Helena Ondrášová

Hele­na Ondrášová byla s matk­ou[1] a sourozen­ci[2] vězně­na v takz­vaném cikán­ském táboře v Hodoníně u Kunštá­tu. Jako nejvíce trau­ma­tizu­jící popisu­je Ondrášová samot­ný pří­chod do táb­o­ra. Všem ostříhali vlasy a hned první oho­lili dvoule­tou Helenu Ondrášovou, kter­ou držela v náručí plačící mat­ka. Marně prosi­la, aby její dcery nestříhali, ale o vlasy přišla i ses­tra Hil­da, která je měla dlouhé až ke kolenům.

Malé děti byly v táboře uby­to­vané s matka­mi, muži bydleli v jiné části táb­o­ra, ohrazené ost­natým drátem. Chodili v dřevácích, Hele­na Ondrášová vzpomíná, že ona dosta­la takové gumáčky, ze kterých jí vyční­val prst. V baráku neměla stání, běha­la hod­ně venku. S kamarády Hep­ym a Dun­dr­lou sedá­vala na kládách a kouřili suché listí smotané do kusu novin. Děti chy­taly ptáky, pekly je na ohni za barákem a jed­ly je.

Ondrášové mat­ka byla těhot­ná se Soňou, táborová stra­va neby­la dostatečná, a tak jí její starší dcera Kvě­ta,[3] která pra­co­v­ala na ošetřovně, vždy obstarala něco na přilepše­nou, chle­ba nebo oves­né vločky. Malé Hele­ny Ondrášové si dozor­ci v táboře moc nevší­mali, a tak matce od Kvě­ty nosi­la jíd­lo pod kabátkem. Nebezpečné to bylo, když byli puštění hlí­dací psi Afra a Hil­da. Nejed­nou, když nes­la něco k jíd­lu, ji porazili a vše sežrali.

Vzpomíná na hod­ného českého dozorce Zem­ana,[4] který ji spolu s další­mi dět­mi bral tajně na řepu. Dovo­lil jim řepu nakrá­jet a pod šaty odnést. Heleně Ondrášové pomohl pod­vázat kabát tak, aby si mohla kusy řepy také odnést. Ale vždy je varoval, aby toho nebrali moc, mohli by je odhalit a jeho popravit.

Ses­tra Hele­ny Ondrášové Kvě­ta pra­co­v­ala na ošetřovně, a přestože byla vlast­ně ještě dítě, musela odnášet i mrtvé, když něk­do zemřel. Házeli je do dlouhého hlubokého výkopu[5] a zasypá­vali váp­nem. Malá Ondrášová s ní čas­to trávi­la čas, a tak ji doprovázela i při pohřbívání. Mat­ka se o ni bála, aby ji do toho výkopu nehodili taky, nebo aby tam nespadla.

Nevlast­ní bra­tr Ondrášové Tomáš se staral německ­ým přís­lušníkům o koně a jezdil s koňským povozem i mimo tábor, napřík­lad do vsi pro mléko. Vybízela ho, aby využil příleži­tosti k útěku, ale to nechtěl risko­vat: ​„Dyť já mám čtyři čháve (děti),“ odpověděl jí.

Když z Hodonínku odváželi vězně do Osvě­ti­mi, podaři­lo se ses­tře Květě něko­lik jich zachránit. Dok­tor Výro­ba[6] jí dovo­lil zachránit z již naloženého auta její sourozence a scho­vat je na mar­o­d­ku. Během chvíle, kdy Něm­ci vyři­zo­vali dok­la­dy, stáh­la z kor­by nák­lad­ního auta i něko­lik dalších vězňů. Neměla čas vybírat, koho zachrání, a bra­tr Tomáš byl bohužel příliš vzadu. Volal na ses­tru, ať ho také odvede, že má čtyři děti, ale už mu nemohla pomo­ci. Spolu s ním na autě zůstaly i dvě jejich ses­try, a všich­ni byli trans­portováni do Auschwitz II-Birke­nau. Zachránění zůstali na mar­o­d­ce s upo­zorněním, že mají tyfus, pro­tože Něm­ci se tyfu báli.

Hele­na Ondrášová byla 20. 9. 1943 spolu s matk­ou, ses­tra­mi Mar­ií, Hildou, Kvě­tou a Soňou a něk­terý­mi další­mi z táb­o­ra propuštěna.

[1] Marie Terezie Ondrášová, zvaná Pocr­li, rozená Paffnerová (ed.)

[2] Hele­na Ondrášová měla šest vlast­ních sourozenců – Marii Ondrášovou zvanou Kvě­ta (1926), Marii Ondrášovou (1927), Bertu Ištvánovou (1931), Aloise (1933), Hildu (1936) a Marii Soňu (1942), která se nar­o­di­la v táboře v Hodoníně. Dále měla něko­lik nevlast­ních sourozenců z otcovy strany: bra­try Fran­tiš­ka (1920) a Fran­tiš­ka Raimun­da (1921), ses­tru Annu zvanou Nanyn­ka (1922 nebo 1923) a bra­tra Tomáše (po matce zře­jmě Růžič­ka). (ed.)

[3] Viz její svědectví v databázi.

[4] Křest­ní jméno neuvedeno.

[5] Tehdy otevřené šachty pro ukládání mrtvých těl na nouzovém pohře­bišti v lese, dnes takz­vaný Žalov. Jak­mile se jed­na vykopaná rýha – šach­ta zaplni­la, para­lel­ně s ní, ale výše, byla otevře­na nová šach­ta; celkem tři lehce nad povrch země vys­tupu­jící navršené lin­ie jsou na tzv. Žalově parlament;trné ještě dnes. Kromě 121 Romů je v hro­mad­ných šachtách pohřbeno i 48 osob, které nepřeži­ly inter­naci ve středisku pro přestár­lé Něm­ce neschop­né odsunu, jež na místě fun­go­va­lo od 10. 12. 1945 do 1. 10. 1946. (ed.)

[6] Strážný M. Wyro­ba. (ed.)

Hele­na Ondrášová vzpomíná, že poté co na místě bývalého táb­o­ra vzniklo koupal­iště,[1] psal její bra­tr Lojza[2] stížnost do Prahy.[3]

[1] Areál bývalého CT II v Hodoníně sloužil jako rekreační zařízení Žalov, jeho součástí byl i velký vyhří­vaný bazén, kam se chodili koupat lidé z širšího okolí. (ed.)

[2] Bra­tr Alois Ondráš (1933). (ed.)

[3] Není blíže specifikováno.