Imrich Bílý

Imrich Bílý se nar­o­dil v osadě vzdálené asi kilo­metr od obce Železník. V osadě stá­lo 26 domků ze dře­va nebo z nepálených cihel, ve všech byla jen jed­na míst­nost. Z Železníku pocházeli i Imri­chovi rodiče – mat­ka Zuzana Šamková (narozena 1918) a otec Mik­luš Šamko (narozen 1914). Rod­i­na žila velice chudě. Otec pra­co­v­al za naturálie jako obec­ní pastýř, později vypomáhal u sedláků, mat­ka chodi­la po žebrotě. V osadě se trochu lépe daři­lo jen dvě­ma bra­trům kovářům. Karol[1] byl zároveň tzv. vaj­da a jeho bra­tr Ďuri[2] zase uměl výtečně vyprávět pohádky. 

[1] Příj­mení není uvedeno.

[2] Příj­mení není uvedeno.

Romy z osady začali šikanovat gardis­té, do jejichž řad vstoupili i míst­ní sedlá­ci z ves­nice, napřík­lad Juraj Foltýn s bra­trem. Kromě bití, polévání vodou nebo močůvk­ou vzpomíná Bílý i na ponižu­jící odvšivo­vací akci, kdy gardisti při­jeli s tzv. parovňou a všech­ny je ostříhali dohola.

V lesích kolem osady se skrý­vali par­tyzáni, mimo jiné se k nim dal i strýc Bal­a­mu­tas z matčiny strany. Romové je pod­porovali, což neu­niklo pozornos­ti německ­ých vojáků, kteří do osad chodili par­tyzány hle­dat. Bílý popisu­je, jak za pomoc par­tyzánům exem­plárně poprav­ili jed­no­ho Roma z Prosačova.

Otce Imricha Bílého spolu s další­mi Romy odve­zli Něm­ci na Duk­lu kopat zákopy pro německ­ou obranu. Něko­likrát se mu podaři­lo utéct, ale až třetí pokus byl úspěšný. S rodi­nou se uchýlil nejdříve do obce Vagaš[1] a po kon­flik­tu s německ­ým vojákem se začali skrý­vat v lesích. Ženy se obá­valy znásilnění.

Rod­i­na nakonec dop­uto­vala až do obce Chmeľov, kde u babiččiny ses­try přiví­tali pří­chod ruských vojsk a konec války – 18. nebo 19. led­na 1945.

[1] Dnešní Spišská Poruba.

Imrich Bílý vychodil na Sloven­sku tři třídy a zbytek absolvo­val v Mostě, kam se rod­i­na přestěho­vala v roce 1946. Otec dostal prá­ci u Pozem­ních staveb a rod­i­na se začala stavět na vlast­ní nohy. Imrich Bílý popisu­je pod­poru ze strany Čechů, které se jim dostávalo.

S manželk­ou Hele­nou se seznámil v roce 1954 v Roz­tokách u Prahy. Brzy získali byt v obci Sedlec. Ještě než v roce 1956 Imrich naruko­val na vojnu, nar­o­dili se jim syn Hon­za a dcera Ilona. Dva roky a dva měsíce sloužil v Prachat­icích a v Hart­man­icích u vojen­ské posád­kové správy, po návratu z vojny se s Hele­nou vza­li. Bílý popisu­je spon­tán­ně zor­ga­ni­zo­vanou dvo­ji­tou svat­bu, na níž si jeho ses­tra vza­la Jose­fa Žoltá­ka. Imrich s Hele­nou vychovali šest dětí; jejich syn Imrich trag­icky zahynul jako pětad­vacetiletý po úrazu v ura­nových dolech.

Imrich Bílý se živ­il jako pro­fe­sionál­ní řidič a za volantem strávil, jak říká, 44 let. Byl zaměst­nán v ČSAD a v Tech­nick­ých službách, řídil tzv. kukačku na čištění sil­nic, nák­lad­ní auto IFA, tram­bus, Tatru 148 s vlekem apod.

Při­b­ližně dvacet let žili v obci Dětři­chov v domku, u kterého měli hospodářství se zvířaty. Pak se na deset let přestěho­vali do Brandýsa, aby měly dospí­va­jící děti lep­ší pod­mínky. Pra­co­v­ali tam ve fab­rice, a když pod­nik převza­la fran­couzská fir­ma, odešli za ses­trou Hele­ny Bílé do Prahy-Vysočan; po dalších 16 nebo 17 letech se odstěho­vali do sev­erních Čech.

Nos­tal­gicky vzpomíná na dobu komu­nis­mu, kdy podle něj měli všich­ni ste­jné pod­mínky v přís­tupu k prá­ci, byli si rovni před zákonem a na ulicích bylo bezpečno. Po rev­olu­ci kri­tizu­je přede­vším nerovný příst­up ke vzdělání, diskrim­i­naci na pra­cov­ním trhu a rasově motivo­vané vraždy v devadesátých letech.