Helena Študiová

Hele­na Štu­diová vzpomíná, že v době, kdy jejího muže odvedli do táb­o­ra, měli pět dětí. Celkem podle ní odvedli jedenáct Romů. Její muž byl odve­den do Němec­ka[1] a dobu jeho nepří­tom­nos­ti líčí jako období nouze a starostí, jak uživ­it děti. Manžel se asi po roce a půl vrátil domů v zbě­dovaném stavu – dove­zl ho nerom­ský Slovák, který vozil poš­tu z Prešo­va. Štu­diová uvádí, že její muž v táboře trpěl bitím, těžk­ou prací a hladověním; z hladu prý chtěli jíst i boty. Později si lidé jejího manžela, primáše, nají­mali jako muzikan­ta na svatby.

[1] Bližší určení neuvádí.

Po válce se snaži­la vydělat na živobytí a postarat se o děti. Ze vzpomínek není zcela patrný jejich počet, nejspíše jich později bylo celkem deset či jedenáct. Jezdi­la prodá­vat slan­inu do Čech, do Dvo­ra Králové, do Prahy [patrně se zde vrací do období brzy po válce, kdy lidé (nejen Romové) ze Sloven­s­ka vozili do Čech slan­inu a jiné pro­duk­ty, jichž byl v Čechách nedostatek, a měnili je buď za cukr, kterého bylo málo zase na (východ­ním) Sloven­sku, anebo je prodá­vali; stát­ní úřady to považo­valy za černý obchod, a pokud něko­ho přis­tih­ly, čas­to byl zavřen (ed.)]. Jejich rod­i­na byla počet­ná, pro­to pro ně chtěla postavit větší dům. Deset let pra­co­v­ala v rukav­ičkárně, potom v lese okopá­vala stromky, násled­ně pra­co­v­ala pět let u zed­níků. Na závěr rozhovoru na otázku po pří­tom­nos­ti par­tyzánů v obci zmíni­la nej­men­ovitě jed­no­ho muže, který v obci bydlel i v době rozhovoru.