovšem mohli jen muži se sloven­sk­ou národ­nos­tí – ti s židovsk­ou či takz­vanou cikán­sk­ou zůstali v táboře. Daško měl, podob­ně jako všich­ni Romové z okolí Ban­ské Bystrice, národ­nost sloven­sk­ou. Až do dub­na 1944 je drželi v Ban­ské Bystri­ci v karan­téně; byli mezi nimi Slová­ci i muži jiných národ­nos­tí, ženisté, dělostřel­ci, jezd­ci i pěšá­ci. Netušili, kam poje­dou ani do jakého útvaru budou zařazeni. Rozkaz k odjez­du zazněl jed­né noci,[4] naložili je do nák­lad­ních vlaků, a teprve když z oken uviděli Alpy, pochopili, že jedou do Itálie. V Rak­ousku museli zůs­tat stát, pro­tože bylo nut­né oprav­it železniční trať po bom­bar­dování. Poblíž byl ital­ský [pra­cov­ní] tábor a také továr­na. V táboře byly i ital­ské ženy a chtě­ly po nich, aby je odve­zli do Itálie; něk­teré se skutečně podaři­lo tajně převézt, jed­na z nich byla ve vagonu, v němž jel Daško. Dojeli do přís­tavu Mari­na di Raven­na, kde měli vys­tří­dat sloven­ské vojáky převe­lené do Itálie z Rus­ka. Vlak tam při­jel krátce poté, co Amer­ičané při bom­bar­dování přís­tavu zasáh­li kasárny, a tak Daško s ostat­ní­mi vyprošťo­val z trosek raněné a mrtvé. Druhý den se ukáza­lo, že mezi raněný­mi byl i jeho bra­tr Šte­fan Daško a že ho odve­zli do nemoc­nice. Později ho mohl navštívit, než ho spolu s další­mi raněný­mi převe­zli do Bratislavy.

Imrich Daško líčí, že trans­portem pak jeli až k Milánu, násled­ně zase na jih až na Sicílii k měs­tu Cassi­no,[5] kam dorazili v květ­nu.[6] Vzpomíná, že tam už byla zralá rajča­ta nebo fíky, a říká, že se na Sicílii naučil ital­sky, pro­tože jeho veli­tel, který byl dobrý har­monikář, sehnal housle a chodili spolu hrát po zábavách, když měli vol­no. Rotě pak dělal tlumočníka.

Potom je převza­li Něm­ci a celkem šest a půl tisíce vojáků rozdělili do dvou rot, které pro ně stavě­ly bunkry, mosty, dráhu a zajišťo­valy další nebezpečné práce na objek­tech, na něž útočili Amer­ičané, pro­to tam posílali Slováky. Říká, že když stavěli most přes řeku Piavu, bom­bar­dovali je Amer­ičané a mno­ho vojáků pad­lo; bylo to v červnu nebo čer­ven­ci 1944. Poté ustupo­vali západ­ním směrem, zpátky k Milánu, a v té době Daško spolu s dvě­ma další­mi Romy od jed­notky utekl; chtěli domů, pří­pad­ně se připo­jit k par­tyzánům. Když se nakonec tro­jice vyh­ladovělých uprch­líků dosta­la do měs­ta Boloňa, potkali na nádraží Ita­la, železničáře, který rozuměl, o čem spolu hov­oří, pro­tože jeho otec pocházel ze Sloven­s­ka. Když mu řek­li, že chtějí do Víd­ně nebo do Bratislavy, odtam­tud že už se nějak dostanou, poradil jim, že německý trans­port, který na nádraží právě dove­zl dobytek, se bude brzy vracet zpět. Zahra­bali se tedy do hno­je a slámy a přes Udine dojeli až na hran­ice s Rak­ouskem, kde byli vlast­ní neopa­trnos­tí odhaleni. Esko­r­to­vali je zpět do Boloně, zavřeli je do kasáren a chodili na výslechy. Spolu s nimi byl zavřený i sloven­ský farář, dok­tor a dvě [zdravot­ní] ses­třičky od jiného pra­poru, které chytili na útěku vojen­sk­ou san­itk­ou. Odve­zli je k jejich útvaru do Fer­rary, ale Daško s další­mi znovu utekl, znovu je chytili a zavřeli je na statek mezi prasa­ta. Podaři­lo se jim přesto utéct a tři týd­ny přečkali u jed­no­ho Ita­la, který měl syna zajatého v Německu, a neměl pro­to Něm­ce rád. Poté je převedl přes řeku Pád k par­tyzánům, s nim­iž se vydali na Milán, kde je zastihl konec války. Od par­tyzánů je převza­li Američané.

