Helena Bílá

Hele­na Bílá se nar­o­di­la a vyrůsta­la se čtyř­mi ses­tra­mi v rom­ské osadě asi padesát metrů za vsí Malé Kapušany. V osadě stá­lo šest domků, v nichž byla jed­iná míst­nost, všich­ni tam­ní Romové byli spříznění a jed­iným zdro­jem vody byl potok. Mamin­ka Ilona[1] pocházela z obce Vagaš[2] a chodi­la vymazá­vat sedlákům pece výmě­nou za naturálie nebo prodá­vala na trzích v Prešově křen, otec Karoľ[3] se živ­il jako zed­ník a prodá­val nepálené cih­ly, dědeček obchodoval s dobytkem.

[1] Příj­mení není uvedeno.

[2] Dnešní Šar­išská Poruba.

[3] Příj­mení není uvedeno.

Hele­na Bílá popisu­je, že ve vsi žilo před válk­ou hod­ně Židů. Její otec docházel na výpo­moc do rodiny míst­ního řezní­ka. Jed­no­ho dne však všech­ny odve­zli ve vagonech pryč.[1]

V Malých Kapušanech byli za války gardisti. Hele­na Bílá vzpomíná přede­vším na Maňkošovy. Jed­no­ho Maňkoše[2] se báli, pokusil se znásil­nit tetu Hele­ny Bílé. Do vsi si Romové netrou­fli vstoupit, z osady tam chodi­la jen její mamin­ka, pro­tože měla tak svět­lou pleť, že nevy­padala jako Romka.

Otce Hele­ny Bílé spolu s jeho bra­try Šľepim, Lajošem, bra­trancem Francem a šva­grem Jožim[3] odve­zli jed­nou v noci do pra­cov­ního táb­o­ra Petič. Otec tam strávil čtyři měsíce a po návratu popiso­val strašné pod­mínky, napřík­lad i to, že se s bra­try museli pro zábavu gardis­tů mlátit lopatami.

S matk­ou a se ses­tra­mi se Hele­na Bílá uchýlila k prar­o­dičům do Vagaše, kde se k nim později otec připo­jil. Romové z Vagaše pod­porovali par­tyzány, dvanáct se jich k nim při­da­lo – mimo jiné i strýc Ďula Gabčo, který přišel o tři prsty a musel být ošetřen v nemoc­ni­ci v Košicích. Po návratu k rod­ině je odvedl do lesa Bukov­ina nedaleko Vagaše a pomohl jim se skrý­vat až do pří­chodu ruských vojáků a konce války. 

[1] Není speci­fikováno kdo.

[2] Křest­ní jméno není uvedeno.

[3] Příj­mení nej­sou uvedena.

Rod­i­na se po válce přestěho­vala do Prahy. Hele­na Bílá stih­la na Sloven­sku nas­toupit na něko­lik dní do školy, ale klu­ci z ves­nice ji zmlátili, pro­to už se do školy nevráti­la a ani po pří­chodu do Čech do školy neza­čala chodit. Dodnes se umí jen podepsat.

V roce 1954 se v Roz­tokách u Prahy seznámi­la s manželem Imrichem. Brzy dostali přidělený byt v obci Sedlec. Ještě než v roce 1956 naruko­val manžel na vojnu, nar­o­dili se jim syn Hon­za a dcera Ilona. Imrich sloužil dva roky a dva měsíce na Šumavě u vojen­ské posád­kové správy. Když se z vojny vrátil, vza­li se na spon­tán­ně zor­ga­ni­zo­vané dvo­jité svat­bě – společně s Imri­chovou ses­trou, která si vza­la Jose­fa Žoltá­ka. Hele­na s Imrichem vychovali šest dětí; jejich syn Imrich trag­icky zahynul jako pětad­vacetiletý po úrazu v ura­nových dolech.

Při­b­ližně dvacet let žili v obci Dětři­chov v domku, u kterého měli hospodářství se zvířaty. Pak se na deset let přestěho­vali do Brandýsa, aby měly dospí­va­jící děti lep­ší pod­mínky. Pra­co­v­ali tam ve fab­rice, a když pod­nik převza­la fran­couzská fir­ma, odešli za ses­trou Hele­ny Bílé do Prahy-Vysočan; po dalších 16 nebo 17 letech se odstěho­vali do sev­erních Čech.

Hele­na Bílá pra­co­v­ala jako lisař­ka a kuchař­ka. Nos­tal­gicky vzpomíná na dobu komu­nis­mu, kdy si člověk prací vydělal dost peněz na to, aby pokryl své živ­ot­ní náklady.