Daško uvádí, že byl u toho, když Amer­ičané a par­tyzáni chytili a zastřelili ital­ského prezi­den­ta Beni­ta Mus­solin­i­ho i s jeho milenk­ou, když utíkali na Řím,[7] a pověsili je hlavou dolů. Dále vzpomíná, co par­tyzáni provedli s Něm­ci na Piavě: od Amer­ičanů dostali hlášení, že ustupu­je německá tanková brigá­da, a tak ji musí zas­tavit. Čtyři Romové včet­ně Daš­ka měli hlíd­ku – jeden z obce Hriňová, jeden ze Zvolen­ské Huty,[8] další z Myjavy pod Brad­lom. Daško měl vys­třelit, až pojede posled­ní tank. Německý veli­tel opro­ti zvyk­lostem nejel v zakry­tém voze, zas­tavil u Daš­ka a začal se ho na něco ptát v dom­nění, že jde o Slová­ka, který je na straně Něm­ců. Par­tyzáni začali střílet, Něm­ci pal­bu opě­to­vali, hod­ně par­tyzánů bylo raněných. Něm­ce se nepo­daři­lo zas­tavit, ale par­tyzáni stih­li podat hlášení a na ces­tu položit pro­ti­tankové miny. Něm­ci pro­to nepro­jeli, něk­teří padli, jiní se vzdali Američanům.

Daško [již v rozhovoru] vypráví, že kasár­na někde dole v Itálii bom­bar­dovali zrov­na na Ště­drý den, kdy vojá­ci od sloven­ského Čer­veného kříže dostali balíčky – žiletky, sušenky. Pad­lo více než sto mužů. Mezi vojáky s ním bylo v Itálii hod­ně Romů, napřík­lad z Komár­na nebo z Malacek. Daško byl velitelem roty a měl pod sebou deset Romů, kterým vyzvedá­val jíd­lo a žold.

[1] Šlo o pra­cov­ní jed­notky, do nichž byli zařa­zováni Židé a část takz­vaných Cikánů, které odvodová komise neuz­nala za ​„Slováky“, tedy za hod­né zacházet se zbraní. (ed.)

[2] I z jiných výpovědí pamět­níků vyplývá, že služ­ba v armádě nekonči­la kon­cem války, nýbrž že i potom byli vojá­ci nasazováni na různé akce – napřík­lad zneškodňování ukrý­va­jících se ban­derovců. (ed.)

[3] Do Itálie. (ed.)

[4] Není blíže uvedeno.

[5] Na Sicílii nenalezeno.

[6] Rok není uveden.

[7] Ve skutečnos­ti Mus­soli­ni chtěl utéct do Švý­cars­ka. (ed.)

[8] Nenalezeno.

Když vál­ka skonči­la, musel zůs­tat v Miláně; domů hned nemohli jet, pro­tože probíha­lo vyšetřování, kdo na čí straně bojo­val. Sloven­ské Něm­ce a Slováky, kteří spolupra­co­v­ali s Něm­ci, poza­vírali. Daško a ostat­ní hlíd­ko­vali, sháněli potraviny, opravo­vali ces­ty a mosty. Nosili amer­ické uni­formy, na nichž měli pásku s nápisem Czecho­slo­va­kia, na nohou měli kanady a žold a jíd­lo dostá­vali od Amer­ičanů. V poválečné nouzi, kdy neby­lo nic k dostání, prodá­vali Italům s vidi­nou výdělku cig­a­re­ty a další věci.

Po návratu na Sloven­sko pomáhal zásobo­vat civilisty, poté byl v září 1945 přidělen do Bratislavy, kde hlí­dal vězně. Sloužil tam až do roku 1946, dokud nenaruko­vali nováč­ci. Starší vojá­ci byli prop­uštěni a ti, které odvedli k armádě v roce 1943, včet­ně Daš­ka, museli zůs­tat další rok, než se nováč­ci zaučili. Daško vypráví, že ve vězni­ci hlí­dal i Joze­fa Tisa.

Po návratu do civilu měl Daško už jenom otce. Pole jim vyvlast­nili. Začal žít se svou ženou, jež tehdy vychová­vala dvě děti své ses­try, kter­ou Něm­ci společně s manželem zavraždili; jed­no­mu byl rok, druhé­mu čtyři roky. Přih­lásil se do orga­ni­zace pro­ti­faši­stick­ých bojovníků a nas­toupil na zeměděl­sko-tech­nick­ou školu. Byl člen­em národ­ním výboru, byl asi osmkrát zvolen a zasazo­val se o to, aby v sta­tis­tikách zastře­lených lidí za války fig­urovali i Romové. Vadi­lo mu, že čtyři zabití Slová­ci z obce pom­níčky mají, kdež­to rom­ské oběti nikoli. Přestože mu na úřadech odpoví­dali, že na to nema­jí peníze, po dlouhém naléhání na okrese nakonec instalo­vali tab­u­li s nápisem, že pad­lo tolik a tolik Romů.